Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pomsta někdy trpce chutná...

24. 06. 2001
2
1
767
Autor
Admonda

Předem upozorňuju, je to lehčí FANTASY... Mám to rozepsaný asi 3 měsíce a nějak jsem zamrzla, potřebuji VÁŠ názor, mám-li to dopisovat nebo vyhodit (resp. vymazat).Tady je prvních pár stran...

Alkména seděla opřená o strom na kraji lesa a vyhlížela další rodící se den. Ačkoli slunce teprve vyšlo zpoza vzdálených hor, jeho paprsky jí už začaly píchat na tvářích. Vlahý ranní vzduch pomalu těžknul. Už od chvíle, co jí nějaká neposedná veverka vzbudila ze sna šiškou do hlavy, vymýšlela plán, jak nepozorovaně proklouznout do města Sardonu.

Nebude to lehký. Svou minulou návštěvu musela předčasně ukončit. Bohužel nikoli, že by sama chtěla. V Sardonu prostě nemají pochopení, pro její styl prosazování spravedlnosti a vyjadřován názoru. Někdy to prostě okolí trochu bolí.

Naposledy se, samozřejmě omylem, trefila do nosu radního Daršena Taraka. Za úkladné napadení jí tehdy nechal vysázet dvacet ran. Ještě jí svrbí záda, když si na to vzpomene…

Rány se jí tehdy opravdu špatně hojily, tak si šla k dobrému známému Daršenu Tarakovi půjčit trochu hojivé masti. Bohužel jaksi zabloudila do jeho stájí, a tam jí úplně náhodou upadla svítilna. A zrovna do pěkně suché slámy! Ohýnek to byl moc pěkný. Tehdy byla tuhá zima, a tak se aspoň chudáci z okolí měli u čeho ohřát. Sama se tam však moc dlouho neohřála. Měla smůlu, vězení v té době bylo našlapané k prasknutí, tak jí v tom holomrazu, a ještě bez pláště, vyhostili za městské hradby bez vstupenky zpět.

Teď je léto a spát venku je docela příjemné, tak se rozhodla, že si pojede vyrovnat účty s drahým Daršenem Tarakem. Zapoměl jí totiž vrátit její rodinný meč, když jí vykázal z města, a to jí mrzelo daleko víc, než dva umrzlé prsty na nohou, o které té noci přišla.

Uplynulo již půl roku, takže je již nejvyšší čas, dojít si pro to, co jí patří a vrátit Daršenovi, co zase patří jemu.

Zamyšleně dál seděla na kraji lesa a pohodlně se opírala o mohutný kmen dubu. Ráda poslouchá šumění větví vysokých stromů. Jejich mohutné větve jí už léta nahrazují střechu domova… Zavřela oči a vychutnávala ten okamžik. Jen kdyby Rothar tak strašně nechrápal. Otočila se po zvuku chrapotu. Ostatní ještě spali kolem vyhaslého ohně.

Najednou jí z myšlenek vytrhl dusot kopyt. Po cestě vedoucí podél lesa se směrem k ní blížil jezdec. Alkména ho zaregistrovala až když byl již blízko. Nestihla by se skrýt za keře, aniž by nepřipoutala jeho pozornost, tak doufala, že si jí nevšimne. Přikrčila, se u kmene stromu. Nebylo by vhodné, kdyby jí někdo spatřil tady u lesa, co by kamenem dohodil k Sardonu. Hned by se zpráva o jejím příjezdu roznesla a to nechtěla. Když pomstu tak rychlou, čistou a hlavně tichou…

Jezdec projel, aniž by si jí všimnul. Aspoň to tedy předstíral. Prohnal se tryskem kolem a po něm na cestě jen oblak prachu zvířený koňskými kopyty.

Dunění koňských kopyt probudilo Artena, který až do té doby tiše podřimoval. Líně se vyhrabal z pod pláště. Ještě s kouskem sušeného masa trčícímu mu z pusy se posadil. S doprovodným brumláním a zýváním se začal protahovat. Sušené maso mu vypadlo z úst někam do mechu. Jakmile ho opět našel rozepjal ruce a pokračoval v brumlání.

