Případ mužskejch srdcí

Ten noční klub byl z nejhorších a nejšpinavějších pajzlů, co sem kdy viděl. Byl plnej chlápků co neznaj svou cenu, zato ale ví kolik se strká za kalhotky holkám, co tu tancujou u tyče. Jó holky tu byly pravda pěkný. Tu co sem ji hledal, ale na pódiu vidět nebylo. Sed sem si k báru a poručil dvojitou wisku. Než mi ji ten malej lenivej skrček za pultem nalil, zapálil sem si cigáro a vopřel sem se zády vo pult a koukal na ty šikovný holky se smutnýma očima. Kolik je asi za těma krásnejma tvářičkami smutku a bolesti, řikal sem si. A zklamání. Tak už to ale na světě holt chodí. Někdo bere a někdo dává.

“Ahoj Billy, já už dneska končím,” řekla sladce a mihla se kolem mě.
Barman, Billy se teda menoval, ji popřál dobrou a mlsně se za ní díval.
To byla vona. Štíhlý nohy až na zem, pěkně tvarovaná, dlouhý blond vlasy, modrý voči a tvářička neviňátka.
Hrkl sem do sebe tu wisku, hodil na pult zmačkanou dvacku a zamířil za ní k východu.

-

Venku bylo sychravo, jak už bývá v NY touto dobou zvykem. Vohrnul sem si límec kabátu ke krku a klobouk si vrazil trochu víc do čela. Né že bych snad chtěl bejt ňák nenápadnej.
Vydala se po 140 jihovýchodně, směrem k 7 avenue. Šel sem kus za ní, ale nemusel sem se bát, že se mi ztratí. Moc lidí takhle po půlnoci stočtyrycátou nechodí. Ušli sme dva bloky, když zahla. Přidal sem do kroku. Tohle bys dělat neměla, děvče. Sama do temný uličky bys takhle pozdě chodit rozhodně neměla. Vítr zafoukal a zvedl ze země pár dvoustránek novin, co tu mezi kontejnerama zůstaly po bezdomovcích. Rozhlýdl sem se. Kromě bordelu na zemi a tý holky a mě, tu nikdo jinej nebyl. Rozhod sem se rychle. Dneska mi neutečeš děvče. Vytáhl sem z levý kapsy svůj oblíbenej nůž a zrychlil ještě víc.

-

Už sem byl skoro u ní, když se zastavila a otočila ke mně. Srdce se mi rozbušilo a polilo mě horko. Byla fakt dobrá. Ale ne tak jako já. Dva dlouhý skoky a  byla mi na dosah. Stála klidně dál. Navíc si dala ruku v bok, pohodila svou bujnou hřívou a vyzývavě zvedla obočí. Podlomily se mi nohy. Kurva, řek sem si v duchu. Tak tahle je FAKT dobrá. Cítil sem, jak mi kvapíkem ubývaj síly. Padl sem na kolena. Nůž mi vypad z ruky. Nějak v tu chvíli ztěžkl.
Přišla ke mně. Rozkročila se. Ironicky se usmála. Stála těsně před mým vobličejem. Tak blízko, že sem na tváři cítil žár jejího dokonalýho těla.  Sundala mi klobouk a sama si ho nasadila. Trochu šejdrem, jak to tyhle holky dělaj. Nemoh sem nic dělat. Byl sem jako vochrnutej. Jako mrzák. Jako Kárl, kerýho ve Vietnamu zrychtovali tak, že se sám ani nevychčije. Jak stála rozkročená, sedla si na můj klín. Vosedlala si mě jako koně, ta mrcha.

“Tak co zlato?” řekla a její tvářička se na mě usmála.
Byla fakt krásná. Nádherný voči, krásný plný rty. Voněla sama sebou. Tak vyzývavě. A ta její vůně byla tak krásná. Rozepla mi kabát, sundala kravatu. Vjela mi prsty do vlasů. Přitiskla se na mě svýma pevnýma čtverkama. Byl sem totálně hotovej. Ve spáncích mi bušilo. Moc sem ji chtěl. Kdybych se moh hejbat, ukázal bych jí, zač je toho loket. Jenže to vona moc dobře věděla. A já zas věděl, že tohle nemůže dobře skončit. Sukuby sou nelítostný a tahle si už vybrala svou kořist na dnešní noc.

-

Jak to vlastně všechno začalo? Seděl sem ve svý kanceláři a čekal až přijde. Netrvalo to tak dlouho, když jsem za skleněnou výplní svejch dveří uviděl její siluetu. Byla to vopravdická dáma. Dobře stavěná a pěkně oblečená v přiléhavým, červeným kostýmku. Věděl sem, že přijde, stejně tak, jako vona věděla, že právě v těch novinách najde můj inzerát. Stejně tak jako ho tam najdou všichni, kdo se dostanou do podobný patálie.

MARK CAVENDISH.
SOUKROMÝ VOČKO.
PARANORMÁLNÍ VYŠETŘOVÁNÍ.
DISKRÉTNOST ZARUČENA.

Plus moje adresa. Tohle zařídil papá Lavrose, tenhle inzerát. Uvidí ho ti co mají, říkal. Ostatní ne. Ale kdo bude potřebovat, tak si ten inzerát najde. Dělej svou práci. O víc se nestarej. Tak to říkal.

