Dovolená v Itálii

V roce 1998 se má matka rozhodla, že prostě musíme jet k moři. Já tehdy jako třináctiletá jsem nemohla odporovat i kdybych chtěla, nýbrž mé nosní dutiny slanou vodu nutně potřebovaly. Požadovaná částka byla poměrně nízká, po jejím zaplacení nám bylo sděleno, že budeme ubytovány pod stany v campu poblíž italského městečka Portorecanati. A tak jsme se obě začaly těšit na únavnou cestu (to jsme ještě netušily, že bude až tak únavná) a poté na líné válení se u té smradlavé vody, co si říká moře (to jsme ještě netušily, že bude až tak smradlavá). Bohužel už pár dní před odjezdem vše nasvědčovalo tomu, že vše nebude jen tak. K našim sousedům, se kterými nás spojoval - v tomto případě - tuze chabý plot totiž přijela návštěva až z daleké Afriky. To by ani nebylo tak na škodu, kdyby si s sebou nevzali své typické lidové hudební nástroje - tympány, perkuse, různé bubínky a bubny všech velikostí a bůhvíco to ještě přitáhli. To by také nebylo až tak na škodu, kdyby je ovšem nenapadlo, že mohou svého hudebního talentu využít uprostřed noci. Ale talent nesmí přijít nazmar... Takže asi s úderem půlnoci spustili hudební produkci. Naše noc tedy vypadala asi takto - já jsem šla spát asi v půl jedenácté, když tu mě vzbudil šílený rachot. V domnění, že mí rodičové asi trošku přepískli posezení nad lahví vína vcházím do obývacího pokoje připravena popřípadě zavolat na záchytku. Ovšem takové úvahy nebyly na místě. Máma i táta se sice nacházeli v obývacím pokoji, ale na první pohled docela střízliví a podivné to zvuky vycházely zvenčí. "Co se to děje?" optala jsem se táty, který procházel kolem mě. Ten však neodpověděl, jen dostal záchvat smíchu. Odvětila mi máma: "Sousedi tam mají nějaký ejchuchů." Nechápala jsem. Bylo mi tedy porazeno, ať se podívám z okna. Při pohledu do sousední zahrady však nebylo možno věřit vlastním očím. Spousty postaviček oděných v barevných hábitech poskakovalo kolem ohně a už nebylo pochyb o tom, že právě oni jsou příčinou mého přerušeného spánku. Hlasy jim přeskakovaly, když řvali: "Aióóóóó!" a "Euááááá!" Ale to už hlava naší rodiny nevydržela: "To je v prdeli, tohle dělaj už půl hodiny...", tu se mu připletl do cesty náš zlatý kokršpaněl Ben, žádajíc o pohlazení, ale byl odbyt se slovy: "Krucinál! Ještě ty votravuj!" Následně otec otevřel okno a zvolal: "Hoď tam jinej song!" Skoky i řev na chvíli ustaly, následovala krátká porada, ale během pár vteřin se postavy opět daly do pohybu a halasného zpěvu. Ale už to nebylo: "Aióóóóó!" a "Euááááá!" a točení se zleva doprava, ale zprava doleva se slovy: "Oiááááá!" a "Auóóóóó!", asi aby se jim nemotala hlava a nebolela je ústa o vyřvávání stále stejných souhlásek v totožném pořadí. Všimla jsem si, že sousedé na druhé straně zahrady také nespí, protože jim to noční koncert nedovolí a smířila se s tím, že dnes v noci oka už nejspíš nezamhouřím. Nakonec se mi to podařilo, zda byli mí rodiče stejně úspěšní, nevím. Každopádně to byl jen slabý odvar toho, co nás ještě čekalo... 