Alice

Monotónně stejný výklad učitele na právo se nesl debatující třídou: „Takže počátky práva nás odkazují až na samý úvod našich dějin, do doby několik století před Kristem, kdy většina tehdejší populace naší planety obývala území nížin velkých řek, kterými jsou například Nil, Eufrat, Tigris...!“

Pokus profesora zaujmout třídu svou snahou začlenit do studie práv i část nejstarších odkazů světových dějin se minul účinkem. Ani snažení zdůraznit názvy řek nemohlo probrat k životu dvaatřicet unavených studentů, kteří se utápěli v naprosté apatii anebo upřeným pohledem zírala na hodinky a očekávali se slovem boha na rtech zvonění.

            Patrik a Pavel, dva nezpochybnitelní přátelé, právě rozjížděli novou diskuzi na téma lesbičky.

            „Ta kuchařka pořád okukuje holky, a když kolem ní projde nějaký chlap, nezavadí o něho ani pohledem,“ popisoval Patrik chování jedné ženy z kuchyňského sboru na výrobu nechutných polojídel a zvrácených poživatin.

            „To ještě neznamená, že je lesba,“ oponoval Pavel a naklonil hlavu blíž ke kamarádovi, aby dodal svému přesvědčení důraz.

            „Blbost,“ odmítl to Patrik, „je to lesba,“ trval si na svém a ani si nevšiml, že učitel zmlkl a došel k němu.

„Co jsem teď říkal, Brejcho,“ osočí se na Patrika učitel a s neskrývanou záští a zhnusením vyslovuje jeho příjmení jakoby do úst musel vzít hadr od oleje nebo skrz na skrz prohnilé jablko plné svíjejících se červů.

„Nevím, nedával jsem pozor,“ odpoví Patrik a bez zájmu se dívá do profesorových očí, které ho propalují tvrdým nesmlouvavým pohledem.

„To jsem si všiml,“ zhodnotí to učitel a krátké přerušení výkladu hází za hlavu.

Odchází od Patrika a Pavla a pokračuje v dalším stereotypním přednášce, kterou si prošlo nejspíše několik generací jeho žáků.

Diskutovat s ním je daleko lepší než poslouchat tohle okecávání a omílání holých faktů. Pomyslí si Patrik a otočí se zpátky k Pavlovi.

Oba si na začátku školního roku sedli do první lavice hned naproti tabuli a nepochybně očekávali, že tento brilantní tah je učiní schopnějšími vnímat výklad a lépe se soustředit na výuku.

            Rčení, že pod svícnem je největší tma a nejgeniálnější nápady, se stává v jejich případě absolutním omylem. Jejich výsledky se od loňského roku nijak rapidně nezlepšily, ale místo toho dokázali rozebrat a objasnit většinu záhad, na které narazili v létě během prázdnin.

Profesorův tichý a trochu ochraptělý hlas se nese uspanou třídou jako zrnění špatně naladěné televize a ti dva jsou opět pohrouženi do debaty.

            „Není to lesba, nemá to napsané na čele ani na zadku,“ rozjíždí všechno od začátku Pavel a slova mu proletují skrz zaťaté zuby.

            „Hmm a co vymalovala mamka na tvůj zadek? Kohouta, aby ráno zakokrhal a ty jsi vstal.“ Vrací mu to Patrik.

            „To by jsi spíše potřeboval ty, kdyby nemělo moje auto tak silný klakson, nikdy by jsi se neodtrhl od počítače a nevylezl ven z domu,“ nedaruje mu nic Pavel.

            Oba nechávají servítky stranou a rozjíždějí vášnivou hádku, když v tom se ozve hlasité zaklepání na dveře.

            Třída se probouzí. Pavel s Patrikem utichají a obrací zrak ke dveřím.

            Učitel si odkašlává a jasným hlasem zavolá: „Dále.“

            Dřevěné dveře polepené plakáty zemědělských strojů se otvírají a dovnitř vchází dvě osoby.

            Ta první je všem dobře známá. Zástupce ředitele předstupuje před třídu, které svým příchodem vnukl větší zájem než třičtvrtěhodinová přednáška. V těsném závěsu za ním kráčí dívka.

            Oči všech se na ní upínají jako oslnivé reflektory pátrající v moři po utonulých tělech a ona jim jejich zvědavé pohledy vrací nic neříkajícím výrazem v obličeji. 