Abyste vědeli, rodiče mi umřeli, když sem byl ještě malej. Dali mě do Domu svatýho Dominika. Otec představenej ze mě chtěl mít kněze, ale moc sem se nevyved. Prý mám v sobě čertovo semeno, nebo co. Tak se mě ujal papá Lavrose. Ten chlápek byl na kněze moc divnej, ale mě se zamlouval. Učil mě spoustu věcí a tak je ze mě tenhle divnej detektiv. Chytám stvůry a bazilišky. Upíry a vlkodlaky a další chátru pekelnou, jak říkal papá Lavrose. A taky sukuby.

Ale to sem moc vodběh. Když teda ta dáma v červeným ke mně vešla a zaplnila moji kancelář šanelem 315, voptala se jestli sem ten Mark Cavendish. Řek sem jí, že asi jo, když už to mám napsaný na dveřích. Byla děsně nešťastná. Její smutek byl upřímnej, to bylo hned poznat. Že prý její manžel se zbláznil do ňáký mladý holky. Že mu dočista popletla hlavu a to že byl váženej občan. Nikdo by to do něho neřek. Nejhorší ze všeho ale bylo, že ho jednou našla doma mrtvýho. Teda ne mrtvýho, ale zavražděnýho. Měl vyrvaný srdce z těla, všude plno krve, však to znáte. A první podezřelý je samozřejmě manželka. Žárlivost je jasnej motiv. Naštěstí má ale dost schopnýho právníka, prej ňákýho Mejsna nebo tak a ten ji z toho vysekal aspoň na kauci. Ale jinak, že si prý s tím neví rady a že je to špatný. A najednou ji napadlo koupit si noviny, ani neví proč, protože to dámy jejího formátu obvykle nedělaj, a tam našla můj inzerát. Holt tak už to chodí. Přesně tak jak říkal papá Lavrose.

Tak sem po tom šel a zmáčk pár chlápků. Pak už bylo celkem snadný ji najít. No a teď? Teď tu klečím ve špinavý, hnusný uličce a ta sukuba na mě. Mám už ho jako kámen a vona na mě porád rejdí a pěkně si to užíváme. Jenom je problém v tom, že já sem jako kámen celej a voba víme jak tohle skončí. Další chlápek beze jména, co ho našli v boční uličce. Policajti se s tím párat nebudou. Spis po pár měsících skončí někde v archívu a vo moje vostatky se postará zřízenec na náklady města. Jó takhle už to holt chodí.

-

Její tělo hoří jako námořníkova petrolejka, rajcuje si to na mě slušně. Pohazuje hlavou, její vlasy mi padaj do tváře a její kyprý tvary napínají její blůzku tak, že ten knoflík už je dlouho spoutaný neudrží. Když sme byli v nejlepším, tak se na chvíli zastavila a podívala se mi do vočí. Ty její modrý studánky blankytný, už v sobě musely utopit tolik chlapů, že by to na prstech nespočítali ani všichni hráči redmondskejch tygrů. A že těch prstů maj. Jo a jak dopadne letos liga asi taky nezjistím.

Dívala se dlouho, dýchal jsem rychle a namáhavě. Nakonec mě políbila. Poslední polibek. No aspoň sem si to před tím užil, říkal sem si. Co přijde teď? Už se asi nemůže dočkat, až mi vyrve srdce z těla. A já se na to budu jen bezmocně dívat. Je to k smíchu. Lovec tolika trofejí, že už ani ty svý zářezy nedokážu spočítat a dostane mě jedna malá čubka. Její oči se podlily krví, zuby proměnily v tenké ostré špičáky jako by byly z takovejch těch skleněnejch čínskejch nudlí. Je to v háji. Navíc sem si vzpomněl, že sem zapomněl vyhodit z lednice tu čínu, co sem si vobjednal minulý tejden k vobědu. No to bude rychna, až někdo tu ledničku votevře.

Roztrhla mi košili. Už už jsem čekal, jak se její drápy proderou skrze má žebra a vona mi ukáže posledních pár úderů mýho vlastního sedce. Jenže to by nesměl být papá Lavrose, papá Lavrose. Přesně si vzpomínám, co mi řikal, když mi dělal tohle divný tetování. Tenkrát sem se ho ptal, k čemu že mi bude dobrý a proč ho musím mít po celým těle. A papá Lavrose na to řek:
"Neboj chlapče. Jednou, jednou ti tohle tetování zachrání tvůj bídnej život."
Jo přesně takhle to řek. Sukuba zavřeštěla a vodskočila vode mě. Zády se přitiskla ke zdi a povylezla jako ňákej divnej pavouk asi metr vod země. Napětí povolilo a mě se děsně ulevilo. Jako kdyby vás někdo ze všech stran vší silou mačkalo deset hráčů z první ligy americkýho fotbalu a najednou všichni naráz povolili. upad sem na čtyři. Nůž sem měl před sebou. Vzal sem ho a bod jí ho do nohy. Syčala, pištěla. Škubala sebou, ale nebylo jí to nic platný. Tu mrchu sem nakonec dostal a policajti uvěřili mý historce o jedný holce, co měla zálibu v mužskejch srdcích. Sice mě to stálo jednu lahvičku mlžnýho séra, ale nakonec byly všichni spokojený.

A ta dáma v červeným? V životě už sem jí neviděl. Tak jako pokaždý. Na památku mi po ní v kanceláři zůstal jen tučný honorář a vůně šanel 315.