Konec

Do očí mi vstupují slzy. V hlavě mi stále rezonuje rozsudek smrti. Rakovina. Potkávám pár čerstvě zamilovaných lidí. Slečna šťastně tiskne chlapci ruku, on jí něžně hladí. Když mě míjí, vrhají po mně rozzářený úsměv. Nemám sílu jim ho oplatit. Rakovina. Beznaděj mi rozežírá mozek, nejsem schopná myslet. Tři roky života. Živoření. Bolesti. Osamění. Strachu. Bojím se smrti. Třepe se mnou zimnice. Někdo mne objímá, říká falešné věty, jež mě mají uklidnit. Nemohou.

Po třech letech připomínám kostru potaženou kůží. Nemám sílu vstát, jenom ležím, zavalená polštáři a odevzdaně čekám na konec. Cítím, že přichází. Halucinace. Před očima se mi míhají obrazy, chvíle utrpení střídá snění, jež přináší kýženou úlevu. Začíná mě zaplavovat chlad a tma. Před očima mi vyvstává pustina, vydávám se na svou osamělou cestu do nicoty.

Vítr laská větve suchého stromu. Listí víří ve vysokých vzdušných sloupech. Sluneční paprsky zvýrazňují jejich podzimní nazlátlou barvu. Přesto, že země vypadá jako mrtvá, dlouhá, skoro nekonečná, černá planina sahající až na obzor, na které se proti nebi tyčí jediný strom a trs zažloutlé trávy, přes to všechno cítím život. Tepe jím půda vyprahlá žárem, tepe jím nebe, jež se zatahuje. Poletující listy ztrácí lesk. Černé mraky postupně zakrývají slunce. Spouští se déšť. Zem hladově pije. Ticho, téměř posvátné, naruší až hrom, předzvěst bouře. Oblohu protne blesk. Vše se zachvěje. Možná je to strach, možná tušení. Další blesk už nemíří do prázdna, zasáhne vršek stromu a ten se rozpadne napůl. Stoleté dřevo zapraští, zvuk lámaných větví se ztratí v kvílícím větru. Vzplane. Zářivé karmínové plameny olizují kmen a kmitají hladovými jazýčky. Stojím, fascinovaná tím divadlem, hledím do ohně, oči mi slzí.

Obličej mám mokrý od deště smíšeného se slanými potůčky. Dopadnu na kolena. Pocit zoufalství, na který jsem si za ty roky už zvykla, mizí. Naděje. Konec…

„Díky,“ zašeptám.