Godan zloděj

GODAN ZLODĚJ

 

Godan stál na ploché střeše jednoho z mnohých starých cihlových domů, které tvoří Warridion – město bohů. Tento překrásný jarní večer chtěl konečně provést svůj plán. Na sobě měl jen jednoduchý plášť s kápí, brašnu přes rameno a jednoduché kožené kalhoty. Nepotřeboval žádné oblečení ani brnění, jeho šupinatá kůže byla dostatečnou ochranou. Po stranách hlavy měl několik zašpičatělých výrůstků zahnutých dozadu. Jeho oči měly černé kočičí zorničky na smaragdově zeleném pozadí, takže krásně ladily s jeho matnými černými šupinami. Jeho ruce a nohy jako jediné vypadaly lidsky, až na dlouhé drápy. Když se vzedmul vítr a nadzvedl plášť, odhalil jinak velmi dobře schovaný ocas, zakončený rohovinovým výrůstkem ve tvaru hrotu oštěpu.  

 Rozběhl se a ladně přeskočil na další střechu. Teď měl před sebou Chrám bohů z Kytee.Nejvyšší stavbu, jakou kdy lidé dokázali postavit. Do výše několika set stop stoupají úzké věže a minarety. V záři měsíce se lesknou tabulky oken zdobené barevnými mozaikami bohů. Září všemi barvami. Nejen okna však přitahují pozornost, vždyť na střeše lze spatřit mistrně vytesávané chrliče, které jen dokazují zbožnost warridionského lidu. Tento chrám je jedním z nejhonosnějších. Díky němu a spoustě dalších chrámů město ztrácí na své běžné plochosti a dává tak krásu a vznešenost celkovému vzhledu Warridionu.

            „Ani hnout, ty šupinatá obludo!“ Ozval se Godanovi za zády mužský hlas. „Ruce nahoru a pomalu se otoč.“

            Godan se začal pomalu otáčet. Když pohlédl do tváře lidskému muži, který ho vyzval dát ruce vzhůru, stáhl rty do posměšného úšklebku a odhalil tak dvě řady žlutých špičatých zubů, které dokonale zapadaly do sebe. „Nevěděl jsem žes přeběhl k chrámovým psům“

            Muž  se usmál sklonil zbraň, přistoupil ke Godanovi a poplácal ho po zádech. „Dobrej večer, příteli.“

            „Dobrej, Alordine. Ani nevíš jak si mě vylekal.“

            Alordin se tomu jen zasmál „To jsem rád, uznáním od mistra nikdy nepohrdnu.“

            „Tak si toho važ, ale je pravda že se zlepšuješ, ještě před rokem tě bylo slyšet na míle daleko, když jsi se zlodějnou začínal.“

            „Já vím, ale život mě už naučil.Přesně jak si říkal. Ty se však taky zlepšuješ, jak jsem koukal je na tvou hlavu vypsána přímo královská odměna.“

            Godan se znovu jen usmál, tentokrát, jakoby se v jeho úsměvu objevil záchvěv pýchy. Otočil se k chrámu a Alordin následoval jeho příkladu. Zřejmě usoudil z Godanova zamyšleného pohledu co se asi děje.  „Takže je to pravda. Relikvie byla vrácena na oltář? Kdo si tě najal?“

            Démon stále neodvracel zrak od monumentální stavby, odpověděl až po chvíli. „Znáš kupce z Rendraw?

            „Ty myslíš toho nemrtvého, co se o něm říká, že byl kdysi vládcem nad všemi ostrovy?“

            „Jsou to jen kecy, ale přesně toho mám na mysli. Nabídl mi za to odměnu.“ Odmlčel se. „Velkou odměnu.“

            „Bereš přátelskou pomoc? Samozřejmě jen za čtyřicet procent z celkové částky.“

            Godan se po něm podíval a změřil si ho pohledem. „Fajn. Ale až zaklepeš bačkorama, já tě sbírat nebudu.“

