Krvavý sníh

...Malorg je překrásné město, jen co je pravda. Hlavně o Vánocích...

 

            Dveře krčmy se otevřely a dovnitř vstoupil dlouhán v potrhaném plášti. Ještě než se svalil na zem, stačil si z ramen sklepat sníh. Krvavý sníh.

 

*

 

            „Kde to, kurva, jsem?“

            „Jen se klidni, panáčku!“ okřikla ho hlava, která se nad ním shýbala. „Tady seš mezi slušnejma lidma, na kurvy si choď do bordelu.“ Jak se hlava oddálila, narostl jí zbytek těla. Hostinský vyždímal do kýble vodu ze starého obkladu a jeho pomocnice hbitě přiložila zraněnému na čelo čerstvý, příjemně chladivý. Zdálo se, že takové hosty nemají prvně.

            „Jsem Garet,“ zahuhlal dlouhán a bez ostychu civěl do výstřihu mladé servírky.

            „Buď si kdo si, nám je to jedno. Jediný co mě zajímá je, že mě vysíš pět grošů. Jen zavři klapačku a odpočívej. Dva groše za pokoj – a to máš štěstí že ho kvůli tobě ctnostnej pan melborckej rytíř uvolnil – a další tři za to, že sem kvůli tobě probděl celou noc. Co se tak ošíváš? Nemáš chechtáky, hm? To sem si moh myslet - aby tě mor sklátil, holomku! Zadarmo tě tu teda nekurýruju, všechno si to pěkně…“

            „Dostaneš to zpátky,“ přerušil ho. „Nejsem z těch, co utíkají z boje.“

            „To bych ti radil,“ pohrozil hostinský prstem, ale na tváři se mu vyloupl dobrácký úsměv. Vypadal na rozumného chlapa. „Jo, málem bych zapomněl…“ Pro něco se s heknutím natáhl. „Tvý meče. Ne, že bych se v tom nějak vyznal, ale musim říct, že sou sakra pěkný. A ostrý. Svalil ses jak bečka piva a tady Jacek,“ kývl bradou někam, kam Garet neviděl, „hned vystartoval, aby ti je sebral. Děkuj bohům, že sem měl zrovna po ruce obušek. Jak by ten maník dostal meče do pazour, musel bych ho nechat bejt. V šermování se mu tady nikdo nevyrovná.“

            „Děkuji, páni bohové,“ ušklíbl se Garet.

            „Posmívej se, posmívej, poutníku. Ale kdyby mě nebylo, měl bys prd čim sekat a než by ses probudil, Jacek by byl vtahu.“

            „Dobře, hostinský, jen se nerozčiluj a radši mi nalij pivo. Cítím, že mi pomůže víc, než ty vaše obklady.“

            „No to by eště scházelo! Nemáš ani mizernejch pět grošů za nocleh a už bys chtěl nalejvat pivo? Ha! Vrať se, až ti budou cinkat kapsy, potom ti možná jedno natočim!“

            „Neměj starost. Ráno mi na radnici vyplatí sumičku, že se ti o takové ani nezdálo.“

 

*

 

            „Spadls´ z višně, hraničáři? Nenech se vysmát, sto hřiven za dva gobliny?“ Rychtář si utřel uslintané koutky do kožišinového límce kabátu a začal si na vypouklém břiše točit prsty mlýnek.

            „Přesně tak. A ještě zaplatíš dole v hospodě můj účet.“

            „Ani kdybys mě na skřipec natáhl. Zapomeň na to! Jedno slovo a budou tu stráže, třeba se přijde podívat  i přítel Jacek. Už jsi o něm slyšel?“

            „Slyšel.“

            „Výtečně. Myslím, že se po chudém hraničáři nebude nikdo shánět… Beztak bych vás všechny pověsil, vydřiduši!“

            Garetovi se zablesklo v očích, zorničky se mu zúžily hněvem. „Važ svá slova, rychtáři,“ zavrčel, „nebo se budeš válet ve vlastní krvi dřív, než ty tvoje stráže stačí přiběhnout.“

            „Jenom klid.“ Rychtář vstal od stolu a přešel k oknu. „Nechci tady v Malorgu žádné problémy. Proto ti vyplatím padesát hřiven. Čistých, samozřejmě. Jsme přeci rovnocenní obchodní partneři.“

            „Nepochybně. Ale těch hřiven bude sto, jak jsem řekl.“

            „Nejsi v pozici, kdy by sis mohl určovat podmínky!“ vykřikl správce města, až mu na hlavě poskočila purpurová skládaná čapka.