Její zelené oči plné jasu, zájmu a inteligence bloudí po třídě a hodnotí vše čeho se dotknou. Ústa jsou stažena do úzké mlčenlivé linky plné rozhodnosti nepromluvit. Dokud nepřijde ta správná chvíle. Dlouhé plavé vlasy obarvené na blond s černými proužky jí zakrývají malé uši a část hladkého čela. Jedna delší uhlově černá lokna jí z ničeho nic spadá na nos a rozděluje její dívčí tvář na dvě rozdílné půlky, jakoby malíř namaloval obraz, který by rozdělil silnou a tučnou čárou na dvě části.

Rychlým pohybem, který by od ní nikdo nečekal, si levou rukou upravuje neposlušné vlasy a naznačí rozpačitý úsměv.

„Toto je vaše nová spolužačka, jelikož se nám ve třídě uvolnilo jedno místo po panu Kačkány, přijala naše škola slečnu Alici Benetovou. Doufám, že ji přijmete mezi sebe,“ pronesl zástupce svůj krátký proslov. Otočil se k Alici, potřásl jí rukou, odkráčel ke dveřím a odešel ze třídy.

„Ahoj,“ pozdravila Alice třídu plnou zvědavých kluků a pokusila se o nepatrnou úklonu.

Vypadala roztomile, když se snažila zapadnout hned po svém příchodu a působila dvojím dojmem, což způsobovalo ze značné části i její oblečení.

Krátké černé tričko, odhalující hubené ruce s dvěmi měděnými náramky na zápěstí, nestačilo k tomu, aby zakrylo ploché do bronzova opálené břicho. Široké bílé kalhoty pokryté černými kostičkami objímal u pasu černý pásek se stříbrnou kovovou přezkou. Na nohou měla ošoupané bílé tenisky pomalované na mnohých místech, které nezakrývaly dlouhé kalhoty, pestrými barvami.

„Tak se posaď Alice,“ pobídl příchozí dívku učitel a ukázal na první lavici u okna, která zela prázdnotou.

Alice se usadila, vyndala si sešit, propisku a nasadila zasněný výraz. Profesor si jí dál nevšímal a pokračoval ve výkladu, ale jestliže mu třída nevěnovala pozornost do této chvíle, nemohl jí očekávat ani nyní, když se objevila nová studentka.

Celá třída propukla v šum, který se dokonale podobal hučení včel v úlu, a volnou diskuzi s nekonečným očumování dívky v první lavici. Až do konce hodiny se staly tyto dvě činnosti hlavní náplní všech, kromě dvou chlapců.

Patrik i Pavel cítili totéž, aniž by o tom tušili.

Právě vstoupila do jejich života změna.

Další věc, která je, když nemluvíme o snaze nevnímat učivo a ztráta otců, neboť se rodiče jich obou rozvedli, spojovala a zároveň odtrhovala od sebe. Alice se stala spojením a mostem do jiné dimenze. Únikem z bláznovství a z náhražek reality.

Pohlédli si navzájem do očí. Krátký pronikavý pohled mluvící za vše.

„Pěkná,“ pronesl Patrik.

„Klasa,“ přisvědčil Pavel a oba se zasmáli.

Kdyby se ty dva v tento okamžik někdo pokusil pospat, zvolil by slova jako veselý chlapci plní nadšení, ale krutě by se spletl a uvědomil by si to až ve chvíli, kdy by zmlkli a upřely na něho pohled.

Alice klidně seděla na své poněkud tvrdé židli a zapisovala si poznámky. Nevnímala ani si nevšímala poznámek všech těch nadrženců, kterých její nová třída překypovala a kteří po ní pokřikovali oplzlé návrhy.

Vnímala jen bílý papír s řádkami a ty dva kluky, co seděli vedle ní. První pohled jí utkvěl na Patrikovi, neboť seděl blíže k ní, ale než-li si ho stihla pořádně prohlédnout vplul do jejího zorného pole Pavel.

Dva kamarádi. Pomyslela si. Tak rozdílný a přitom jsou si tolik podobní.

Viděla jenom jejich profily, protože seděla nalevo od nich, ale vnímala je daleko víc než kdokoliv jiný.

Jako dva balíčky karet. Napadlo jí a v duchu se zasmála.

Ten s těma hlubokýma očima, ostře řezanými rysy, s nosem, co vypadal jako skoba, zamyšleným výrazem a neudržovanými vlasy vypadá jako neurvalý kouzelník, který se plahočí příliš dlouho na cestách a příliš daleko od domova, pokud nějaký má.