            „To jsem rád. Nerad bych si nechal ujít ten velkolepej funus co mi udělaj. Hezkou hraničku na náměstí a bubny budou hlásit všem: pro výstrahu! A pak mě rozprášej nad řekou abych nenašel klid a budu tu strašit jako duch… Jo. Myslím že se na to dokonce těším.“ Zase se odmlčel. „Kdy tam jdeš?“

            „Teď“ řekl Godan a skočil ze střechy. V letu se mu třepetal plášť a když dopadl na nohy, efektivně se kolem něj rozprostřel. Alordin dopadl vedle něj za okamžik. Jenže zapomněl, že není tak bytelně stavěný jako démon, a proto se na zemi rozplácl jako žába. Godan si jen povzdechl. „Bohové, ty jsi neponaučitelný.“

            Alordin se však pohotově vymrštil na nohy. „Jo, ale pořád jsem celej.“

            Stáli před vstupem do chrámu. Mezi vytesávané sloupy čtyř spoře oblečených žen, které podpírali balkon nad vstupem, byly vloženy obrovská vrata z dubového dřeva. Kování na nich tvořilo všemožné znaky a symboly bohů z Kytee, které měly dodat věřícím odvahu a nevěřícím odstup. Bez jediného zaváhání vešla dvojice mužů dovnitř.

            Vstoupili rovnou do hlavní chrámové lodi, která byla kupodivu prázdná. Až na dřevěné lavice a kamenný oltář naproti dveřím, tu nebylo nic a nikdo.

„Neříkalo se, že ta relikvie bude ležet na oltáři?“ Zeptal se zmateně Alordin. Ačkoli šeptal, jeho hlas se nesl prostorem jakoby ani neztišil hlas.  

            „Myslíš si, že by kněží nechali něco tak vzácného napospas zlodějům?“ Ušklíbl se Godan. „A navíc Tohle není jediný oltář, v tomhle chrámu, ten je jen pro obyčejný, každodenní obřady. Ale kněží, mají pro sebe ještě jeden dole ve sklepení.“

            Jeho přítel jen zmateně přikývl a nechal se vést. Godan se dokázal v chrámovém prostředí pohybovat více než neslyšně. Jeho plášť ani  bosá chodidla nevydala ani ten nejmenší šelest. Alordin se také snažil, ale občas se přece jen ozvalo hlasité zapraštění kloubů, nebo zašustění jeho četného oblečení.

            Došli až k postraním dveřím, které by měli vést do sakristie. Godan je vyzkoušel. Nebyly zamčené. Když vešli, zjistili že místo v místnosti s kněžskými rouchy se nacházejí v kamenné chodbě vedoucí do sklepení, ozařované jen pochodněmi v držácích. Nepromluvil ani slovo, jen kývl hlavou na svého společníka a ten se stejným přitakáním porozumění vydal za ním do chodby.

            Trvalo jim hodnou chvíli, než narazili na první dveře. Alordin ze svého vaku chtěl vytáhnout své nádobíčko, ale démon ho zastavil. Položil si prst na ústa, aby naznačil, že tím by jeho přítel nadělal příliš mnoho hluku. Alordin tedy pokrčil rameny na znamení toho, že neví, jak jinak to chce udělat. Godan jen namířil prstem na zámek. Z dlouhého drápu mu vystřelila jiskřička, která zmizela kdesi v mechanizmu zámku. V zápětí se ozvalo slabé cvaknutí. Bylo odemčeno. Vešli dovnitř.

            Zjistili, že jsou v obrovských sýpkách. Krom obilí a různě skladované zeleniny tady vysely sušené ryby a uzené maso. Tolik jídla, pomyslel si Godan, by nasytilo armádu hladových vojáků a dokonce by jim to vystačilo i na několik dní. Sebral kus masa jednu rybu a zastrčil to do brašny. Alordin na něj jen nechápavě zíral. Pak se otočil a vyšel ven.Godan za ním.

