Havranní vlasy

Jak dva malí hádci se spletly naše životy ...

Seděla na břehu, vítr si hrál s jejími černými vlasy, ale ona si ho nevšímala. Byla hluboko ponořena do svých živých vzpomínek, kterých se pokoušela jednou pro vždy zbavit. Chtěla je uzamknout na slzy zmáčený papír, který křečovitě svírala v levé ruce.
Tma již tančila s Měsícem vášnivé tango, když dívka začala vnímat svět kolem ní. Zjistila, že už nadešel čas vzdát se toho, co jí před mnoha lety jeden člověk daroval. Rozhlédla se kolem sebe, jestli neuvidí nějakou nádobu, kam by mohla navždy zavřít svoji bolest. Měla štěstí. Hned vedle ní ležela prázdná láhev od malinové limonády. Avšak dříve než srolovala papír do ruličky a uvěznila ho do prázdné nádoby, znovu si přečetla svůj vzkaz…


…

Milý Petře,
Ty jediný víš, proč toto dělám a z jakých důvodů jsem se takto rozhodla. Proto tento dopis směřuji právě tobě. Nikdo jiný si nezaslouží, abych se s ním rozloučila, nikdo jiný nebyl tak ochotný naslouchat mému pošetilému já.
Nevím, jak jinak než tímto dopisem ti dát najevo, že jsem strašně ráda za to, že jsi tu byl vždy jen pro mě. Nevím, kde se právě nacházíš, či jestli bys mě vůbec chtěl vidět. Myslím, že t0to rozloučení bude pro mě jen malá ranka do tepajícího srdce neštěstí, po které nám oběma možná zbude živá vzpomínka v podobě nesmrtelné jizvy.

Jak dva malí hádci se spletly naše životy do ocelových pout, které ani Slunce nedokázalo roztavit. Slíbili jsme si, že spolu půjdeme do světa snů. Byli jsme tak blízko. Už jsi pevně uchopil mosaznou kliku branky pokryté mechem, která nesla nápis: Vstup do našeho světa, kde rovnováha mezi zlem a dobrem byla navždy pohřbena. Ani jeden z nás si nemyslel, že náš poslední krok může něco překazit. Avšak stalo se…

Je to tak dávno, Petře… Naše přátelství už zatím zahalil studený písek. Avšak já nikdy nezapomněla na krásné chvíle s tebou strávené. Na to, jak jsi mně pomáhal povznést se nad všechny problémy dnešního světa. Ani na to, jak jsi byl ke mně milý a hodný a jak jsi mi dodával pozitivní energii ve chvílích, když jsem chtěla vše vzdát.

Byl jsi moje světýlko naděje, které sálalo životodárné teplo, jež neustále naplňovalo moji dříve scvrklou duši. Dokázal si ze mě udělat člověka, jenž ve všem hledal jen to krásné a milé a radoval se z každé maličkosti. A já jsem ti za to nesmírně vděčná.
Vím, že ti to už nestihnu splatit. Mrzí mne to, ale moje rozhodnutí nelze již dále odkládat. Musím odejít z této země, chci zapomenout na všechno to utrpení, které následovalo po tom, co jsi mi řekl sbohem. Na ty hory kapesníků, které jsem denně zmáčela svými slzami, na tuny prášků, jež jsem spolykala v domnění, že mi uleví od zármutku. Já vím, zbaběle prchám před minulostí, ale já nikdy nebyla natolik silná, abych toto vydržela.

Sbohem Petře.
Lenka

PS: Měla jsem tě ráda.

…

Další kapka si proklestila cestu na vzkaz s tak důležitým posláním. Dívka pozvedla své oči, zadívala se na stříbrný měsíc. Přikývl jí. Zhluboka se nadechla. Odstřihla kudrlinu ze svých havraních vlasů. Pohladila ji. Opatrně ji položila na dopis, jak kdyby byla celá ze zlata. Srolovala papír. Vložila jej do najité lahve, která sladce voněla. Zašroubovala víko. Naposledy ji pochovala jako své vlastní děťátko. Pak už jen pozorovala, jak plachtí vzduchem do ledové řeky plné vzpomínek. Odvrátila hlavu, nedokázala se na ten úkaz dívat. Věděla, že tím stvrdila svoji smlouvu.




Žbluňk…

---