Plný otázek a nesčetných argumentů. Paličák, možná trochu flegmatik, který si pokaždé stojí za svým, ale jinak správňák.“

Alice mrknula, aby si pročistila mysl a pohlédla na druhého chlapce.

Zaoblené téměř dětské křivky v obličeji, lehký úsměv, klidný výraz, laskavé oči, dlouhé hnědé vlasy a čelo bez vrásek.

Kliďas a sympaťák, možná trochu bojovník pokud jde o sport, jestliže nějaký dělá. Se zájmem a touhou v očích, ale jen o věci, které ho opravdu zajímají. Dobrý a věrný přítel a čestný protivník.

Alice pohlédla na pokreslenou lavici a představila si dvě téměř totožné kopičky karet.

Každému z hochů přidělila jednu. Pavlova hromádka obsahovala dvaatřicet jednohlavých karet na prší s jedním žolíkem, který představoval srdce a klíč k jeho duši, která se schovává před okolním světem někde hluboko uvnitř jeho podstaty.

Jen on ví, kde svou vítěznou kartu má.

Patrikovi určila balíček s čtyřiadvaceti oboustrannými kartami, z toho tucet na prší a druhý tucet na žolíky. Poměr vyjadřující záhadu a touhu po odpovědích. Skrytost významů a vnitřních pochodů.

Která je ta správná karta?

Alice zvednula dvě neviditelné kopičky karet, položila je na sebe a začala míchat.

Hodina skončila a nastal čas na oběd.

Třída se vyhrnula ze třídy jako proud natlakované vody, který vytryskne z hydrantu, když otočíte správnou páčkou. Proběhla chodbou, sestoupila o dvě patra níž a vkráčela do jídelny.

Pavel a Patrik jako obvykle seděli na obědě spolu a dál rozebírali své předchozí nevyčerpatelné téma s nadpisem „Kuchařka lesbička“.

„Podívej se na ni, no podívej, nejradši by ty holky zhltla,“ ušklíbl se Patrik a nespouštěl zrak z podezřelé ženy.

„Lesba sem, lesba tam, není to jedno,“ snažil se z toho Pavel vybruslit, protože si najednou nebyl zas až tak docela jistý, jestli má pravdu nebo ne.

Ta žena opravdu po očku pokukovala více po holkách než po chlapcích.

„Můžu si tady sednout, všude jinde už je plno,“ skočila jim do rozhovoru jako divoká voda Alice a s nadějí očekávala odpověď.

Lokna jí opět spadla do tváře a ona jí fouknutím vrátila zpátky na své místi, jakoby to dělala tímto způsobem pokaždé.

Ti dva tomu nemohli uvěřit. Stála před nimi jako ozvěna proseb. Krásná a uhrančivá zároveň. Trpělivě mlčela a čekala na jejich odpověď.

Pavel se rozhoupal jako první: „Jo, jasně sedni si tady.“

Alice ho obdařila úsměvem a posadila se.

„Ahoj,“ vydoloval ze sebe Patrik sedící blíže k ní a dodal, „já jsem Patrik.“

„Moc mě těší Patriku a já jsem Alice, ale to už asi víte,“ usmála se a potřásla mu rukou.

„A ty jsi?“ Pohlédla na Pavla.

„Pája,“ odpověděl Pavel a naklonil se, aby si sní taky mohl podat ruku.

Šum školní jídelny a nepříliš vydařený oběd se stal počátkem jejich nového přátelství.

Karty jsou rozdány.

Celý následující týden se vzájemně poznávali a objevovali své doposud skryté přednosti a zájmy. Kamarádství v nich vykvetlo rychle a nespoutaně jako fantastický strom se stovkou sladkých plodů.

Kamkoliv se hnul Pája dělala mu společnost Alice. V dešti, prvním sněhu, ve sportovních halách na zápasy v nohejbale i v parku, kam se chodili procházet. Vnímal ji každičkou částí své mysli, neboť mu naplnila sny i skutečnost a tudíž se mu stala tužbou.

Alice je můj žolík.

Pokaždé, když si večer Patrik sednul k počítači a potřeboval si s někým promluvit, byla to právě jeho nová kamarádka, kdo mu odepisoval. Radila mu, hádala se sním anebo ho jen provokativně popichovala. Ulehčovala mu od špatných pocitů a vlévala mu do žil štěstí. Vyrvala z něho všechnu hluboko zakořeněnou zahořklost a zmatenost a dala řád jeho pochybnému životu bez cíle.