            Když procházeli chodbami hlouběji, začali slyšet rytmické dunění. Postupně, jak zvuk sílil, přidávaly se k němu hlasy. Nakonec bylo možno zřetelně rozeznat kněžské motlitby a jejich bubny. Vyvolávali.Chtěli zahnout za poslední roh, když se před nimi náhle objevil problém. Dveře, kterými končila chodba, byly ty, které hledaly, ale zároveň byly střeženy dvěma chrámovými strážci. Godan kývl na společníka. Ten mu odpověděl stejným znamením a potichu si vytáhl dýku. Démon se chviličku soustředil. Pak vystrčil ruku zpoza rohu a prudce jí máchl směrem ke strážím. Celou chodbou se prohnal mrazivý vítr, který zhasl všechny pochodně. Nastala tma. Ale ne pro Godana. On stále viděl teplo, jež vyzařovaly postavy strážců i jeho přítele. Potichu se sunul vpřed. Jeden ze strážců něco hledal v kapsách, asi křesadlo, ten druhý byl plně ve střehu.

            Za první oběť padl ostražitý strážce. I v úzké chodbě se dokázal Alordin neslyšně prosmýknout podél zdi a zasadit mu jílcem dýky omračující ránu do týla. Druhému strážci se mezitím podařilo vykřesat oheň. Když spatřil svého druha ležet na zemi a nad ním stát zahaleného zloděje. S křikem se na něj vrhl. Najednou se ve vzduchu mihla šupinatá ruka, která mu uhodila do helmice. V ten krátký okamžik padl muž k zemi. Jeho výkřik se vytratil do tmy. Teď měli volnou cestu. Otevřeli dveře do malé místnosti, kde v kruhu sedělo dvanáct přestárlých kněží, kteří se rytmicky kývali ze strany na stranu do rytmu šesti bubnů. V jejich středu se skvěl oltář a na něm stříbrná čelenka.

            Byla dokonalá, ačkoli Godan vůbec neměl čas si ji prohlédnout, její úchvatný tvar mu zůstal zafixován v paměti. Vypadala, jako kdyby se několik šlahounů popínavé rostliny srostlo do sebe a poté se proměnilo ve stříbrný skvost. Vypadala tak živě a dokonale.

            Godan se odrazil a skočil přesně do středu kruhu tak rychle, že si to kněží ani nestihli uvědomit. Vztáhl ruku po čelence, ale neviditelná síla ochranného kouzla mu popálila ruku a nedovolila mu čelenku sebrat. Tohle opravdu nečekal. Zezadu na něj někdo skočil a chytil se mu kolem krku.

 Strhl ze sebe starce v kněžském rouchu a odhodil ho do sbírajících se kněží. Dalším dlouhým skokem byl u dveří, kde Alordin bojoval s dalším členem chrámové stráže, přilákané výkřikem zavražděného druha. Pomohl příteli vypořádat se s tímto malým problém a zavelel „Zpátky!“ Oba se rozběhli chodbou, zabočili za roh a běželi nahoru.

            „Máš?“ Vypravil ze sebe v běhu Alordin.

            „Byla to past. Kupec to věděl.“ Odsekl Godan.

            „Jak?“

            „Musel se domluvit s chrámovejma psama. Chce odměnu za moji hlavu!“

            „Ta svině!“ vykřikl Aroldin. Vzápětí však padl obličejem k zemi. Godan ho chtěl zvednout, zastavil se a otočil, když však spatřil deset strážců kteří se za nimi hnali a shlédl na šíp trčící z přítelových zad, okamžitě se obrátil a prchal co mu nohy stačily. Vystřelené šípy ho bolestivě tloukly do zad, ale žádný ho nezasáhl, neboť jeho šupiny byly lepší než kterákoli zbroj. Před sebou zahlédl dveře, vklouzl za ně a rychle je zamkl kouzlem. V zápětí se ale začaly otřásat nárazy. Dlouho to nevydrží, pomyslel si Godan a tak se zase rozběhl k dubovým vratům.

            Vzal za kliku. Otevřel je. Ale sotva udělal dva kroky, ucítil v hlavě tupou bolest. Následovalo bezvědomí.

           

Tma. Jak krátké a výstižné. Vždyť to, co panovalo kolem, se jinak ani nazvat nedá.

