Vyprávěč

„Probudil jsem se v malé, mně neznámé místnosti. V dáli se rozléhaly údery kovu na kámen; nedaleko bylo slyšet křik v neznámém, chraplavém jazyce. Zaposlouchal jsem se: to už jsem někde slyšel. Jenom nevím kde.

Náhle se prudce rozevřely dveře. Zjevně nějaký hlídač, možná mě přišel probudit. Nevypadal jako člověk, byl o něco menší a shrbený. Mezitím, co jsem přemýšlel, na mých zádech zatančil bič a já jsem pochopil, že se s ním nedá vyjednávat.

Po skromném jídle mi do ruky strčili krumpáč a poslali pracovat. Vstoupil jsem do veliké místnosti a zatajil se mi dech. Všude na stěnách byli lidé a kutali rudu. Ne, to nebyli lidé; lidé vypadají jinak. Náhle se mi vrátila paměť.

Jel jsem v průvodu rytířů. Zbroje se leskly, meče prozatím zasunuté v pochvách se chvěly touhou po krvi. Chocholy vlály ve větru a ze štítovních erbů šel strach. Ve vzduchu visela válka.
Na jihu se kdysi rozprostírala obrovská říše. Říše pod nadvládou zla. Po nesčetných desetiletích bojů a utrpení byl temný pán konečně poražen, jeho generálové popraveni a skřetí armáda rozprášena. Ale ze světa nezmizela. Skřeti se stáhli pod zem a plánovali pomstu.
Země na povrchu byly dobyty a osídleny lidmi. Přesto prolitá krev visela nad královstvími jako prokletí a osadníci se brzy stáhli pryč. Po povrchu se povalovala hustá mlha a pod zemí pracovali skřeti. Pracovali, aby se jednoho dne mohli vrátit.
Když nadcházel čas návratu, vypravili jsme se na cestu. Nepočítali jsme s odporem, a už vůbec ne s protiútokem. Náš úkol byl jasný – projít podzemím a zabít cokoliv, co se pohne. Na vrcholku před vstupem do dolů nás čekalo překvapení: Skřetí armáda, nastoupená v plné zbroji a připravená zaútočit. Porážka byla rychlá. Rytíři byli udatní; jeden dokázal zabít několik nepřátel. Ale i kdyby jich zabil padesát, nemohli jsme zvítězit. Skřetů bylo více. Jejich výhoda nespočívala v taktice, ve statečnosti či síle, ale v počtu.

Vrátila se mi paměť, to ano. Ale šťastný jsem z toho nebyl. Naopak – byl jsem odsouzený k smrti vyčerpáním. Zajatci skřetů většinou neměli šanci na přežití nebo snad útěk. Mohli čekat jen nekonečné kopání rudy. Práci, která byla potřebná pro kování mečů. Práci, která zabíjela jejich druhy.
Obrátil jsem se k dozorčímu a rozmáchl se krumpáčem. Vytřeštil oči. Napřáhl ruku s bičem, ale než stačil udeřit, krumpáč mu projel lebkou a roztříštil bradu. Otřásl jsem se odporem a začal utíkat. Lhostejno kam, hlavně když mne dopadnou. A po krátké poradě zabijí na místě. Nechtěl jsem skřetům pomáhat.
Kupodivu se mi cesta spíše otevírala, než plnila skřety. Obyčejní dělníci byli šťastní za povyražení, vždyť dozorčí neměl v oblibě nikdo.
Na konci chodby jsem se za běhu zamyslel. Budu pravděpodobně první, komu se podaří uprchnout. Jeden ze stovek ubožáků. Já jediný jsem je dokázal přelstít!
Do kotníku se mi zaryla struna tenká jako vlas, projela svalem jako nůž máslem a naštípla kost. Spadl jsem hlavou na kámen a zůstal ležet.

