Pseudoláska

V jednom z koutků tohoto světa žila jedna dívka. Přesto, že byla úplně obyčejná, jednou byla květinou, až tak skvostnou, že k ní chtěl nanejmíň každý přivonět, podruhé se změnila na odporný hmyz, který si mohl oblíbit pouze profesor biologie – takový člověk v ní viděl onu vonnou květinku stále…

Většinu svého času věnovala lidem. Naslouchala jim – to uměla ze všeho nejlépe. Chtěla lidem naslouchat. Chtěla znát jejich pocity, nálady, příběhy. Snažila se lidským bytostem porozumět, aby jí pak mohli rozumět sami.

Marně…

Slyšela mnoho lidí, jak mluví o někom „jež nás přesahuje“.

Nerozuměla tomu. Nikdy se s ničím takovým nesetkala. Objevila v sobě snahu porozumět, ale nešlo to.

Jednou se tedy zeptala nějakého muže, kdo je to ten „jež nás přesahuje“. Odpověděl: „ Je všemocný. Pán lidstva. Je to ten, jenž neustále je v našich srdcích, ale mnozí o něm nevědí, a někteří o něm vědět ani nechtějí. Zaleží na každém z nás do jaké míry mu své srdce otevře.“

„A existuje vůbec?“ ptala se sama sebe.

Pochybovala.

Sama se svou pochybností se nahá ocitla na rozcestí, kde trůnily dva ukazatele. Jeden byl nasměrován doprava a ten druhý doleva, ale i když si málem oči vykoukala, ani na jednom nebylo napsáno, kam vlastně ty dvě cesty vedou.

Uzavřela tedy smlouvu s tím „jež nás přesahuje“ a řekla mu, že jestli existuje, musí jí to dokázat a to konkrétní věcí, kterou mu zadala. Rozhodla, že jestli ji přesvědčí o své existenci, vydá se cestou doprava, bude-li tomu naopak půjde cestou doleva.

Nic se nestalo.

„Neexistuje.“

Byla si tak jistá!

Zamířila cestou doleva.

Po nějaké době narazila při svém putování životem na Zvláštního člověka, jenž uloupil její srdce.

Dívka ve své bezradnosti a touze se donutila opět promluvit k tomu "jenž nás přesahuje“. Žádala ho sobecky o velký dar – o duši Zvláštního člověka.

Bylo jí dáno.

Dívce bylo blaženě. Se Zvláštním člověkem ruku v ruce, uháněla zbrkle po cestě. Ona měla pevnou kvalitní obuv a tak nemohla cítit to ostré kamení, které Zvláštnímu člověku rozedralo chodidla do masa. Ona ale patřila do jedněch z jeho nejmilejších lidí na celém širém světě a i když věděl, že je třeba na chvíli zastavit, raději mlčel, protože měl obavy z toho, že by nestihla spolehlivě zabrzdit v takové rychlosti…

Jednoho dne dívka potkala Poetu a začala toužit po něm.

Opět ve své neovládnutelné touze prosila toho „jež nás přesahuje“.

Tentokrát naléhavěji.

Bylo jí dáno.

Poeta miloval dívku a Zvláštní člověk, zůstavší za nimi, ji láskou nenáviděl…

Oba postupovali kupředu. Hnali se nevědíce kam.

Cesta nebyla jednoduchá, bylo na ní mnoho skalisek – vysokých a strmých. Ovšem dívky se drželo štěstí. Většinou se tu objevil někdo, kdo dívce propůjčil horolezeckou výbavu, a i když s ní neuměla zacházet, vždy ho uměla použít.

Tak to chodilo neustále dokola, dokola a dokola… Až jednou se dívce do cesty připletl někdo, kdo celý její dosavadní životní koloběh postavil naruby.

Chlapec tak nádherný, že sama překrásná Afrodité by vedle něho vypadala jako prostá děvečka. Tak milý, chytrý…

V jeho přítomnosti měla problémy se svým bytím. Nemohla dýchat, polykat a už vůbec nemohla mluvit. Ne, že by to nešlo, ale byl-li u ní, byl tím nejdůležitějším a zkrátka zapomínala na sebe.

Byl to Láska.

Nikdy nic nechtěla tak ukrutně jako jeho.

Prosila toho „jež je nad námi“. Žadonila. Skuhrala. Plakala.

Nebyla vyslyšena.

Až nyní zpozorovala, že je na špatné cestě. Ten „jenž nás přesahuje“ tenkrát na rozcestí neměl potřebu Dívce dokazovat, že existuje, dokázal jí to už dávno.

Vydala se zpět k rozcestím, ale cesta změnila svou tvář. Skaliska vystřídaly hory, sopky, hluboké rokle. Málokdy se tu objevil nějaký človíček, který by jí byl schopen propůjčit svou horolezeckou výbavu, a když už se někdo takový našel, nebyla schopna ji použít.

Přesto vytrvala a náhle se ocitla opět na rozcestí. Pohlédla na ukazatele a na pravém stálo:

TUDY

Bylo to na něm napsané i tehdy, stačilo pouze jediné – otevřít zavřené oči.

Dívka se vydala tam, kam měla odbočit už dávno.

Zde ji ruku podala láska.

---