Godan zamrkal. Jen na okamžik mu blesklo hlavou, že by mohl být slepý. Smrt, tu vyloučilo okamžitě. Copak mrtvého může bolet celé tělo? Když si přivykl na černou tmu kolem, začal se mu navracet zrak, avšak jediné, co spatřil byla kamenná místnost bez oken, beze všeho. Snad jediným kusem nábytku byly těžké dveře naproti němu, zpod kterých sem proudilo mihotavé světlo pochodní a hromada zatuchlé slámy, kterou cítil pod sebou.

Pokusil se vstát, avšak v polovině tohoto složitého procesu srovnávání všech končetin, mu vypovědělo svalstvo službu a jeho šupinaté tělo dopadlo tvrdě zpět na slaměnou hromadu.

Spolu s dalšími neúspěšnými pokusy odešla chuť o cokoliv se dále pokoušet. Proto se schoulil do klubíčka, nedbaje bolesti, přitáhl si ocas k tělu a téměř záhy usnul.

Probudil ho kopanec mezi žebra, který mu způsobil další příval bolesti. Když zvedl oči, pohlédl do tváře svému vězniteli a zjistil, že je to pohledná mladá žena se zlatými vlasy, které v okolní temnotě skoro zářily. Oděna byla do kožených kalhot a lněné haleny. U pasu pak měla dýku, ale jinak si démon žádné zbraně nevšiml. Mohlo jí být něco kolem pětadvaceti, a když promluvila,  zněl její hlas jako medové ostří, ačkoli se nepatrně chvěl. „Vstávej, ty prašivý démone!“

Godan chtěl poslechnout, aby si snad nevysloužil další kopanec, ale ať se snažil jak chtěl, vždycky skončil na zemi.

Dívka kývla rukou a v tu chvíli se ode zdi odlepili dvě mohutné temné postavy, sebraly démona z podlahy a postavily ho před mladou ženu. „Takže ty jsi přišel krást do chrámu našich bohů a čekal jsi, že se ti to povede? To už vážně inteligence tvého rodu tak klesla?“ Bylo na ní vidět, jak těžko se ovládá, avšak nechala mu prostor promluvit.

„Má paní,“ zachroptěl „ kdybys jen tušila. K čemu by mi bylo všechno bohatství vašich chrámů, když bych se jím stejně nenasytil! Potřeboval jsem jíst, a tak jsem se vydal do chrámových sklepů, abych našel tučné obětiny, které si tam kněží jen pro sebe schraňují, a něco si z nich vzal.“ Doufal, že tuto lež podpoří jídlo, které museli najít v jeho brašně.Dívka se pobaveně usmála. „A ty si myslíš, že ti tohle sežeru?“ Teď stála asi deset centimetrů od Godana „Zítra zemřeš na šibenici jako odstrašující případ pro ty, kdo dostanou chuť loupit našim bohům!“

„Nehodlám zemřít!“ vykřikl Godan. Opřel se o ty dvě korby, které ho podpíraly, vykopl nohama, odhodil dívku na zeď, a ta si rozrazila lebku. Vykroutil se ze sevření dvou mužů. Napřáhl se. Prvnímu strážci uštědřil ránu do brady, až cítil, jak se rozlomila kost. Padl do bezvědomí.

Druhý útočník do něj však vrazil a hodil ho na zeď, kde našla svou smrt dívka. Démon si vzpomněl na dýku. Vytáhl ji zpoza opasku mrtvé zrovna ve chvíli, kdy se k němu blížil druhý útočník. Ten však nemohl odporovat setrvačnosti a nabodl se na dýku své paní. Ještě chvíli plival krev a pak se tiše sesul k zemi.

Godan se s námahou zvedl, odklopýtal k omráčenému muži a přiložil mu ruku na srdce. Začal z něj vysávat životní sílu. Mnoho jí nebylo, avšak na jedno kouzlo vystačila.

Přenesl se.

Když se rozhlédl, shledal, že stojí uprostřed neznámé ulice. Tiše si povzdechl a do pouličního ticha pronesl: „Jen počkej kupče z Rendraw. Jak se do temnoty volá, tak se taky z temnoty ozývá.“

 

---