Světla

Ty světla tam pořád sou... detektiv se zoufale zašklebil a odvrátil se od zpětného zrcátka, které mu do očí nelítostně vpalovalo odraz dvou silných proudů světla linoucí se od auta za ním. Už měl být dávno doma. Sedět ve svém oblíbeném křesle hezky v teple, po výborné večeři, číst noviny a poslouchat rozhlas nebo koutkem oka sledovat, jak si děti hrají na podlaze, případně (pokud by měl štěstí) si s ženou užívat v ložnici.

Místo toho tady už půl hodiny projíždí celé město a čeká, až své pozorovatele konečně setřese, nebo je alespoň unudí k smrti. Ale oni se ho drží jako klíšťata. Už ani nedodržují patřičný sledovací odstup. Uprostřed chladného podzimního večera nebyl už ale na silnici stejně nikdo, a ostřílený detektiv by si jich všiml tak jako tak. Tohle už nebylo sledování, byla to pomalá honička. Situace, kdy se oběť donekonečna snaží oddálit svůj zánik a doufat v nějaký zásah shůry. Detektiv přestal mžourat do tmavé krajiny před sebou. Při sklouznutí pohledu z vozovky ve zpětném zrcátku na okamžik znovu spatři dvě temné postavy v autě za ním. Pak pohlédl na svého parťáka. Šestiranný Colt Detective Special v klidu spočíval na sedadle spolujezdce, detektiv ho vytáhl už po prvních deseti minutách. Po celém dnu v práci byl nesmírně unavený, začala ho ovládat beznaděj. Nejradši by zastavil a počkal, co se nakonec stane. Díky svému povolání to ale věděl už dopředu.

Celé okolí projel už alespoň třikrát. Do centra se vrátit nemohl, hned by byl v pasti. Rozhodl se tak pro poslední možnou alternativu a najel na hlavní silnici vedoucí z města. Možná se mu podaří svým pronásledovatelům ujet, možná se mu podaří dostat se z jejich rajónu, možná se dostane i na dálnici a zpátky se vrátí přes les pro svou rodinu,... a možná taky ne. Tohle město sice nebylo zrovna malé, ale na noční život si tu nikdo moc nepotrpěl. Až do rána tu žádné auto neprojede. Pro párek mafiánů a místního detektiva s prostřelenou hlavou místo jako stvořené.

Černý Falconer byl stále za ním. Detektiv se opět podíval na svou zbraň. Nechtěl ji použít, hnusila se mu. Cítil však, že za chvíli nebude mít na vybranou. Obě auta už byla pár mil za městem. Pronásledovatelé se opět trochu vzdálili. Jen ať si jede, tady nám nikam neuteče, pomyslel si. Kromě svých nových přátel, kolegy na vedlejším sedadle a rozpraskané silnice mu společnost dělalo už jen pár neúrodných polí a les v povzdálí. Ani měsíc už nesvítil, vládu teď převzalo jen ticho a strach. Ta atmosféra ho pohltila natolik, že to, co se najednou vynořilo na horizontu, ho ani moc nepřekvapilo: další dva černé automobily, postavené kolmo proti silnici a bezpečně tak blokující průjezd.

Následující minuty se tak detektivovi zjevily jako na dlani. Možná ho zastřelí hned, možná ho zavezou někam do stodoly a budou ho tam až do omrzení mučit, nebo mu možná jen řeknou, aby z vazby propustil toho hodného bohatého pána, který za nic nemůže, zničil všechny důkazy a přestal se jeho případem už víc zabývat, a přitom mu budou vyprávět, kolikrát už dneska zahlédli jeho rodinu přes zaměřovač odstřelovací pušky. Možná už je jeho rodina dokonce v jednom z těch aut.

Dva stojící automobily byly stále blíž, ale detektiv nezpomaloval. Už měl dost strachu. Z ničeho nic sevřel svou služební zbraň. Těsně před čekajícími auty trhl volantem prudce doprava a prosvištěl přes mělký příkop rovnou do pole. Podíval se do zpětného zrcátka. Možná se auto, co ho tak dlouho sledovalo, zastaví, řidič vystoupí, chvíli se bude nechápavě dívat na blázna metelícího si to přes rozryté pole a pak pomůže dvěma seriózním pánům, jejichž auta zřejmě vypověděla službu, a přitom se zrovna zeptá na cestu. A možná taky ne. Dva noví přátelé detektivova vozidla se okamžitě rozpohybovali, jeden se přidal k původní partě sledováků přes pole v jeho stopách a druhé mu vyrazilo naproti přes silnici. Teď je to už konečně honička.

Za chvíli si ale detektiv uvědomil, že si moc nepomohl. Je stejně v pasti jako před chvílí. Pole se stále zužuje a jeho rozrytá a zamrzlá půda se zdolává čím dál hůř. Zprava ho začíná sužovat les. Může do něj buďto utéct a nebo se vrátit na silnici. Obojí by bylo stejně zbytečné.

