Magnus Festum

MAGNUS FESTUM

Celý les Anterior, který skýtá domov lesním lidem, neboli elfům, jak jim říkáme,je zahalen sněhovou peřinou a sní svůj zimní sen. Avšak není v něm takové ticho, jaké bychom uprostřed zimy očekávali. Vždyť elfové dnes oslavují své Vánoce.

            Je to oslava zrození jejich čtyř nejvyšších bohů. Pána ohně, Inguse, pána větru, Ventuse a jejich sestry Aqu, královnu vod, a vládkyni země Terrae. Tato mocná čtveřice se za celá staletí stala milovanými bohy, kteří si podle svého lidu, úctu plně zaslouží.

            Celá oslava se skládá z lovu, příprav, přípitku a až do půlnoci se vypráví příběho o hrdinech a jejich skvělých činech. V půlnoci pak, vypukne to největší veselí.

Všichni muži (kromě těch kteří jsou buďto příliš mladí, nebo naopak příliš staří) se vydávají do lesa na lov. Jejich úkolem je postarat se o hlavní chod, kterým je většinou veliký jelen, nebo medvěd, zkrátka to, co muži uloví.

Dnes je poprvé mezi lovci i Semiel. Je na svou rasu poměrně vysoký, má svalnaté paže i lýtka, a šířkou svých ramen se podobá spíše obru. Do půli zad mu splývají černé vlasy, které dodávají jeho orlím rysům, krásný vzhled. Jeho zelené oči to pak ještě podtrhují. Jako každý elf je oděn od dobře vyčiněné kůže, a přes rameno si nese svůj luk a toulec šípů zakončený modrými pírky.

            Družina se přesouvá od okraje ostrova do středozemí. Netrvalo dlouho, a narazili na stopu stáda vysoké. Podle všeho jich bylo celkem devět v čele s mohutným jelenem a mířili k malým jezírkům s horkou vodou pod Umberskými horami.

            Umberské hory by se daly velikostí přirovnat k našim Lužickým horám. Avšak v těchto skalách byste jen těžko hledali něco živoucího. Kromě skřetů, zde nedokázalo žít nic.

            Stopa byla čím dál tím čerstvější. Semiel začínal dýchat více zhluboka a tišeji. Sundal si ze zad luk a připravil si do něj šíp. Skupina lovců se začala roztahovat. Mnozí muži se přikrčili, zatímco jiní se vyšplhali na stromy a přecházeli po větvích jako po mostech. Semiel, se přidal k těm druhým. Nešel si krásné místo, odkud bylo vidět na světlou mýtinu, i na stádo hledající potravu pod sněhem. Ačkoli, zde se sníh z větší části rozpustil díky teplým pramenům pod zemí.

            Stádo, jako na povel zvedlo hlavy. Něco je vyrušilo. Elfové to určitě nebyli blesklo Semielovi hlavou, ale víc už o tom nestihl přemýšlet, protože zazněl povel. Semiel vystřelil, na jednu laň, která se už, už chystala k útěku. Naučenými pohyby bleskurychle vytáhl další šíp a připravil jej k výstřelu.Dobře udělal. Ze smrkové houštiny se vydral obrovský medvěd, který se zřejmě probudil ze zimního spánku hlady, soudě podle krvelačných očí. Avšak ještě než stačil rozsápat kteroukoli z kořistí, ozvalo se tichounké svišš a medvěd se záhy svalil na záda. Ze srdce mu trčel k nebi modře opeřený šíp.

            Trvalo jen okamžik, než muži vyrobili několik smyků, které potom společnými silami dopravili do města.Semiel jen zářil. Lépe se jeho první lov ani povést nemohl.

            Uvítání bylo opravdu velkolepé. Vždyť se nestávalo tak často, aby bylo tolik masa na hostinu. Jen co se ženy objaly se svými muži, jaly se vyvrhování a porcování zvěřiny. Brzy se odevšad linula báječná vůně pečeného, vařeného a všelijak jinak upravovaného masa a koření.

Zatímco byli muži na lovu, dostali děti úkol. Museli nalovit ryby, aby bylo také něco slaného. Samozřejmě, že to pro ně nebyla žádná práce, ale zábava. Vrátili se sice mokří po pas, ale sítě měly plné ryb a pak ještě rádi pomáhaly s jejich čištěním a nakonec i s pečením, nějakých těch dobrot.

Starší lidé, uklidili velkou síň, která byla postavena jen a jen k tomuto účelu. Byla to vlastně veliká budova, v jejímž středu rostl mohutný stříbrný smrk.Už dávno přerostl výšku síně a musela mu být  vyřezána díra ve stropě. Tradovalo se totiž, že tento smrk zasadili společně všichni čtyři velcí bohové, a proto se nikdo neodvážil na něj byť jen vztáhnout ruku.