1. červenec - Den odjezdu: První oficiální den "velkých" letních prázdnin. Zatímco ženská část rodiny Jandovy (já, máma) se psychicky připravovala na jízdu autobusem (ještě neznaje, že půjde o značku Karosa) a poté na jídlo (měly jsme sice plnou penzi, ale také počítaly s tím, že zhubneme), mužská část (otec, pes) se počala připravovat na dva týdny bez nás žen (přežili to lépe než my). Z cestovního rozrušení jsme dorazily na kostomlatské nádraží o hodinu dříve, a tak nás táta vyprovodivší na nádraží opustil s tím, že na ten zasranej vlak tak dlouho čekat nebude. Za šedesát minut tedy přijel "zasranej vlak" a my do něj nasedly s tím, že nás odveze do tehdy okresního města Nymburk, kde na nás již měly čekat další "účastnice zájezdu" - naše spolubydlící Jana s Markétou. Z vlaku jsme zvládly vystoupit v pohodě, horší to bylo nadále. Po zakoupení malého občerstvení nám nastalo oblézání nymburského nádraží, kde že se holky skrývají. Už nás začalo popadat zoufalství, že děvčata na dneší den odjezdu zapomněla a flákají se někde doma, když tu jsme je objevily - jistě, byly na tom nejpravděpodobnějším místě, kde by si lidé mohli dát na nádraží sraz - seděly na lavičkách přímo před budovou železniční stanice. A tak jsme se usadily k nim, opět čekající, tentokrát na odvoz do Hradce Králové, kde byla nástupní stanice pro odjezd do Itálie. Tento úkol měl splnit Kužel, Janin a Markétin táta. Čekaly jsme tedy, nicméně Kužel nikde. Sluníčko už naprosto neúměrně pražilo a my opět začaly propadat zoufalství. Když tu někdo přišel s nápadem (nebo to byla mámina honba za cigaretami?), že by třeba Kužel mohl čekat před jiným vchodem. Nějaký anděl strážný obešel nádraží a skutečně Kužel před tím druhým vchodem nalezl. Po chvíli handrkování se Jany s Kuželem, že nás třeba mohl hledat on a ne jenom sedět a čumět jsme tedy nasedli do felicie lahvově zelené barvy a vyrazili směr Hradec Králové.Hodinová cesta nám utekla jako voda a my už byly na místě skutečného odjezdu - před hlavním nádražím v Hradci Králové. Jen jsme opustily útroby vozu, už Kužel startoval s tím, že jede domů. "No počkej, my nevíme, co je to za cestovku, co kdyby to krachlo, tak tu zkejsmem! Počkej tady, než přijede autobus." O tom ale on nechtěl nic slyšel, zabouchl dveře a doslova a do písmene nám ujel. "Tak to je super..." prohlásila ironicky Markéta, ale to už jsme se svalily na nebližší lavičku, která se nám nabízela. A odstarovalo se velké hledání - Markéta hledala nápis Dřevotvar, pod kterým jsme měly stát a očekávat příjezd autobusu. Jana pokukovala po autobusech, kterýže by to mohl být ten, jenž nás odveze na vysněnou dovolenou. Já sháněla pití, protože to byly bezmála tři hodiny po opuštění domova a já byla mírně řečeno dehydrována. No a máma? Ta hledala pravý opak. Po asi pěti kavách, co doma vypila, z nichž mi nedovolila uvařit ani jednu (po jedné zkušenosti při našem posledním odjezdu na dovolenou jsem jí šálek kávy ze samé nedočkavosti osolila) měla silnou potřebu nalézt WC. Všechny mise kromě nálezu autobusu byly splněny. Nápis Dřevotvar nám momentálně byl k ničemu, protože u něj nestál ani autobus ani skupinky lidí. Máma hajzl také našla, i když se jednalo o veřejný záchodek na nádraží, takový, že tam ani hajzl bába nebyla. Což mohlo mít 2 příčiny: a)buď tam už babka padla smrady a její tělo bylo rychle odklizeno anebo za b)královehradečtí nenalezli ženu či muže, kteří by se nestyděli za tuto místnost vybírat hotovost. Pití bylo po ruce také a tak jsme mohly neohroženě běhat tam a zpět. Už uběhly asi dvě hodiny od chvíle, kdy Kužel odjel směrem k domovu a my už totálně hotové objevily první naše spolucestující. Byli už také značně nervózní, ačkoli určitě čekali kratší dobu než my (kvůli Janiným obavám, abychom vše stihly jsme vyrazily podstatně dříve). Ve společnosti dvou postarších dam a bezdětných manželů se tedy přemisťujeme pod nápis Dřevotvar s tím, že autobus tu bude již co nevidět. Jana dokonce nechtěla Markétu pustit na nákup baterií, prý, abychom jí neujeli. Cha