Do místnosti okamžitě vtrhli dva vojáci, hroty dlouhých halaparten strouhali nízký strop. „Všechno je v pořádku,“ uklidnil je okamžitě rychtář klidnějším hlasem. „Vraťte se na místa. Nebo počkejte… Když už jste tady, přihoďte mi do krbu pár polínek. Venku je mráz, že bych ani psa nevyhnal, leze mi to pod nehty.“

            „Tvoje nehty jsou mi srdečně u prdele,“ řekl chladně Garet, když vojáci odešli. „Chci jen peníze, které jsi mi slíbil. Říkal jsi padesát za každého. A byly dva.“ Rychtář se nadechl, aby něco řekl, ale hraničář ho předběhl. „Ach, jistě, tvoje trofeje!“ S mlasknutím sundal z háku u pasu dvě šupinami pokryté zelené hlavy s vyboulenýma očima a hodil je na ebenový stůl. Dokumenty o exekucích za posledního půl roku obarvila smradlavá gobliní krev.

            Rychtář se odvrátil od stolu, pěstí rozrazil okno a vyklonil se z něj, lapaje po dechu jako tonoucí. „Tohle,“ hekal těžce, „už mi nikdy nedělej! Odnes si ty zatracený palice, dole si vyzvedni svých sto podělaných hřiven a padej z města, už tě tu jaktěživ nechci vidět!“

            Garet se spokojeně usmál. „Dobře. Tvé poslední přání ti, ovšem, splnit nehodlám. Tohle město se mi zalíbilo.“

 

*

 

            „Malorg je malý, ale o poznání klidnější než jiná města v téhle zpropadené zemi. Alespoň vás tu, pane, nikdo nepozná a budete moci cestovat v anonymitě bez zbytečného obtěžování všelijakými zvědavci, jak tomu bylo až doposavad.“ Postarší slouha rytíře, usazeného ve stínu v rohu krčmy, mrkl na hospodského, aby přinesl další pivo. „Nikdo se tu nestará o to, kam jedeme, nikdo tady nepozná barvy našich varkočů.“

            „Že sem tak smělej,“ opřel se o jejich stůl okolo procházející mladík čpící pivem a chcankami, „já sem ty barvy poznal. Páni sou hornonetsteinský, jestli se nemejlim?“ Rytíř se pomalu naklonil dopředu a matné světlo svící mu ozářilo až dosud ve stínu skrytý obličej. Přes pravé oko měl koženou černou pásku a celou tvář pod ní ošklivě znetvořenou. Těžko říct jestli ohněm nebo nějakou nebezpečnou alchymistickou kyselinou. „Bah, bah!“ odhalil mladík v úsměvu zkažené zuby. „Vy musíte bejt samotnej hrabě Lev Jednookej z Horního Netsteinu, mocnej winthirskej hodnostář! Ani nevíte jaká je to pro mě… eee… čest, že vás poznávám.“

            „Potěšení zůstává na vaší straně,“ odsekl slouha. „A teď se laskavě vraťte na svoje místo a více nás neobtěžujte. Byli bychom vám velice vděčni, kdybyste zachoval mlčení ohledně našeho původu… Berte to tedy spíše jako doporučení.“

            „Žádnej strach,“ zakymácel se mladík, když se pustil stolu. „Zamknu hubu na klíč a ten pak spolknu, jako že se Jacek menuju. Nazdar, pánové!“ Roztřeseným, typicky opileckým krokem se vydal zpět ke svému stolu.

            „V anonymitě,“ procedil mezi zuby rytíř. „Žádní zvědavci. Nikdo nepozná. Jsi pořád stejný kretén jako kdysi, Morgane.“

            „A vy pořád stejné drzé děcko, pane Leutfrede. Želbůh, že na mě váš otec nedal, když jsem na něj naléhal, aby vás mlátil více.“

 

*

 

            Když se Garet navečer vrátil do hospody, bitka už byla v plném proudu. Kolem něj se blýskaly nože, meče a dokonce i létaly židle. Někdo – snad mysliveček z hájovny odnaproti – držel v ruce kuši a ječel na všechny, ať přestanou s těmi pitomostmi. Nikdo ho neposlouchal, a tak se hajný rozhodl zakročit. Vyskočil na rozviklaný stůl a po posledním hysterickém varování vypálil od boku do haštěřícího se davu. Jakmile však parchant uslyšel bolestivý ženský výkřik a sten, zahodil kuši a už si to dlouhými kroky štrádoval ke dveřím.