Strom byl ozdoben, a všude okolo viselo jmelí a celá síň nádherně voněla. Když se večer nanosilo jídlo, pustili se všichni společně do hodování. Muzika spustila. Byli zde harfeníci, loutnisté, flétnisté a spousta dalších. Zpívali se písně a vládlo všeobecné veselí. V celém městě nebyl nikdo, kdo by neslavil. Když už byla dokonalá tma, povstal druid Senex.

Byl nejstarším ze všech elfů. Pamatoval si dobu, kdy byl smrk v síni stejně veliký, jako desetileté dítě. Znal spousty příběhů o hrdinech.Mnoho hrdinů znal osobně a oni mu své příběhy prý i osobně vyprávěli. Dnes bude Senex opět vyprávět. Jako každý rok vybere jeden příběh, který přednese všem.

Smích a hluk utichl, jako když utne. Zavládlo ticho. Starý druid se posadil, odkašlal si, a začal vyprávět svým hlubokým charismatickým hlasem…

Bylo pár hodin po setmění a Tyrak teprve teď sedlal. Trvalo mu dlouho, než našel v té tmě svoje věci. S velkou úlevou zjistil. Že mu nic nechybí. Jak jsi jen mohl nechat ty brašny ve stáji! Hlupáku! Pokáral se v duchu. Konečně i poslední řemen zapadl do své přezky, a tak mohl vyrazit. Jeho cesta vedla směrem na Východ. K Černým hvozdům, neboli Ater Silvas, jak je zvali tamější obyvatelé, démoni.

Měl za sebou už dlouhou cestu. Jel z druhého konce Ostrova. Už dávno nechal za sebou Snové vršky, Velké jezero, i Diamantové hory. Dnes mine Anterior a zítra se snad dostane k cíli.

Cesta mu ubíhala poměrně rychle.Jak klusal se svým ryzákem po cestách, zanechával za sebou ve sněhu stopu. Občas i zacválal,  aby se kůň trochu protáhl, před tou dlouhou cestou.

O pár hodin později, když byla hustá noc už měl po pravé ruce Anteriorský les. Teď chápal, proč se cesta line tak daleko od jeho hranic. S holými větvemi listnáčů vypadal les velmi zlověstně a nepohostinně. Jenže on neměl na vybranou. Cesta se linula zase zpět na západ,a tam on nepotřeboval, tudíž z ní sešel a klusal dál podél lesa v hlubokém sněhu, který tam navál vítr.

Začalo opět svítat. Slunce pomalu rozžíhalo obzor, když tu najednou se země před Tyrakovým koněm rozestoupila a z ní vyskákali tři démoni. Ty pekelné stvůry si ve svítáních přímo libovali. Kůň se leknutím vzepjal na zadní, avšak pohotový démon mu zaťal meč hluboko do plecí. Ryzák s řičením dopadl na záda. Tyrak měl štěstí, že stačil jednu nohu vytáhnout, jinak by o ní přišel, naražené holeni a vyraženému dechu ale mohl jen těžko zabránit. Ani se nestačil rozkoukat, a  jeden z těch hnusáků ho vytáhl za plášť zpod koně a vrazil mu pěst do žaludku, pak do brady. Tyrak se prohnul aby vyplivl krev, Ale zrak měl stále upřen na dva útočníky před sebou.Dobře udělal.Zaregistroval, jak proti němu  jeden z nich vyběhl s nastrčeným mečem. Vytrhl se tomu, který jej držel v poslední chvíli. Meč jím prošel, a Tyraka pouze škrábl. Zbyli dva. Proto nemeškal. Vrhl se k sedlu pro meč. Ten však byl zaklíněn pod jeho padlým přítelem.

Oba démoni se přibližovali.

            „Chure da´s drachtu n´char!“ řekl varovně ten v pravo (v jejich řeči to znamená zhruba: „Nemáš šanci, člověče“).

„Kru´sch, trenu. Drei!“ odpověděl bez zaváhání Tyrak, ačkoli ho rozbitá čelist příšerně bolela. A potom udělal tu nejlepší věc, jakou v takové chvíli udělat mohl. Utekl.

Nad démony měl jedinou výhodu, kterou hodlal plně využít. Byl oblečen v kůži, zato jeho protivníci měli na sobě těžká brní a končetiny neuzpůsobené rychlému běhu. Vystřelil jako blesk. Ani kůň by nedokázal vystartovat tak rychle. Noha ho bolela, v hlavě mu tepalo, ale rozhodl se vytrvat.