Ozvaly se první výstřely. Obě nepřátelská vozidla si s nerovným terénem dokázala poradit podstatně lépe než auto oběti. Prvních pár kulek neškodně prostřelilo levé zpětné zrcátko. Ještě mu dávali šanci zastavit. To ale neměl detektiv vůbec v plánu. Věděl ale, že ať už udělá cokoliv, musí to udělat rychle. Za pár metrů silnice ostře zatočí doprava a nemilosrdně tak ukončí tuto bizarní polní rallye. Třetí auto už tam pravděpodobně čeká.

Jedno vozidlo se vzdálilo a udělalo tak dostatek prostoru druhému, ze kterého právě vykoukl muž s obřím kulometem. Detektiv se sehnul. Zaslechl ohromnou ránu a pak už mu jen zvonilo v uších. Přitom cítil, jak mu střepy z předního skla padají za krk a do celého auta se dostává čerstvý večerní vzduch s lehkou příměsí střelného prachu.

Střelba ustala. To byla ta pravá chvíle. Detektiv se opět napřímil, levou rukou pevně chytil volant a s plně nabitou zbraní v pravé zacílil na nepřítele. Výhled měl dobrý, z jeho plátěné střechy a zadního okýnka nezůstalo prakticky nic. Svým ocelovým prstem smrti ukázal na blížící se auto a bez rozmyslu do něj vpálil všech šest nábojů.

Lovec se stal kořistí. Vozidlo, které teď připomínalo spíš ementál, udělalo pár nesmyslných otoček a přibrzdění a pak se obrátilo k silnici a rozdrtilo se o příkop. Rozhostil se klid. Celých deset vteřin si mohl detektiv vychutnat zaslouženou porci ticha, tmy a pohlazení jemného večerního větříku. Celých deset vteřin, to mu úplně stačilo. Pak se to celé zase rozplynulo; ticho nahradil rachot druhého vozidla probíjejícího se rozoranou zeminou a tmu prolomila bodavá záře houpajících se reflektorů.

Začala další střelba. Naštěstí už ne z automatu, nýbrž pouze z ruční zbraně. Detektiv se opět sehnul, tentokrát už si ale nedělal naději, že ještě dostane šanci se znovu narovnat. Nový střelec možná nebyl vyzbrojen tak efektivně jako jeho předchůdce, mušku měl ale rozhodně lepší. Dvě zadní pneumatiky po zásahu zakvílely bolestí, ne že by to nějak zásadně zhoršovalo podmínky pro řízení.

Terén začal mírně sestupovat, auto se teď řítilo dolů. Nebyl to samozřejmě takový kopec, aby se detektiv dostal z palebného pole svých pronásledovatelů, ale mohl alespoň své neovladatelné auto dohnat k trochu větší rychlosti.

Pod kopcem už se stáčela silnice a na ní vyčkávalo třetí vozidlo. Detektiva ale ani moc nezajímalo samotné auto jako spíš to, co stálo před ním. Muž v dlouhém plášti a temném klobouku už byl v pozoru a s prstem na spoušti Thomsonova samopalu mířil na blížící se hromadu šrotu, která se ještě před chvílí dala nazvat dopravním prostředkem. Detektiv se potřetí a naposledy schoval pod volant. Zazněly další výstřely a automobil začal krvácet. Proudy paliva vytékaly jako když krysy opouštějí potápějící se loď. A detektivovi, zdá se, taky nic jiného nezbývalo. Rozrazil dveře, nebo alespoň to, co z nich zbylo, jakoby automaticky sevřel svou prázdnou zbraň a s krátkým zaváháním se vykutálel z té ohnivé koule zkázy, která se už nezadržitelně řítila na třetí auto a muže s kulometem.

Následný výbuch zatemnil všechny jeho smysly. Prudká srážka obou vozidel a vytékající hořlavina měla větší efekt, než vůbec čekal. Setrvačnost ho pak dokopala až do příkopu podél silnice. Detektiv začal opět vnímat. Přestože z příkopu nic konkrétního neviděl, celou oblast zaplnilo světlo plápolajícího ohně. Cítil závan štiplavého kouře a na tváři ho hřál hustý proud čerstvé krve. Nesnažil se vstávat, cítil jak je celé jeho tělo potlučené od hlavy k patě, přestože zlomeného nic neměl. Jen tam tak seděl v tom příkopu, svíral svou prázdnou zbraň a čekal, co bude dál. Poslední z aut už přijíždělo.

„Sakra, poď sem!“ ozval se znovu ten první hlas, teď už úplně hysterický. „Charlie žije! Leží tady ve křoví, asi uhnul tomu pomatenci a pak ho odhodil výbuch.“ Detektiv si uvědomil, že teď to už bude jen otázkou času, než jeho dva, vlastně tři poslední hosté zjistí, že jeho mrtvola se v plamenech nepeče.