Probudila mne pronikavá bolest. Bolestivě svázaný provazy, zarývajícími se mi do kůže a ležící na tvrdé podlaze jsem byl hlídán několika skřety. Ne že by o mě jevili zájem, naopak – hráli karty a hlasitě se přitom hádali. Zjevně všichni podváděli, ale jeden byl tak neobratný, že mu jedna karta z rukávu spadla na zem, a tak hloupý, že se pro ni shýbnul. Ostatní neváhali ani vteřinu. Během mrknutí oka se do sebe pustili. Potom tasili dýky a rvačka začínala přerůstat v krvavý souboj.
Mezitím jsem se snažil pomalu doplazit ke dveřím. Náhle se rozlétly dokořán a vstoupilo několik skřetů. Jeden ke mně přistoupil a kopnul prudce do obličeje, čímž přerušil mé pokusy o útěk. Ostatní odtrhli rváče od sebe a odvlekli těla mrtvých karbaníků.
Ze zuřivé gestikulace skřetů jsem pochopil, že budu brzy popraven za hrdelní zločin a prozatím budu umístěn do cely s… to není možné… s ostatními vězni! To znamená, že někdo přežil. Nebo že na skřety zaútočil někdo další. Nebo… nebo že skřeti začali plenit lidské osady. Nálada znovu klesla a nechal jsem se odvést.
V cele opravdu čekali mí spolubojovníci. Ztratili již veškerou naději. Vyprávěl jsem jim o svém pokusu o útěk. Pouze nepřítomně pokyvovali hlavami.
Několik dní jsme přežívali. Napít a najíst jsme dostávali pouze když si na nás vzpomněli, téměř jsme nespali.

Pátý den po mém pokusu o útěk jakoby celé podzemí ožilo. Obyčejně se ozývaly jen zvuky krumpáčů a koleček hornických vozíků klouzajících po starých kolejnicích; nyní však byly slyšet časté vzrušené hovory a někdy jsme zaslechli celá slova. Některá jsme již znali a tak jsme věděli, co probudilo podzemí; byl to útok.
Lidé se nevzdali. Sebrali novou armádu a vydali se na odvetu. Spoléhali na rychlost a překvapení.
Navštívili nás skřeti a snažili se nám vysvětlit, že bojem si můžeme zachránit život. Lidé nemají šanci zvítězit a všichni to víme. Naoko jsme souhlasili: dostali jsme brnění, která nám byla malá a legračně krátké meče.
Když jsme se dostali na povrch, zhluboka jsme se nadechli. Málem jsme už zapomněli, jak chutná čerstvý vzduch.
Naproti nám se mezitím řadilo vojsko. Ani v nejmenším jsme nepředpokládali, že proti nim budeme bojovat. Obrátíme se proti skřetům a společně s ostatními zvítězíme.
Skřeti přivedli další lidi. Zmateně na sebe pokukovali; stejně jako my si mysleli, že zůstali sami v rozsáhlém komplexu jeskyní a šachet.
Ozvalo se zakrákání vrány. Zatroubily polnice a obě vojska se dala do pohybu.
Srazily se první štíty, vzduchem se nesl křik a sténání. Lučištníci stříleli do vlnícího se davu. Nyní přišla naše chvíle. Vyrazili jsme proti lidem, proti našim bratrům, otcům a synům.
Na poslední chvíli se všichni jako na povel otočili. Rozběhli se proti skřetům. Ti to zřejmě čekali, lučištníci neváhali. Mnoho lidí padlo, my uvěznění jsme nebyli příliš velká posila. Několik bývalých vězňů se obrátilo zpět proti lidem; chtěli přežít. Skřetů bylo příliš mnoho.
Náhle přes bojiště přelétlo několik sokolů. Skřeti zmateně hleděli do oblohy. Mhouřili přitom oči, nebyli zvyklí na slunce a stávali se tak snadným cílem. Na nejbližším pahorku jakoby vycházelo druhé slunce.
Přicházeli Nesmrtelní. Přicházeli ti, kterých se říkávalo elfové. Jejich časy již dávno pominuly a oni upadli v zapomnění. Přesto teď přicházeli a svými šípy zastiňovali slunce. Nenechají lidi padnout, tak jako když dopustili, aby jejich rasa téměř vymizela z povrchu zemského.
Skřeti se brzy stáhli. Lidé začali jásat. Začali se obracet vstříc zachráncům. Ti však zmizeli stejně nenadále, jako se objevili.
Elfové přišli, aby odvrátili nástup věku skřetů. Nemohli však svůj úkol splnit dokonale; tak jako je vystřídali lidé, stejně tak nadejde čas skřetů a lidé se budou nějakou dobu skrývat v podzemí, než vymřou.“
Zvedl jsem se ze židle a kývnul na mého syna, aby s kloboukem obešel posluchače. Lidé byli s příběhem spokojení. Myslím, že mi peníze vystačí na několik dní; potom budu muset vyprávět zase někde jinde. A když už tomuto příběhu nebude nikdo věřit, vrátím se. Vrátím se do své vlasti, tak jako to udělali všichni elfové přede mnou.