cha cha. Čekání nám neubíhalo. Naše skupinka pod nápisem Dřevotvar se sice stále zvětšovala, ale to autobus nijak nepřivolalo. Když tu jednoho pána, který se i přes obrovské vedro potil v džínových kalhotách a flanelové košili, napadlo zavolat do cestovky, kde ten zatracený autobus je. Hovor proběhl a následně pán naší skupině sdělil, že autobus v přetlačovačce na silnici přišel o zpětné zrcátko, a tak se musel navrátit do garáží, aby na tak dalekou cestu vyrazil v pořádku. "Prej máme ještě chvíli počkat, do půl hodiny by tady už určitě měl bejt." Pár lidiček, mezi nimi i já se tedy posadilo na své bágly, zatímco jiní bezmocně pobíhali kolem a dožadovali se okamžitého příjezdu autobusu. Ve chvíli, kdy už to snad nikdo nečekal se zpoza rohu vyřítila bílá karosa s hnědým pruhem,na němž byl maličký, sotva viditelný nápis Broumov, c. k.. Jo, zázraky se dějí. Cestovka nezkrachovala, ani se nestala žádná jiná tragická událost. Vlastně tedy jedna ano, to zpětné zrcátko. Ale vše bylo zažehnáno a karosa si vezla zrcátko nové. Bohužel, to zrcátko bylo jediné, co na tom autobusu bylo nové. Z útrob karosy se vyřítili dva muži. Jeden malý blonďák a druhý vyšší brunet. Jsem si jistá, že kdyby Pat a Mat měli lidskou podobu, byla by právě takováto. Byli velmi nepříjemní a odmítali odpovídat na jakékoliv dotazy ohledně zpoždění. Dalo by se říct, že nás i zavazadla naházeli do autobusu a konečně vyjeli. My jsme se usadily na zadní "pětce" a začaly si vychutnávat jízdu autobusu. Ale asi dvacet kilometrů za Hradcem řidiči zastavují. Nereagují na protesty cestujících, že po třech hodinách čekání na ně pod nápisem Dřevotvar ještě opravdu nepožadují přestávku. Oba řidiči vyskočili z vozu (tedy z karosy) a nahrnuli se do jeho zadní části. Využily jsme našeho posazení a pozorně sledovaly, co se venku pod námi děje. Když tu ostatní muži pocítili potřebu u všeho být, vše vidět a se vším nemotorným řidičům pomáhat. Jeden chlap už to ale asi nevydržel a navrátil se dovnitř. Protože se posadil přímo před nás, tak se jej Jana optala, co se děje. Legrační mužík menší postavy s kudrnatými vlasy odpověděl: "Je to prasklej klínovej řemen, ale to je v pohodě. Aspoň budou mít cestou co dělat, takovej autobus jich má ještě pět!"Řidiči tedy za asistence ostatních mužů dali vše dopořádku a my mohli vyrazit směr Praha. Ha zrada! Uběhla tak stejná doba (třicet minut) a byla tu opět zastávka! Tentokrát u benzinové pumpy. To už jsme brali jako přestávku naplánovanou cestovkou, a tak se třicet lidí vyvalilo z útrob vozu a automaticky počalo hledat WC. Když už bylo objeveno, bylo nenávratně obsazeno. Posadily jsme se tedy na obrubník a očekávaly chvíli, kdy nás řidiči naženou zpátky. Tato chvíle stále ale nepřicházela. Místo toho z autobusu vyběhl ten větší, říkejme mu třeba Pat s jakýmsi neidentifikovatelným předmětem v ruce. Běžel k pumpě, předmět před ní postavil a začal nahánět vodu. Podle toho jsme poznaly, že to bude nejspíš konev. Jana nebyla nadšena, že jedeme na dovolenou s cestovkou, která musí konve nabírat na smetišti, jak se vyjádřila. Tato situace se opakovala několikrát, pak nás nahnali zpátky, abychom mohli vyrazit dál. Seznamovali jsme se s dalšími "účastníky zájezdu", a tak nám byla prozrazena filosofie cestovní kanceláře Broumov, a. s.. Asi chtěli zákazníky unavit ještě před cestou, a proto lidé z Brna nechali cestovat do Hradce Králové. To by se dalo pochopit, pokud by lidé z Hradce Králové neměli jako nástupní místo určené Brno. "Janičko! Podívejte, támhle je