“Psss! Nech je taky vyspat” zahučela Alkména zpoza stromu.

“Hmm! Arten okamžitě přestal s ranním rituálem, porozhlídnul se po zbytku spící družiny a přesunul se blíž k Alkméně.

“Co tak brzo? Honila tě noční můra jménem Tarak?”

“Ne.” Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: “Jenom musím promyslet, jak se dostanu do města, i když tam mám zakázaný přístup,…” Alkména našla klacík a začala s ním vrtat do půdy, “ jak získám zpět svůj meč, ačkoli je na jednom z nejlépe střežených míst ve městě,” silou ryla do země vedle sebe, “ při té příležitosti nesmím zapomenout pozdravit starého přítele Taraka.” zvedla hlavu a zahleděla se směrem k Sardonu. “Jen tak trochu poklábosíme,… a pak…pak ho poplácám na rozloučeno palcátem po zádech.” S předstíraným klidem zamhouřila oči na Artena. Klacík jí praskl v zaťaté dlani.

“Takže noční můra.” Přikývnul Arten. Přitáhl si blíž svou tornu a začal v ní cosi hledat. V momentě vytáhl další kus sušeného masa. Nejdříve nabídl Alkméně, která s oporem odmítla. Potom se do něj s chutí zakousl.

“Prostě mě nic nenapadá. Příkop je moc hluboký. Hradby jsou moc vysoké. Ve městě mě každý hned pozná…”

“No jo, nedá se popřít, že tam máš dobrou pověst.” zahučel ironicky Arten, který se opět začal hrabat v torně. Arten má pokaždé nejmenší tornu, ale cokoli kdo potřebuje, vždycky někde vyštrachá. Najednou prudce zvedl hlavu a zpozorněl.

“Šššš.” Ostražitě naslouchal.

“Ten jezdec se vrací, a jede poměrně rychle.” Kvapně vstal a hodil tornu za nejbližší strom a sám se schoval za keře.

“Tentokrát by ses mohla aspoň schovat!” prohodil jízlivě. Alkména na něj vrhla zlostný pohled, až mu projel mráz po zádech. Schovala se za strom. Netrvalo ani chvíli, a i ona uslyšela zběsilý dusot kopyt.

“Je jich víc.” Zašeptal Arten, natáhl se pro kuši a připravil si z toulce šipku. Alkména nabila svou kuši, přimhouřila oči na Artena a kývla hlavou ke spokojeně spící Jen, Hádošovi a Rotharovi. Arten jen významně pokrčil rameny, a pak se pohledy obou zaměřili na cestu.

Objevil se kůň s jezdcem. Sledovali ho další tři se zahalenými tvářemi. Rychle se blížili. Arten uviděl jak v rukou svírají kuše a vyčkávají na vhodný okamžik ke střelbě. Ten nastal zrovna, když ujíždějící muž míjel místo, kde se ukrývali Arten s Alkménou. Pronásledovatelé vystřelili. Jedna šipka ho zasáhla přímo do zad. Druhá trefila koně do krku. Ten se s hlasitým zaržáním vzepjal na zadní, shodil zemdlelé tělo jezdce a divoce pádil pryč. Muži v maskách zastavili u mrtvého těla, a v tom okamžiku vystřelila Alkména s Artenem. Jeden jezdec se s šipkou v pupku sesul ze sedla koně a tvrdě dopadl na zem. Druhého Arten trefil do stehna. Třetí nezraněný jezdec nabil znovu svou kuši a vystřelil směrem k lesu. I Arten znovu nabil, ale vyčkával. Nezraněný jezdec spěšně slezl z koně, zvedl mrtvolu společníka a přehodil ji před sedlo na svém koni.

Cosi zuřivě zaklel a muž s postřelenou nohou ještě jednou vystřelil směrem k lesu. Pak se oba rychle otočili a ujížděli, odkud přijeli.