            „Kampak?“ zavrčel Garet a jednou rukou ho popadl pod krkem, zatímco druhou mu vrazil do břicha, až chlapík otevřel pusu, aby zařval bolestí. Nemohl. Přišla druhá rána do břicha a potom ještě třetí. Po té se myslivec už neudržel na nohou a hraničář ho, toť se ví, beze všeho pustil na zem. Jejich první a zároveň poslední setkání dovršil Garet silným kopancem do hlavy. Třasořitkovi pukly rty jako lusky a vyřinula se z nich krev. Hraničář ho překročil a obloukem kolem zápasících ožralů se vydal za hostinským, krčícím se za pultem.

            „Co se tu sakra stalo?“ křičel Garet ještě v letu, když pult přeskakoval.

            „Nějakej herold,“ drmolil krčmář, „a Matěj, syn kramáře Divizny, se bůhví kvůli čemu začali rvát a ostatní blbci se k nim přidali. Ožralové podělaný!“

            „Ah, jaký hajzl jim asi mohl nalévat kořalku?“ podivil se naoko hraničář.

            „Nech si ty cynizmy na jindy!“ okřikl ho hostinský. „Radši koukej, co se děje. Uklidňuje se to.“

            A skutečně. Někde se sice ještě zableskl nůž, ale židle už létat přestaly a zranění byli odtaženi pryč, aby uvolnili místo pro vysokého, v černorudém brnění navlečeného rytíře s popálenou hubou. Za ním kulhal shrbený vousatý herold ve varkoči stejných barev. Ten měl však narozdíl od svého pána hubu zcela v pořádku.

            „Jacek povidal,“ šeptal hostinský do nastalého ticha, „že je to nějakej jednookej lev, nebo tak něco. Prej z Winthiru, pff! Všeci Winthiři sou šmejdi a zasloužili by pověsit!“ Až po chvíli si uvědomil, že poslední větu pronesl nepřiměřeně nahlas. Jestli to ovšem rytíř slyšel, nedal to nijak najevo.

            „Nechť předstoupí onen opovážlivec, co si dovolil uraziti královskou korunu a tím i mne způsobiti újmu na cti!“ zaburácel. „Nechť předstoupí a nese plnou zodpovědnost za následky svých neuvážlivých činů! Nechť předstoupí a vykoupí ony činy svou krví!“ Tasil dlouhý meč a pozvedl ho nad hlavu, až shodil z lustru několik svící, které se se zasyčením rozprskly o zem. Prostor potemněl.

            „Ach, pane!“ Z davu vystoupil nevysoký tlouštík v blankytné kápy a padl před rytířem na kolena. „Můj Matěj je horká hlava, sám nemá dost rozumu, natož aby jím mohl obohacovat jiné. Neuvědomuje si, co dělá, a proto mu, pane, prosím odpust! Na kolenou tě prosím!“

            Rytíř si odfrkl. Otočil meč a zabodl ho do dřevěné podlahy, jen kousek od Diviznových, prosebně sepjatých rukou. „Sám dobře víš,“ řekl pohrdavě, „že pasovaný rytíř nemůže takovou urážku přejít pouhým mlčením ani kdyby chtěl. A já rozhodně nechci.“

            Kramář zaúpěl a uklonil se ještě hlouběji, že se až hlavou dotknul zaprášené podlahy. „Prosím… !“

            „Nepros a raději zavolej toho svého… Matěje. Lëtz maadәη Nicht-s swøaartdәη!!!“

            Gareta zamrazilo. „Nechť se stane, co se má stát.“

            „Co?“ zašklebil se hostinský a poškrabal se na zadku.

            „To, co říkal. Je to z Winthirské Knihy mrtvých, Aәbөg d-Әllã.“

            „Jak to ksakru víš?!“

            „Na tom nesejde,“ odvětil hraničář. „Teď je podstatné, kam se vypařil ten Matěj?“

            A stejnou otázku měl i Winthirský rytíř.