Trochu se zvedl a převalil se na druhý konec prohlubně. Zaúpěl bolestí a potom lehl na břicho a pod záštitou hrbolků a vypouklin sledoval dění. Asi deset metrů od něj stál vysoký muž a jakoby se ohříval u velkého táboráku. Druhý muž, naopak menšího vzrůstu a obtloustlý, se pak krčil v křoví a lovil v křečích se zmítající postavu.

„Poď mi pomoct, ne?!“ zakřičel tlusťoch. Temná silueta dlouhána ztrácející se v žáru ohně pak promluvila. Ta věta nedolehla až do detektivovy skrýše, ale on stejně věděl, jaká slova obsahovala. „Cos to řek?“, zmateně zakřičel druhý muž. První tak svou repliku zopakoval, i když vlastně ani nemusel.

V tu chvíli se do dlouhánovy lebky zarazila rukojeť policejního šestiraňáku. Několik metrů opodál stál detektiv, shrbený a jednou rukou se držící za pravý bok sledoval, jak jeho provizorní tomahavk koná své. Náhle uslyšel cvaknutí pistole. V obrovských křečích udělal něco na způsob kotrmelce a sesul se k omráčenému dlouhánovi. Začal rychle pátrat po zbrani, jeho zakrslý přítel zatím váhal. Aby dostal svého soka, musel by našít pár střel i do svého parťáka. A na to přesně detektiv spoléhal. Vytáhl plně nabitý Thomsonův samopal, opřel ho o dlouhánův bok a zamířil. A na rozdíl od své předešlé střelby tentokrát mířil doopravdy.

Skrčkovi udělal z břicha cedník, ve křoví zmítajícímu se střelci provrtal hlavu skrz na skrz a když mu pak došly náboje, k vědomí se probírajícího dlouhána umlátil pažbou k smrti. Pak se narovnal. Zapraskalo mu v zádech, ucítil nesnesitelnou bolest, ale stejně zůstal stát vzpříma. Upustil kuloment se zakrvavenou pažbou a zadíval se na pomalu se uklidňující oheň. Je po všem, už je to za ním. Nebo ne? Právě vyvázl z nejstrašnější zkušenosti svého života, ale necítil se v bezpečí. To nebyl jen šok, něco tu nebylo sakra v pořádku. Jeho policejní smysly pracovaly na plné obrátky: Tohle přece není normální, tyhle chlapy neposlal On, to nejsou Jeho zabijáci... srdce mu začalo bušit víc než kdykoliv v průběhu předešlé půlhodiny. Právě naopak, tihle chlápci se oblíkají úplně jako chlapi od...

Ten chlap tam stál uprostřed pole jako kůl v plotě. Bylo to divné, ale pro Nathana Neallyho to byla nejlepší příležitost ho konečně sejmout. Přesto že se celý třásl od zimy a byl celkově solidně potlučený a dezorientovaný, trefil se přímo do hlavy. Bezejmenný detektiv se konečně sesul k zemi. Muselo kvůli tomu zařvat šest hochů.

Když ten policajt vystřílel to svoje dělo do jejich auta, myslel, že už od nich bude mít pokoj. Ve vozidle byli čtyři lidé, většina kulek si to namířila do Tichošlápka Edieho, bohužel pro ostatní byl ale Edie právě za volantem. Jeden nebo dva náboje se ale nespokojily jen s ním a tak se prokousaly skrz sedadlo až k Bručounu Billymu. Naopak Jim, paradoxně sedící na sedadle smrti, schytal jenom jednu ránu do ramene. Když se pak Edie sesul po volantu a rozmlátil auto o příkop, pro Nathana, sedícího na zadních dveřích s kulometem v ruce, nebyl problém se z trosek vyškrábat.

Nathan zaslechl zakňučení. Zezadu se k němu blížil skuhrající Jim, pevně si svírajíc krvácející ruku. „Kurva, potřebuju doktora!“ nervózně zavrčel.

„A co mě na tom má uklidňovat? Nezapomněls náhodou, že ty auta tady původně byly čtyři?!“ Jim ani nečekal na odpověď a rychle si to namířil k autu, které celou tuhle honičku začalo, a které ji jako jediné taky přežilo. Nathanovi to ale nedalo a šel se ještě ubezpečit, že detektivova mrtvola hezky chladne. Jim si ho nevšímal. Prostě si chtěl sednout do auta a začít se nějak projevovat zase až u doktora.

Už otevíral dveře, když v tom na něj Nathan vykřikl: „Hele, poď sem, dělej!“ Jim rozzuřeně práskl dveřmi a mrzutě se rozbelhal ke svému parťákovi sklánějícím se nad mrtvolou.