Když si byli Alkména s Artenem jisti, že jsou již dostatečně daleko, vyšli z úkrytu směrem na cestu.

“Dostal to do zad, jen zbabělci střílejí do zad.” prohodil Arten, když se sehnul k zastřelenému muži.

Ten zachroptěl a rozkašlal se. V krku mu zabublala krev a její pramínek muži unikl z úst. Alkména se k němu sehnula a prozkoumala zranění. Šipka byla velmi hluboko v zádech blízko u srdce, její vyndání by určitě nepřežil. V duchu mu popřála šťastnou cestu do země mrtvých a …

Náhle jí prudce uchopil za ruku a druhou se snažil dosáhnout si za oděv.

Arten vytasil dýku z boty, připraven vrazit mu jí do srdce. Muž si všiml jeho reakce. Roztáhl dlaň do obranného gesta. Pak pomalu vytáhl trubičku se svitkem. Třesoucí se rukou jí vtiskl do ruky Alkméně. Sýpavě se nadechl.

“Tohle chtěli…,prosím, dones to radním v Sardonu…” Jeho bezvládná ruka potom poklesla do prachu cesty. Zachroptil a naposledy vydechl. Z očí se mu vytratil život.

Alkména najednou neměla slov. Poslední přání mrtvých je hřích nesplnit, nakonec potichu zašeptala.

“Donesu, slibuji.”

Za zády jim zašustilo listí. Oba se rychle otočili.

“Ulovili jste něco k jídlu, mám hrozný hlad!?” Ten smutný okamžik vyrušila Jen, která se právě vzbudila.

“Cože?! Jídlo?!” Ozvalo se z houští za Jen a v zápětí se vynořila hlava Hádoše. Hned jak spatřil Artena s Alkménou, vyběhl z lesa směrem k nim. Arten se uchychtl, když uviděl šotka pádícího jejich směrem, s rukama nad hlavou a křičící ho:

“Snídaně!”

Vedle Jeny se objevil Rothar a zakroutil hlavou.

“Větší rámus už dělat neumí?” podíval se na Jenu. Jen pokrčila rameny a vyšla s houští. Rothar zase zmizel.Udýchaný Hádoš doběhl k Artenovi a Alkméně. Zarazil se.

“Tak tohle doufám není naše snídaně.” ukázal prstem na ležící tělo a tázavě vzhlédl k Artenovi. Ten ho odstrčil a přistoupil Alkméně.

“Co je to?” ukázal na tubus, na kterém se houpala zlatavá pečeť. Alkména ho otevřela a vyndala svitek popsaného pergamenu. Bylo na něm úhledným písmem napsáno pár řádků. Začetla se.

Hádoš se zatím sehnul k mrtvému a začal s ním potichu rozmlouvat:

“Hele ty bys určitě nechtěl, aby tu tvoje věci ležely jen tak. Někdo by je tu mohl vzít. Já je u sebe schovám, a až potkám nějaké tvoje příbuzné, tak jim je dám.” S těmi slovy si uklidil do kapsičky zlatý prsten. Sundal ještě z krku řetízek se zlatým přívěškem. Na slunci si prohlížel jak se blyští.

Alkména dočetla, svinula svitek a vrátila ho zpět do tubusu. Hádošovi vzala z ruky řetízek s přívěskem.

“Ale…” začal potichu protestovat šotek.

“Ššš” sykla Alkména

“Jen jsem chtěl připomenout, že já…,” ozval se Hádoš.

“Tu pečeť poznávám.” Zamyslel se Arten. “To je pečeť knížete z Lertenu. A ten přívěsek je symbolem králem pověřených poslů…”

Alkména se vítězoslavně pousmála jedním koutkem úst.

“Správně. A pro ty žádný zákaz vstupu do města neplatí.” Zadívala se Artenovi do očí a dodala:

“Tohle.” Ukázala na tubus a řetízek s přívěskem. “Je moje vstupenka do Sardonu!”