Sadská!" křičeli na naši spolucestující další "účastníci".Bylo šest hodin večer. Jana s Markétou ze svého domova vyjížděly v devět hodin ráno. A nyní jedou kolem, dokonce byl vidět jejich dům! Jana se probrala z polospánku nevěříc vlastním očím zvolala:"Tý volé, támhle bydlím!" a pak opět upadla do říše snů. Následně se k našemu velikému překvapení cestou do Prahy už nic nestalo. Až v Praze. A to byla opět zajímavá zkušenost. V plánu cesty stálo - Kostel sv. Cyrila a Metoděje. To se zdá celkem v pořádku, ale to by nesměla být c. k. Broumov a její exklusivní řidiči! Cestou k tomuto kostelu bylo totiž nutno projet kruhový objezd. To by beměl být zas takový problém, ale za volantem seděl Mat (tedy malý blonďák) a v kruhovém objezdu se zřejmě ocitl poprvé v životě. No, dovnitř to samozřejmě snadno, ale jak ven, že? A tak, jsme odhadem patnáct minut jezdili stále dokola a zepředu slyšeli Pata, jak u každého výjezdu zvolává: "Teď! Můžeš!" Do povzbuzování se zapojili i někteří cestující, zatímco těm druhým se už trochu zamotala hlava. Máma si ze mě dělala šprťouchlata, protože jsem pověstná svou láskou k hlavnímu městu naší země. "No vidíš, furt chceš bejt v Praze, no a když seš tady, tak se ti to nelíbí. Jen si prohlídni město!" Je pravda, že pokukovat po okolí jsem vydržela dlouho, ale přišla chvíle, kdy už to nebavilo ani mě. Po dvacátém objezdu mi nezbylo nic jiného než prohlásit, že do Prahy už asi nikdy ani nepáchnu. Ale vše jednou končí, a tak i Mat vyjel z kruhového objezdu. Před kostelem sv. Cyrila a Metoděje nabrál pár už znažně znervóznělých cestujících a my mohli vyrazit dál. Kromě zastávek, které jsme nazvali "na konve" (ty se opakoval zhruba každou půlhodinu) se cestou už nic tak hrozného nedělo. Další zážitek na nás čekal až u Českých Budějovic. Tentokrát to ale (výjimečně) nebyla vina Pata a Mata. Jedna z cestujících, jejíž jméno bylo Pavlínka si totiž zapoměla doma pas. To byla v tehdejší době ta vlastně nejpodstatnější věc, pokud chtěl člověk vycestovat za hranice naší drahé vlasti. Pavlínka, chudák, s prsy velikosti asi osm, které jí dělaly obrovský problém při hledání v batozích (nakonec asi při jakékoliv činnosti...), byla tedy vysazena u benzinové pumpy a my jí mohli už jen zamávat. Máma, proslulá svou sklerózou se musela ujistit, že ona pasy má. Naštěstí tomu tak bylo, a tak jsme nerušeně pokračovaly v cestě ku Portorecanati. Řidiči projevili dobrou vůli a pustili nám pohádku "Princezna ze mlejna". Nechápala jsem, proč je na programu zrovna tato projekce, když v autobuse bylo dítě jediné a to spalo už po výjezdu z Hradce. Ale máma měla z pohádky radost, protože ji ještě neviděla. Markétu ale pohádka nijak nezajímala a proto usnula. Uběhl nějaký čas, když jsme počali cítit nepříjemný zápach kouře, který se linul odkudsi z pod sedačky autobusu. Nutno podotknout, že tyto sedačky byly tak rozpálené, že Jana prohlásila, že jí řízky pochodují v tašce. Smrad byl nepříjemný i cestujícím v první části karosy, ale řidiči zůstávali ledově klidní. Náhle si ale Jana všimla, že kolem spící Markéty se line šedý čůrek kouře. "Ježíšmarjá! Markéto, vstávej, vzbuď se!" Jana se své sestry málem vyklepala duši, ale Markéta se probrala. "Co je?" ptala se rozespalým hlasem. "Vždyť ses mohla udusit!" okřikla ji Jana a začala se dožadovat jednoho z řidičů. Pat se tedy uráčil přijít dozadu s otázkou, co se děje. Dokonce šeptal, aby nevzbudil ostatní cestující. "Dusíme se tady!" odpověděla mu Jana, vůbec ne šeptem, ukazujíc na čůrek kouře, který