Silueta

Spokojen ve svém světě,

Vyhýbajíc se černé siluetě.

Do zahrady vstupujíc,

Očekávající ještě něco víc…

Zklamán, překvapen,

Nevěda, že takto všichni dopadnem.

Bez dechu a beze slov,

Doufaje, že je jenom host…

Království temnoty,

Jejímž poddaným jsi i ty…

Slunce do vyhnanství posláno,

Za to, že se po moci sápalo…

Bez růží je tato zahrada,

Pocit strachu na hosta dopadá…

Rozhlížejíc se kolem sebe,

Hledajíc záblesk z modrého nebe…

Všechno jen v černých odstínech,

Hostu se tají dech.

Pokračujíc v cestě, která má za cíl svobodu,

 S nadějí, než najde ortel osudu…

Havrani sedící na větvích,

Pozorují strach v očích tvých.

Ty okolí nevnímáš,

Kdy bude konec, přemítáš…

Avšak ocitáš se na místě, odkud jsi vyšel

A slyšíš nejhrůzostrašnější smích, jaký jsi kdy slyšel.

Cítíš se zesláblý a ospalý,

Královna Tma Tě k zemi povalí…

Po noci plné hrůzostrašných snů,

Připraven jsi čelit lepším dnům,

Jenže probouzíš se v temnotě,

Černé siluetě, jenž ti byla na stopě…