Skrytá karta, kterou jsem nemohl najít.

Svět, který se doposud jevil v Patrikových a Pavlových očích vybledlý a bezbarevný nyní žhnul.

Nekonečnost se vytratila. Měli svůj konec i dlouho hledaný smysl všeho.

Alici. Ženu, která zamíhala jejich životy.

Listopad se překlenul v prosinec a nesnášenlivost spolu s krutostí zimy si zalezla i mezi dva nerozlučné kamarády. Krůček za krůčkem se čím dál víc odcizovali, aniž by si to vůbec uvědomovali. Hádky se stupňovaly, jak ve škole, tak i venku. Alice se je pokoušela klidnit, ale čím více na ně naléhala, tím se to jen zhoršovalo. Nevěděla, že právě ona způsobila tu silnou nesnášenlivost mezi chlapci, kteří vyměnili roli kamarádů za úděl protivníků na život a na smrt.

Toužili po ní oba, ale ona mohla být odpovědí pouze jednomu. To šílené zjištění, které odhalila až po čase ji ničilo. Věděla, že tak jako tak Patrikovi nebo Pavlovi ublíží, anebo že  je ztratí možná oba. Na mysl osmnáctileté holky toho bylo najednou příliš.

Musím odkrýt i své karty.

Rozhodla se a na druhý den si  s oběma klukama dohodla schůzku v jejich oblíbeném parku, kam se chodili ještě donedávna společně procházet.

Její balíček o třech kartách se zachvěl.

„Co tady děláš,“ štěkl Pavel na Patrika.

„Co je ti po tom,“ odsekl Patrik a dělal, že si Pavla nevšímá.

Oba stáli pod vznosným dubem, který pokrývala sněhová pokrývka a hejno černých ptáků, kteří krákali a oživovali tapiserii jinak tichého parku. Chlapci propáleni naštvaností postávali zády k sobě jako dvě sochy vyryté v čase a čekali.

Alice se objevila po pěti minutách, kráčela k oběma chlapcům pomalým krokem a chřípí se jí divoce vzdouvalo. Tváře měla rudé a úžasný lesk v očích skomíral. Po tvářích se jí kutálely blyštivé slzy, které rozmazávaly stíny, kterými si namalovala oči.

Došla na dva kroky od chlapců a zastavila se.

Vítr jí čechral vlasy a prohluboval vrásky na čele, které vypadaly jako dlouhé kaňony bez konce.

„Je mi to moc líto, kluci,“ propukla Alice v dlouho zadržovaný pláč. A dříve než k ní stihl jeden nebo druhý přiskočit, vytáhla s objemné kapsy od svého kabátu pistol.

Lesklý kus kovu házel nemilosrdná prasátka a přivolal očekávaný neklid, děs a strach.

Pojistka cvakla.

Vteřina naprostého ticha jako poslední upomínka na život.

„Prásk!“ Dunivý výstřel připomínající zadunění gongu rozřízl vzduch. Hučel ozvěnou v uších a bušil na mysl jako údery tupé  sekery na tlustý špalek. Hejno krákajících havranů vzlétlo a zatemnilo oblohu.

„Ne,“ zařvali ve stejnou chvíli Patrik i Pavel a přiskočili k tělu, které se jako ve zpomaleném filmu bezmocně kácelo k zemi.

Každý chytil Alici z jedné strany a položili ji na prochladlou zem. Toužili prodloužit život těm krásným jasně zeleným očím, z kterých pomalu vyprchával život, ale čas jako mstitelem jejich chyb byl neúprosný.

Tmavá krev se drala skrz vrstvy oblečení a oznamovala přímý průstřel jater nebo žaludku. Hrnula se ven jako inkoustová skvrna pojídající bílou plochu nepopsaného papíru.

„Neumírej,“ prosil Pavel a tlačil na postřelené místo, odkud vyvěrala krev, svou ruku.

Teplo a krev se mu rozlézalo mezi promrzlými prsty jako výsměch jeho snů a vysávaly z něho všechnu radost.

„Odpusť nám,“ zašeptal Patrik a pohladil Alici po jemných voňavých vlasech, které jí zakrývaly část obličeje, „prosím!“

Už ne dva chlapci, ale dva muži v jednom objetí, které jim zůstane vzpomínkou navždy.

Tři balíčky karet spadly na zem a rozfoukal je vítr.