Věčné téma

Láska… dvě samohlásky, tři souhlásky, dvě slabiky…  Pocit, o kterém mluví ti, kteří ji nezažili, i když si mnohdy myslí že ano… Ti, co o lásce nemluví, ji prožívají. Bojí se, že ji ztratí, nebo ji zažili, ale už ztratili a do teď pro ni truchlí. Nebo ji cítí k tomu nesprávnému člověku a myslí si, že pokud o ní nebudou mluvit, jakoby neexistovala…

Co to vůbec je láska? Chemická reakce? Nebo „jenom“ slovo, kterému se ovšem podařilo ovlivnit nejednu historickou a dnešní událost? Co je to, co nás trápí, dělá šťastnými a pro mnohé je náplní života? Jak dokážete popsat lásku, a kdy je správné říkat „miluji tě“? Je těžké, odpovědět si na tyto otázky, ovšem dnes a denně se tyto slova používají… Slova, která mají velkou váhu, ale málokdo z nás si ji uvědomuje. Říkáme „miluji tě“ lidem, kteří se nám líbí jen vzhledově, se kterými jsme strávili třeba jen jeden hezký okamžik, nebo jenom tak, že nám to přijde vhodné… Láskou označujeme pocit šimrání v břiše, podlomená kolena, problémy s víceslabičnými slovy při pohledu mu, nebo jí do očí…. Pro takové pocity se nehodí takto silná slova, tyto požitky se dají označit poblouzněním, něčím, co je krásné, ovšem taky krátké.

Nevím, jestli mám právo, hodnotit tyto věci. Dalo by se říci, že jim nerozumím a píšu hlouposti… Pokusím se mluvit o lásce tak, jak si ji představuji a jak jsem ji prožila, žádné šimrání v břiše. Pocit, že jste v jiném světě, to v opravdové lásce není. Je tam neskutečná důvěra ke druhému člověku. To on je obsahem vaší první myšlenky, když se ráno probouzíte

a poslední, když večer usínáte. Je důvodem proč ráno vstanete z postele, důvodem, proč si vezmete své nejkrásnější šaty, i když jdete jen do parku. Je člověkem, kterému se nemusíte chtít líbit a trávit hodiny před zrcadlem, protože i kruhy pod očima se mu na vás líbí, vaše rozcuchané vlasy po ráno mu přijdou roztomilé… Není tady místo pro přetvářku, pro zatajení věcí, kvůli kterým byste se měli líbit méně. Panuje důvěra, říkáte si všechno a vždy víte, že vás ten druhý poslouchá… Víte, že je na tomto světě pro vás a vy jste tady pro něj… Víte, že jeho náruč je pro vás vždy otevřená, jeho ruce, že jsou připraveny stírat vaše slzy, jeho hlas je připraven vás rozesmát a jeho polibek dát vám důvod být na tomto světě rád… Tohle je ta pravá láska. Nemluvím o tom, že vám svět přijde krásnější, protože u opravdové lásky už nemáte růžové brýle. Nic není hezčí než předtím, jen je to snazší, protože je tady někdo, kdo vám poskytne oporu, pomoc a dodá vám pocit, že jste potřebná, že si bez vás život představit nedokáže, že jste se stala jeho částí. Proto už se nemůžete „jen tak vypařit“ a uvědomujete si, že tyto věci jsou vzájemné… Toto je láska, toto je „milovat“…