            „Je pryč!“ ozvalo se z davu. „Vzal do zaječích! Je v trapu! Pláchnul při bitkování!“

            Kramář Divizna si oddychl. Štěstí, že jeho svěřenec byl alespoň tak duchapřítomný, že po vyprovokování hádky skočil na koně a vypařil se. V životě nedržel meč v ruce, a tak by byl vítěz zápasu jasný dříve, než by vůbec začal.     

            „Ticho!“ zjednal si klid Winthir. „Pokud mezi vámi můj sok není a i v případě, že jste se ho pouze rozhodli ukrýt, nic to nemění na situaci, že se se mnou ještě dnes večer bude někdo z vás bít! Zvolte si mezi sebou Matějova zástupce!“

            Herold, stále stojící v rytířově stínu, se nyní postavil vedle něj. „Yutha-η әis møaadrichtdәη-itә. Dөfthәr-uthøaaη ill-әis noә frachtәnaalәη, Lәutfrәd Dalaiøη Owәnøaaη de Nørdәst Nәtstәiη!“

            Leutfred, Lev Jednooký z Horního Netsteinu, zůstával v klidu. „Celý život jsi mi jenom poroučel, co mám dělat, Morgane. Proto tě nyní žádám… Ne! Přikazuji ti, aby jsi alespoň jednou, jedinkrát, nechal o mém osudu rozhodnout mě samotného bez pomoci tvých pitomých rad a doporučení. Kdo byl po těch třicet let sluhou a kdo pánem?“

            Herold na chvíli sklonil hlavu, ale hned nato se podíval rytíři zpříma do očí. „Je to tvoje volba, Leutfrede. Ty si zašpiníš meč nevinnou krví. Blwәdә d-Raηөiã – krví Ranoii. Jestli se o tom dozví vládci této ubohé zemičky, tvůj otec tě nechá stáhnout z kůže a…“

            „Kašlu na svého otce, jasné? Nezajímají mě jeho neustálé rozkazy a úkoly, kterými mě zasypává! Dnes jsme na naší vlastní cestě. Ty a já. Dnes se řídíme vlastními pravidly. Mými pravidly, rozumíš?!“

            „Rozumím, pane,“ přikývl Morgan. „Rozumím, ale divím se vám.“

            Konečně se lidé uklidnili a Diviznu vystřídal na místě před Leutfredem onen mládenec, který ho jako první poznal. Ztěžka poklekl na jedno koleno a promasíroval si zápěstí. „Aby nedošlo hned na začátku k mýlce, pane – já se s váma nechci mlátit! Je to v podstatě přesně navopak. Řikal ste, že Matěje může někdo zastupovat… takže podle mýho by moh někdo zastupovat i vás, žejo?“

            „To mohl,“ usmál se strojeně Winthir. „Měl bys snad zájem?“

            „Jojo, pane, právě vo to mi de. Budu bojovat za vaše jméno, jako vy bojujete za méno svýho krále. Dohodnuto?“

            „Dohodnuto. Povstaň, ty kdož jsi prozřel, a sděl mi své jméno.“

            Mladík se s námahou a za praštění kloubů postavil, podpíraje si rukama nohy, aby se nesvalil zpátky na zem. „Sem nějakej Jacek, Jacek z Týnce, bydlim tady kousek od Malorgu...“

            „Výtečně… Ovšem počínaje tímto okamžikem a konče zítra ve stejnou dobu, se z tebe stává rytíř Jarәd dә Tәntwøaaη, staniž se pyšným nositelem toho jména jako já se stanu pyšným na to, že ses jím stal.“

            „Tak slibuju,“ zamumlal Jacek a nedočkavě vytrhl z podlahy veliký dvouruční meč svého dočasného suveréna. „A teď – kdo z vás chcípáků se mi odváží postavit, abych mu nakopal prdel, hm?“

            Hostinský se rozklepal. Těkal pohledem kolem sebe, až padnul na Gareta, a to mu vnuklo spásný nápad. Zhluboka se nadechl a stiskl mu rameno. Garet se ani nepohnul. „Přišla tvoje chvíle, hraničáři. Teď máš možnost splatit svůj dluh. Odvděč se mi… Odvděč se nám všem a postav se Jackovi. Kohokoliv jiného by ten magor zabil, ale tebe… Jsi naše poslední šance.“ Co na tom, že Garet všechen dluh splatil a lidem v krčmě neměl být za co vděčný? Slova hostinského zněla dobře a Garetem to – i když ne na první pohled – pohnulo.