Už běžel celou věčnost, když za sebou přestával slyšet dusání neohrabaných nohou. Dovolil si zpomalit, a ohlédnout se. Právě včas. Vzduchem proletěl Těžký meč, jako kopí. Zabodl se do stromu pár metrů od něj. Doběhl si pro něj. S napětím všech sil jej vytrhl. A postavil se dobíhajícím soupeřům. Než se k němu dostali, měl čas se vydýchat.

Zápas netrval dlouho. Oba démoni vysílení a udýchaní během, byli během chvíle poraženi, jako kdyby stáli proti celé armádě. První padl na zem bezhlavě. Doslova. A druhý skončil se svým vlastním mečem v žaludku. Ještě chvíli si Tyrak prohlížel své dílo zkázy, pak se zhroutil.

Když se probral byla opět noc.Zvednul se na roztřesené nohy. Nahmatal pak nízkou suchou, avšak silnou větev, kterou použil jako hůl.Vydal se kamsi do tmy, odkud, jak předpokládal, se sem dostal.

Neušel ani deset kroků, když zakopl o pařez a padl na kámen. Vykřikl bolestí. Pořádně si pořezal ruku, a když se vyhrabal na nohy byl celý poškrábaný od ostružiní. Ještě dlouho nadával na svou vlastní nešikovnost.

Možná netušil, že ho při tom sleduje celý les. Vždyť Arterior bylo, je a bude místem druidů. Každý zemřelý druid se promění v část tohoto lesa, a tak může bdít nad svým lidem. Občas, když sem zabloudí člověk, skřet, démon, víla, či cokoliv jiného, co do lesa nepatří, radí se mezi sebou celý les, zdali takového tvora nechat žít, nebo jej zahubit. To se dělo i teď.Les se nemohl rozhodnout. Trvalo dlouho, než dospěli k závěru. A to byl Tyrak už polomrtvý hladem, žízní, ale i různými ranami z boje i z lesa, které se začali velmi ošklivě zaněcovat.

Když ho našli lidé z města, ošetřovali ho nejdříve za hradbami, protože z něj měli strach, ale když se Tyrak asi po měsíci probral z horeček a vyprávěl jim o útoku  démonů, uvěřili mu a vzali jej do svého města. Byl tehdy poslední den před Velkým svátkem Magnus Festum.

Všemi uznávaný hrdina dostal vlastní pokoj ve vládcově paláci a žil s elfy až do konce zimy.Když začlo jaro, nechal se vyvést ven z lesa. Poděkoval za pohostinnost, i za půjčeného koně a odjel za svým posláním.

Dlouho jsme nevěděli co s ním je. Jakoby se po něm zem slehla. Starý šaman požádal o pomoc i ptáky na nebi, aby se dozvěděl co s ním je. Tyrak se totiž stal jeho oblíbencem, za tu dobu co u nás pobýval. Avšak ani ptáci nezvěděli nic.

Později jsme začali mít jiné problémy. Orogar, vládce z Ater Silvanas Začal zbrojit proti nám. V těch dobách nás byla pouhá polovina. Jen těžko bychom bych střet s orogarovými démony přežili. Náš vládce si byl tohoto rizika vědom. Vyslal posly. Vrátil se jen jediný. Zmrzačen a na oslu. Přinesl zprávu, že Orogar stáhne svá vojska jedině tehdy, dostane-li v nemilost toho, jenž zabil jeho nejlepšího vojevůdce Rokrada.

Vládce si nevěděl rady. Jak mohl vydat někoho, o kom v životě neslyšel? Zatímco si mudrcové lámali hlavy s touto otázkou, v celém městě se vyráběly zbraně, přilby, brnění, kovali se koně a lidé se loučili se svými oblíbenými místy a obětovali bohům, aby se vrátili zpět domů.

Dva dny před Magnus Festum přinesli zvědové zprávy, že se orogarovo vojsko pohybuje k Pláni. Tento holý kus země odděluje naše říše, a určuje nám tak přesné hranice. Vládce vydal rozkaz a celé vojsko se vydalo vstříc smrti. Nikdo z nás nevěřil ve výhru. Avšak nehodlali jsme jim podstoupit naši milovanou zem bez boje.

V den Velkého svátku jsme dorazila na planinu, stejně jako démoni. Měl to být ten nejhorší a zřejmě i poslední svátek. Stáli jsme asi půl míle od nich. Slyšeli jsme hluk v jejich řadách, jak se hádali a řvali na sebe. Sovo morálka jim bylo zcela cizí.Oba vládcové zvedli naráz ruku, jako kdyby byli smluveni. Když ruce spustili, zazněl signál.