před chvílí ohrožoval její sestru. "No tak..." napadla Pata spásná myšlenka, když jsme se nalézali pod zasněženými vrcholky rakouských Alp "...si otevřete střešní okénko." Nezbylo nám nic jiného než zalapat po dechu, když tu s nápadem řidičovým nesouhlasil ani náš soused, který nás informoval i o prvním prasklém klínovém řemenu: "A to si tady děvčata maj nasadit kulichy a šály nebo co?!"Pat se naštval, vypnul pohádku a nařídil tomu druhému zastavit autobus. Tak se také stalo. Byli jsme vyhnáni na mráz a v duchu děkovali Zbyňkovi Voříškovi za záchranu. Kulichy a šály totiž nikdo z nás při cestě za sluncem neměl. Ale od té doby jsme mu už neřekli jinak než Kulich. Po cca dvaceti konvích, které řidiči nalili kamsi do útrob karosy jsme mohli vyrazit dál. Ráno nás máma budila s tím, že vidí moře. Nutno podotknouti, že nejen my, ale ani další cestující už nevěřili tomu, že bychom snad mohli dojet. A tak se všichni nalepili na okénka, aby mohli spatřit modrý zázrak matky přírody. Ovšem bylo to poněkud předčasné, ačkoliv jsme si mohli vykroutit krky, cesta trvala ještě tři hodiny. Ale jak už bylo řečeno, vše jednou končí, a tak i my jsme zahlédli nápis "Portorecanati" a mohli se těšit na naše stany. Čekal nás spíš infarkt. Po příjedu do kempu vběhl do busu kluk samá ruka, samá noha, s šátkem na hlavě a hned náš naštval, když pravil, jaké to měli nádherné počasí, zatímco my se pařili v karose s těmi hroznými řidiči. Pak nám popřál hezký pobyt a zase někam odběhl. Po příchodu ke stanům jsme viděli snad vše kromě příjemného pobytu. Stany byly prolezlé johanami a bylo v nich takové vedro, až nám to vnutilo pocit, že nás ještě chtějí po té strastiplné cestě udustit. A tak jsme spoléhali na moře, že ono náš dojem vylepší. Tak se nestalo. V městečku Portorecanati byla k vidění téměř hnědá voda, která je k vidění i u nás v Ostré s tím rozdílem, že tahle byla slaná a dělala vlny. Naše nadšení však nebralo konce a my nadšně prolézali město i okolí. Během naší dovolené se nic zvláštního nestalo. Navštívili jsme věčné město Řím, vyhlášenou plář Sirolo, takže už konečně vím, jak vypadá opravdové moře. Seznámili se z "blbě smějícím se pánem", Romanem Emingerem, jehož přezdívku snad ani nemusím nijak vysvětlovat. Dalším z nových "přátel" byla i paní Květa Slavíková, která vyrazila k moři s manželem a vnoučaty a pobíhala po italských plážích v černé krajkové podprsence a spartakiádních trenýrkách. Naše přátelství bylo tak hluboké, že paní Květa chtěla po mé mámě, aby jejich výpravu vyfotografovala s kalhotama staženýma ke kolenům. Jaký máme pěkný zadky, pravila. Toho se máma odmítla zúčastnit,a tak jsme dělaly, že spíme. Záblesk fofoaparátu ale nenechal nikoho na pochybách, že paní Květa ukecala někoho jiného ze sousedství. Ani se nám nepodařilo shodit pár kil, protože plná penze byla až moc plná a až moc chutná. Dovolená utekla jako voda a my už se psichycky připravovali na cestu zpět. Očekával nás ten stejný autobus (karosa) a to samí řidiči. Ovšem k našemu obrovskéhmu překvapení se cestou zpět nic nestalo. Kromě takového malého extempore, ještě na území Itálie, kdy byla napumpována nafta a následněPata a Mat zjistili, že zapomněli kreditní karty na její zaplacení v campu. To se vyřešlo tak, že to zkrátka Pat zaplatil ze svého a my pokračovali dál. Dokonce i frekvence konví se značně snížíla. Dovolenou jsme si užily, a zůstaly nám na ní kromě spousty fofografií i hezké vzpomínky. Všechno špatné je k něčemu dobré, takovýhle zážitek jen tak nikdo nemá.

---