            „Nezabíjím lidi,“ odvětil suše. „Já lidem pomáhám, provádím je místy zamořenými všelijakými stvůrami a ty stvůry zabíjím, i když také jen v krajních mezích. Kdyby byl Jacek stvůra, nic bych mu neudělal. Vyšel bych v klidu z hospody a odjel pryč. Rozumíš mi?“

            „Rozumim, rozumim,“ přikyvoval kvapně hostinský, přičemž si ještě stačil okusovat nervózně nehty. „Ale ty zase musíš rozumět tomu, že jestli nic neuděláš, bude tu ode dneška někdo považovanej za vraha. A rychtář Yelinek, kterej tě, co sem slyšel, nemá moc v lásce, má značnej vliv na našeho krále. A náš král na všechny ostatní krále. A ty králové zas na svý rychtáře. A víš co všichni ty králové a rychtáři udělaj s vrahem? Nabodnou ho na kůl a půl roku ho nechaj vystavenýho před svejma hradama, dokuď ho celýho nesezobou vrány!“

            „Domýšlím se, že ten vrah budu já…“

            „Domejšlíš se správně, hraničáři. A proto popadni svojí kudlu a skoč na toho parchanta. Nikomu nebude vadit, dyž už tady Jacek víckrát nebude vopruzovat děvečky.“

            Garet chvíli jen tiše seděl, potom náhle vyskočil a několika dlouhými kroky se dostal až k Jackovi. Ten polekaně udělal několik kroků dozadu, ale když se podíval dolů na svou novou zbraň, dodalo mu to nové odvahy. „Ty se tedy nebojíš utkat se se mnou?“ ušklíbl se.

            „Jistěže bojím, ó velký… Jarәdә dә Tәntwøaaη… ?“

            „Ehm… jó, nějak tak to bylo…“

            „Jistěže se bojím se s tebou utkat,“ zopakoval Garet, „ale někdo přeci musí, ne? Každý, kdo by se ti dnes večer postavil, by zemřel. Je jedno kdo, takže to můžu být i já.“

            „To jo…“

            „Ale chci ti říct jednu věc…“

            „Posloucham.“

            „To, že se tě bojím neznamená, že jako vítěz neodejdu právě já. Rozsekám tě na takové sračky, že se i tvoje matka bude štítit je sebrat a hodit je do tvého hrobu v Týnci, a jestli tě nezabijí rány po mém meči, utopíš se ve vlastní krvi…“

            „Useknu ti nohy,“ přisadil si rytíř Jared, „a narvu ti je do prdele, usmrkanče! Jak se vůbec menuješ?“

            „Garet… Garet z Kenaz.“

            „Pěkně se mnou vyjebáváš, Garete z Kenaz! Vypadám snad jako nějaká děvka?“

             „Popravdě řečeno: ano,“ usmál se hraničář a tasil meč. Čepel se zableskla ve svitu několika málo svící dohořívajících na lustru.

            Jacek zařval a bez varování se na hraničáře vrhl.

            Garet překročil z nohy na nohu a pozadu se obrátil. Když ho Jackův meč o několik málo centimetrů minul, ťal ho přes kříž. Mladík se zastavil a prohnul, upustil zbraň. Meč zacinkal o podlahu. Hospoda ztichla. Jacek se několikrát na místě otočil, v obličeji s výrazem nelidské bolesti. Neřekl ani slovo. Zhroutil se na kolena. Mezi prsty mu rychle unikal život, který barvil jeho šat do ruda. „Do roka a do dne,“ zasýpal nakonec a ukázal na hraničáře zakrváceným prstem, „tě zvu na boží soud, Garete z Kenaz!“ S tím se rozplácl na zemi a zůstal ležet ve stále se rozšiřující kaluži vlastní krve. Garet si o jeho špinavou hazuku utřel čepel svého meče a schoval ho zpátky do pochvy na zádech.