Arten se dlouze zamyslel, pak pokýval hlavou.

“Hmm, vyjít by to mohlo.”

“Nikdo nemůže vědět, že právě já nejsem ten posel, kterému zprávu svěřili.”

“Někdo přece,” pokynul směrem, kterým odjeli střelci a dodal: “oni to vědí, a jestli se jim donese, že dopis, kvůli kterému spáchali tohle,” ukázal na mrtvolu, “se dostal na místo určení, nastanou ti perné dny.” Alkména přejela pohledem po mrtvém muži se záhadným výrazem ve tváři.

“Možná, ale stojí mi to za to.” Prohodila “Jeno, dokážeš sledovat, jejich stopy?”

“Stopy koho?” Jena nechápavě vykulila oči.

“Stopy těch jezdců, co ujeli tamtím směrem.” Alkména ukázala prstem směr. Jena pokrčila rameny. Poodešla pár kroků a sklonila se k zemi. Chvíli obcházela okolo a pátrala v prachu cesty.

Hádoš pobroukával nějakou písničku a všichni pozorovali Jenu, jak po špičkách pobíhá z místa na místo. Rothar se vynořil z houští a přišel k místu, kde stáli. Jeho pohled zabloudil k mrtvému muži.

“U Eremis! Co se tu stalo?” Zahlaholil.

“Nic neříkejte! Budu hádat” Prohodila Jena ještě stále se shýbající na cestě.

“Jeden muž jel ze severu. To byl asi tady tenhle. Někde se musel otočit, protože tady se stopy zase vrací.” přecházela kolem nich a ukazovala na zemi stopy, o kterých zrovna vykládala. Hádoše to fascinovalo, jelikož kamkoli Jena ukázala, on viděl jen pár kamínků, nebo drn trávy.

“Pronásledovali ho tři jezdci na koních, taky muž padá na zem, jak sami můžete vidět, stále tu leží. Jeho kůň pokračuje bez jezdce zpět k severu. Jeden z pronásledovatelů, taky padá z koně. Vypadá to, že je raněn.” Sehnula se a prsty setřela uschlé kapky krve ze stébel trávy. “Jeden z pronásledovatelů…” Zamračila se na půdu pod nohama a vzdychla:

“Je tu moc stop.” Zamyslela se. “Zkrátka odjíždějí na jih, jeden kůň bez jezdce, další s dvěma jezdci a třetí s jedním jezdcem. Jeho kůň kulhá, protože… Jena se shýbla a zvedla cosi z prachu cesty, “…protože ztratil podkovu.” Dodala a vítězoslavně pozvedla ruku s podkovou směrem k ostatním.

“No a já jsem to neviděl” zaskřehotal smutně Hádoš.

“Nějak tak to bylo” Arten přešel Hádošovu poznámku bez povšimnutí. “Jeho smrt byla zbytečná. Měli bychom ho pohřbít, jak se sluší a patří. Ale nejdříve se koukni na tohle.” Arten ukázal na řetízek s přívěskem v Alkméniných dlaních.

“Rothare, poznáváš to?” Alkména mu oba předměty podala. Rothar si pozorně obojí prohlédl.

“Pečeť patří knížeti z Lertenu. Jsem si jistý. Bojoval jsem pod jeho vedením v pohraničních oblastech a podobný reliéf jsem měl na štítu. Jestli si dobře vzpomínám tak se mi doneslo, že válka po několikaletém přerušení zase pokračuje. Byly to kruté časy, přišel jsem tam o pár dobrých přátel.” Rothar se zahleděl smutně do dálky a pak pokračoval.

“Ten přívěšek je označení královských válečných poslů. Už jsem jich pár viděl. Nevděčné povolání. Všichni co jsem znal skončili, jako tady tenhle.”

Arten významně pokynul na Alkménu. “Tady to slyšíš.”

“Abys to pochopil, Rothare, slíbila jsem tomuto muži, že doručím dopis do Sardonu.”

“Co je v něm přesně napsáno?”