Avšak ve chvíli, kdy zazněly rohy a obě armády se rozběhli k boji, přehlušil řinčení zbrojí řev draka. Přehnal se nám nad hlavou, jako smršť. Chtěli jsme prchnout.Jestliže mají démoni na své starně takovou sílu…. veškerá naděje byla ta tam, ale někdo si všiml, že démoni jsou stejně zmateni, jako my a křičel to na ostatní. Ohromeni jsme všichni zůstali stát, a dívali jsme se, jak drak přistává mezi oběma armádami.

Když dosedl na zem, začal se zvláštně kroutit, vlnit a scvrkávat. Tlama se mu zmenšila, krk se zkrátil a zaoblil. Nohy se ohnuly na druhou stranu, hřbetní ostny jakoby změkly a padly na jednu stranu krku, stejně jako se to stalo s ocasem. Oněměli jsme.

Mezi armádami klusal nádherný kůň ušlechtilých rysů. Nohy zvedal vysoko a hlavu měl pěkně rovnou a ohnutou. Jeho jezdec měl na sobě jen kožené brnění, rudý plášť přes ramena, ale kápi nasazenou neměl, díky tomu jsme mu mohli pohlédnout do tváře. V řadách elfů zašuměl úžas. Vždyť to byl Torak. Na hlavě měl krásně zdobenou přilbu a u pasu dlouhý meč. Předstoupil před Orogara.Ačkoli seděl na koni, koukal mu přímo do očí.

„Pane. Chtěl jsi mne. Proto rozpusť svou armádu a nech anteriorský lid odejít.“ Ta slova pronesl hrdě a bradu měl přitom zvednutou, aby vládce démonů viděl jeho neohroženost.

„VĚDĚL JSEM, ŽE PŘIJDEŠ! JEŠTĚ DNES MUSÍŠ NASTOUPIT SVŮJ TREST!“ Zaduněl Orogar. Jeho hlas nám dlouho dozníval v uších.

„Souhlasím, pane. Ale jak si mohu být jist, že se elfům nic nestane, až zde nebudu?“

Orogar se lišácky usmál. Jeho obličej měl s tímto jevem co dělat, aby jej vůbec zvládl provést. „MŮŽEŠ JE DOPROVODIT, AVŠAK JEN K HRANICÍM ANTERIORU! CHARTISI!“ zavolal na jednoho ze svých poskoků „SEBER SVÉ MUŽE A HLÍDEJTE HO!“ Poté se pán démonů otočil, Vyskočil na svého mohutného, obrovského koně, ten se vzepjal, zařičel a v oblaku dýmu zmizel i se svým pánem.

Všichni jásali, že se vrátí zpět a ihned vyrazili na cestu. Ale já jsem se neradoval. Stejně jako Tyrak. Můj přítel. Oblíbenec mého mistra. Stále jel na svém koni hrdě, avšak v očích se mu zračil smutek. Šel jsem dlouho vedle něj, než promluvil.

„Drahý Sanaxi, jsi jediný přítel, kterého jsem kdy měl. Prosím tě. Předej tohle svému mistru.“ Sáhl do sedlové brašny a podal mi pergamenový svitek. „Psal jsem to já. Snad vám to objasní několik věcí.“

„Děkuji ti. Příteli.“ Odvětil jsem. V tu chvíli jsem nemohl potlačit slzy. Proto jsem odvrátil tvář a otřel si oči. Zbytek cesty jsme nepromluvili už ani slovo. K večeru jsme dorazili k lesu, a zde jsme se rozloučili.

„Tehdy jsem ho spatřil naposled. Hrdého, krásného, mladého muže, který nám daroval mír.“ Ukončil Sanax své vyprávění.

V sále bylo ticho. Některé dívky plakali a chlapci zase zírali s otevřenými ústy. Sanax se při tom pohledu zasmál. Teď však odhoďme všechny strasti staletích minulých a společně se pomodleme za naše bohy i za našeho zachránce. Lidé utvořili dlouhý řetěz. Spojili ruce a začali tiše odříkávat motlitbu.

Když skončili, nerozpojili ruce. Naopak. Nechali je spojené a pohlédli ke středu sálu, kde se skvěl ozdobený smrk. A pak, dírou ve stropě se snesl zlatý paprsek. Někdo začal tiše hrát a zpívat. Přidávali se k němu další nástroje a další a další hlasy. Ve světle se začaly ukazovat obrazy. Byl to pták Ingus, drak Ventus, pstruha Aqua a liška Terrae.

 Celý les Anterior je zahalen zimní peřinou a zní svůj zimní sen.I když dávno padla noc a do svítání je daleko, tady to žije. Vlastně na celém Ostrově. Vždyť lidé slaví své Vánoce a elfové svůj Magnus Festum.