            „Běžte domů, lidi!“ nakázal okolo stojícím ožralům. „Běžte domů, radujte se z toho, že jste dnes vyvázli živí. A střezte se napodobování Matějových činů. Aš příště přijede jiný rytíř,“ a při těch slovech si uvědomil, že Leutfred z Winthiru i se svým heroldem zmizeli, „já už tu nebudu a nepomůžu vám. Bude to jen mezi vámi a jím. A věřte, že potom už se domů nedostanete. Proto tam běžte teď a buďte šťastni i za mě. Ne, nepřipadám si jako hrdina, připadám si jako ubožák. Jako vrah. Běžte, nechci se dívat na vaše ksichty.“

            Když se krčma vylidnila, přišel k hraničáři, sedícímu u posledního rohového stolu, hostinský. „Díky, Garete,“ řekl tiše. „Vím, žes to nemusel dělat a vážim si tvojí oběti. Díky.“ Sedl si vedle něj a položil si hlavu do o stůl opřených rukou. „Vlastně sem ti ani neřek, co tomu rytíři Matěj proved… řek mu, že barvy duhy se nikdy nemění i když by mohly. Řek, že nikdo nemá právo brát cizím lidem životy, že cena za ně je příliš vysoká na to, aby jí moh někdo zaplatit, že náš odraz v zrcadle vždycky ukáže to, čím chceme být a ne to čím doopravdy jsme, že poselství, která v sobě nosíme, nesmíme nikdy nechat padnout do rukou nepřátel i za cenu vlastního zatracení, že znamení šelmy není na nás, ale v nás, že… Nevim, co to znamená, ani proč to Matěj všechno řikal, ale vyděsilo mě to. A děsí mě to pořád, Garete.“ Hraničáři se na chvíli zazdálo, že má hostinský v očích slzy. Když se podíval znovu, byly pryč.

            „Byla to telepatie,“ odvětil bez jakéhokoliv pohnutí. „Nic jiného, jen prachsprostá telepatie. Nevěštil, pouze přeměnil myšlenky vás… nás všech ve slova a ty vyřkl. Nebylo v tom žádné poselství, žádná magie, žádné zasáhnutí z vyšších míst. Jen telepatie.“

            Hostinský si povzdechl. „Nevím, Garete, nevím… Všichni sme jen malý loutky v kurevsky velký hře. Hrajeme, když se nám řekne, abychom hráli, a čekáme, když si někdo usmyslí, že budeme čekat. Možná se ti zdá, že seš nezávislej, neutrální a bůhví co ještě, ale my všichni – úplně všichni – sme ovládaný něčim vyššim, něčim, čemu se bojíme dávat jména. Nechci tě soudit, Garete, jen to potřebuju někomu říct. Cejtim se jako posraná myš zavřená v nějakym bludišti, ze kterýho se nedá vylízt, jako převozník do země mrtvejch, jako, jako… Promiň, je toho na mě moc. A na tebe určitě taky. Musíš to cejtit stejně, poznal jsi… Víš přeci kdo sem… ?“

            „Vím,“ přikývl Garet s trpkým úsměvem. „Vím, a proto odjíždím. Sbohem.“

            Poslední svíčka na lustru, vyrobeném z polámaného kola vozu, se zaprskáním vyhasla. Vůně kouře na chvíli zaplavila celou místnost a když zmizela, nebylo už nic. Vůbec nic.

            Venku začal padat sníh.

 

*

 

            Hostinský ještě večer vyhodil mrtvolu Jacka před hospodu, aby mu nezasmradila celý podnik, ale když ji chtěl ráno odtáhnout na radnici, byla pryč. Zbyl po ní jen…

            „Krvavý sníh,“ pokrčil rameny rychtář. „Ach bože, jak já ty hraničáře nesnáším…“

            Hostinský s úsměvem zalezl do krčmy a až do jara se venku neukázal. Měl totiž ve zvyku mít celou zimu zavřeno, i když se to štamgastům samozřejmě nelíbilo. Ale zvyk byl zvyk a on velmi nerad porušoval zaběhnuté obyčeje. Nic se neboj, dobrý lide, v  zimě přijde Děda Mráz a hned co slezou sněhy ledy, Hostinský přivítá vás.

 

*

 

            Chumelilo se a chumelilo a Děda Mráz přišel toho roku do dětských domovů nezvykle brzy. Ale co? Mrňata dostala to, na co se těšila celý rok, o pár dní dříve a starý Hostinský mohl otevřít ke všeobecné spokojenosti hospodu „U Starého Mrázka“ hned nato.

            Malorg toho roku zase jednou přežil vlastní smrt.

                       

---