“Je to žádost Lertenského knížete o pomoc v pohraniční válce. Ten dopis je pro radu v Sardonu. Někdo však nechce, aby Sardon poslal vojenské posily Lertenu, někdo, kdo na jeho porážce vydělá. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě to zajímá. Pojedeme do Sardonu. Požádám o audienci na zasedání rady. Věřím že osoba nebo osoby, kterým záleželo na umlčení toho posla se brzy dozvědí, že já jsem onen dopis přinesla. Nebudu se s tím totiž tajit. Určitě mi budou chtít zabránit v jeho předání. Budou se ho chtít zmocnit a mě při tom zneškodnit. Ale mě nezaskočí. Vymyslím nějaký plán… ”

“Chceš být volavka…?” Vydechla Jen.

“Volavka!” probral se Hádoš “Kde je!” Oběma rukama si stínil oči a otáčel se dokola hledíce k nebi.

“A proč tak riskovat? Předat dopis v tajnosti je daleko bezpečnější… Pokud si ovšem opravdu nechceš s těmi co mají v týhle vraždě prsty něco začínat.” dodala Jena otráveně.

“Pokud odhalím, kdo je za tím vším, a dopadnu pachatele, můj vroubek se smaže a já budu pro město hrdinkou, která objevila v jeho nitru prašivého červa. Pravděpodobně rada zruší můj zákaz vstupu do města. A já se budu moc kdykoliv vrátit splatit nevyřízené účty.”

“Takže jdeme do Sardonuuu! Zvolala Jena. “Už se těším, ubytujeme se v hostinci u mé sestry. Neviděla jsem jí už tak dlouho. Tak na co čekáme? Jdeme!”

“Nejdříve by bylo vhodné ho pohřbít, třeba tamhle v lese.” Řekla Alkména. “Když tak spěcháš, můžeš začít. Pak vyrazíme.”


1 názor

Nenaděje
24. 10. 2005
Dát tip
Pohodka takové příběhy mám rád, jen trochu vázne začátek (objevili se a jsou), i když pokud budeš psát dál, v což doufám a jak vidno nejsem sám, určitě se vše dozvíme co bylo před tím ránem....jinak možná trochu klišé přemýšlet jak se dostat do města a najednou dostat vstupenku....ale začetl jsem se....

Pis dal Adriano

A(n)téna
10. 03. 2002
Dát tip
dosť dlhé, ale musela som si to dočítať do konca, je to dobré

Kandelabr
28. 06. 2001
Dát tip
není to špatné, místy jen trošku kostrbaté, slovosled občas zadrhne. doufám že se bude konat nějaká pointa, mopc se za ni přimlouvam. taky by to chtělo něco udělat s dialogy, jsou nereálné.

Deltex
25. 06. 2001
Dát tip
Hm, tak predne - souhlas s Wopim - kdyz uz chces psat, tak bud spisovne, nebo hovorove - kombinace zni tak trochu umele - vsak ja to delam taky, ale sem se to jaksi nehodi! Jinak je to ale dobre a docela me to zaujalo - urcite to stoji za to se rozepsat!!!! Mej se krasne! DeX

Mahoney
25. 06. 2001
Dát tip
vcelku čtivé povídání :-)) děj i dialogy by se určitě daly víc oživit, ale jinak fajn... stylisticky lehký písmácký nadprůměr... když pominu hrubky a překlepy - neškodilo by je vychytat :-)) uvítal bych nějakou myšlenku - příběhů "šel-šermoval-zabil-šel" je už tak jako tak hafo... celkově: plus a těším se na pokračování... kdybych ho minul (ne vždy čtu všechno) tak mi prosím pošli avízko, ju? :-))

Wopi
24. 06. 2001
Dát tip
Trochu mě zaráží kombinování hovorového "nebude to lehký" s knižním "nikoli". Nechápu umisťování čárek ("nemají pochopení, pro její styl"). ... Určitě stojí za to pokračovat, ale napřed by to chtělo dát trochu do kupy češtinu.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru