Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMuž z růží a oči Satanovy
04. 03. 2008
0
1
471
Autor
Lay z Aydrillu
neobsahuje žádný náboženský materiál [nejsem vyznavač Satana]..
Místností se rozeznívají tóny klavíru. Ale u něj nikdo nesedí. Jakoby neviditelná ruka běhala po klapkách klavíru, sem a tam, a vytrvale mačkala jednotlivé tóny.
Ta píseň je smutná, jakoby pohřební. V místnosti je šero, chladno. Stojím uprostřed toho všeho a pozoruji samo hrající klavír. Po rámech oken se upínavě rozrůstají modro-černé růže. To místo - nahání mi strach. Jakoby bylo stvořené Satanem.
Ty oči, které mě pozorují. Jenže odkud? Myslí si, že o nich nevím? Zmateně se otáčím kolem dokola a rozhlížím se. Můj zrak je těkavý, skáče z místa na místo. Dostal jsem strach.
Slova. Slyším někoho šeptat nějaká slova. Odkud jenom vycházejí? Vrzání židle před piánem. Vždyť ona se otáčí. Co se to tu děje? Už jsem se asi zbláznil úplně.
A stíny. Přibližují se pomalu ke mně. Stočím se na zemi do klubíčka a vyčkávám, kdy ucítím bolest. Ale oni tu najednou zase nejsou.
Potí se mi ruce. Dlaně. Zběsile si je otírám o kalhoty, ale pot ne a ne zmizet. Podívám se na své dlaně pozorněji a zjistím, že to není pot, ale krev. Oni mi rozedřeli dlaně. To oni, všechno zavinili.
Neviditelný pianista vyměnil skladbu. Chtěl jsem se odtud dostat pryč. Šel jsem ke dveřím, ale nebyla tam klika. Růže se rozrostli téměř všude. Plazili se po zdi, po dveřích, po oknech. Některé z nich dokonce dobývali i piano. Pozoroval jsem tu jednu, která se odvážila doplazit až na pianistu. Opravdu se začala obtáčet kolem neviditelné osoby. Za okamžik se k ní přidaly i ty ostatní. Poté se pianista z růží otočil ke mně. Jen tam tak seděl, nechal piano hrát samo od sebe a kdyby měl oči, velice pravděpodobně by vedli ke mně. Nervózně jsem přešlapoval na místě a čekal, co bude dál. Najednou se postava z růží zvedla a rozešla se směrem ke mně. Úzkostně jsem ho pozoroval. Naháněl hrůzu, ještě ke všemu v kombinaci s místností, ve které jsme se oba nacházeli. Přišel až ke mně. Natáhl ke mně ruku a aniž by promluvil, objevily se mi v hlavě jeho slova. Chtěl, abych mu vložil dlaň do té jeho, abych se ho chytil. Obával jsem se tohoto tahu. Ale nakonec jsem neodolal a opravdu mu podal ruku. Růže se mi začaly ovíjet kolem rukou. Za chvíli mi obmotávaly hrudník a krk. Začal jsem se dusit. Nemohl jsem se ho pustit. Poslední, co jsem viděl, byly jeho rudé, ve tmě svítivé oči. Začal jsem ztrácet vědomí.
*
Prudce jsem se posadil na posteli. Po zádech a čele mi stékaly úzké potůčky potu. Podíval jsem se se zděšením na své dlaně, ale ty byly v pořádku. S oddechem jsem se zase zabořil do postele a zkusil se napodruhé vyspat.
["Psal byste na pustém ostrově? Cožpak lidé nepíší proto, aby byli čtěni?"- J.P. Sartre- Nevolnost]
Ta píseň je smutná, jakoby pohřební. V místnosti je šero, chladno. Stojím uprostřed toho všeho a pozoruji samo hrající klavír. Po rámech oken se upínavě rozrůstají modro-černé růže. To místo - nahání mi strach. Jakoby bylo stvořené Satanem.
Ty oči, které mě pozorují. Jenže odkud? Myslí si, že o nich nevím? Zmateně se otáčím kolem dokola a rozhlížím se. Můj zrak je těkavý, skáče z místa na místo. Dostal jsem strach.
Slova. Slyším někoho šeptat nějaká slova. Odkud jenom vycházejí? Vrzání židle před piánem. Vždyť ona se otáčí. Co se to tu děje? Už jsem se asi zbláznil úplně.
A stíny. Přibližují se pomalu ke mně. Stočím se na zemi do klubíčka a vyčkávám, kdy ucítím bolest. Ale oni tu najednou zase nejsou.
Potí se mi ruce. Dlaně. Zběsile si je otírám o kalhoty, ale pot ne a ne zmizet. Podívám se na své dlaně pozorněji a zjistím, že to není pot, ale krev. Oni mi rozedřeli dlaně. To oni, všechno zavinili.
Neviditelný pianista vyměnil skladbu. Chtěl jsem se odtud dostat pryč. Šel jsem ke dveřím, ale nebyla tam klika. Růže se rozrostli téměř všude. Plazili se po zdi, po dveřích, po oknech. Některé z nich dokonce dobývali i piano. Pozoroval jsem tu jednu, která se odvážila doplazit až na pianistu. Opravdu se začala obtáčet kolem neviditelné osoby. Za okamžik se k ní přidaly i ty ostatní. Poté se pianista z růží otočil ke mně. Jen tam tak seděl, nechal piano hrát samo od sebe a kdyby měl oči, velice pravděpodobně by vedli ke mně. Nervózně jsem přešlapoval na místě a čekal, co bude dál. Najednou se postava z růží zvedla a rozešla se směrem ke mně. Úzkostně jsem ho pozoroval. Naháněl hrůzu, ještě ke všemu v kombinaci s místností, ve které jsme se oba nacházeli. Přišel až ke mně. Natáhl ke mně ruku a aniž by promluvil, objevily se mi v hlavě jeho slova. Chtěl, abych mu vložil dlaň do té jeho, abych se ho chytil. Obával jsem se tohoto tahu. Ale nakonec jsem neodolal a opravdu mu podal ruku. Růže se mi začaly ovíjet kolem rukou. Za chvíli mi obmotávaly hrudník a krk. Začal jsem se dusit. Nemohl jsem se ho pustit. Poslední, co jsem viděl, byly jeho rudé, ve tmě svítivé oči. Začal jsem ztrácet vědomí.
*
Prudce jsem se posadil na posteli. Po zádech a čele mi stékaly úzké potůčky potu. Podíval jsem se se zděšením na své dlaně, ale ty byly v pořádku. S oddechem jsem se zase zabořil do postele a zkusil se napodruhé vyspat.
["Psal byste na pustém ostrově? Cožpak lidé nepíší proto, aby byli čtěni?"- J.P. Sartre- Nevolnost]