Svoboda!

Nejprve si položme otázky jako: Co je to svoboda? Co pro mě znamená? Mnoho lidí si zpočátku myslí, že odpovědi jsou nad Slunce jasnější, ale pravdou je, že položit si tu, či onu otázku nás stojí mnohem menší úsilí než ji zodpovědět. O svobodě však víme všichni jednu věc – potřebujeme ji.

Od dob, kdy lidstvo dostalo dar řeči je slovo „svoboda“ skloňováno ve všech etapách historie všech známých kultur a národů. „Svoboda, rovnost bratrství!“ křičely davy za Velké francouzské revoluce, nejinak tomu bylo u nesčetných bohémů a odbojářů, mohli bychom tak pokračovat donekonečna. Životy našich předků pro svobodu zhasínaly skoro tak snadno jako parafínové svíčky v průvanu větru. A právě díky nim se dnes můžeme ohánět v prvé řadě „Listinou základních práv a svobod“, jež nám slavnostně povoluje mimo jiné svobodu našeho projevu, náboženského vyznání, myšlení, pohybu, života, nebo také (bohužel pro některé z nás) svobodu vzdělání, ale povinnou školní docházku stanovuje na devět let, neboli slovy Henryho Forda: „Můžete si u mě vybrat auto jakékoli barvy, pokud to bude černá“.  Přesto o tom, co dnes bereme za všední samozřejmost se lidem v minulosti ani nesnilo. Moci vlastnit pozemek? Vybrat si zaměstnání? Nebo snad dokonce volit vládu? Žádný takový komfort.

Zamysleme se také nad tím, zda-li může být svoboda nespoutaná. Logicky dojdeme k závěru, že budeme-li pomyslnou bublinu své svobody stále nafukovat nezbude tu místo pro všechny a jednou se někde střetnou. Kromě využívání vlastní svobody musíme totiž chtě nechtě respektovat svobodu těch druhých. 100% svobodně konáme svá rozhodnutí, ale 100% za ně také zodpovídáme. Francouzský filosof Roger Garaudy ironicky mluví o „svobodě svobodné lišky ve svobodném kurníku“. Svobodná není ani svoboda.

Kdo je na tomhle světě nejsvobodnější? Novorozeně, pochopitelně. A nezmění na tom nic ani ten fakt, že není soběstačné. Může si dělat co chce a kde chce. Jakmile trošičku povyroste a začne se batolit, krasojízda začíná. „Nelez z té postýlky!“ „Jez!“ „Nejez!“ „Neplač!“ křičí na něj rodiče a dítě se poprvé setkává s pojmy „musíš“ a „nesmíš“, které ho budou provázet celý život. Nedlouho potom začne docházet do mateřské školky. To je veliká změna, protože do té doby poslouchalo pouze příslušníky své rodiny a tady mu najednou úplně cizí člověk určuje režim dne. „Nejdřív budeš kreslit, pak půjdeš spát a nakonec si můžeš chvíli hrát.“ To ovšem není nic v porovnání s tím jaký šok zažije děcko při vstupu do povinné školní docházky. Školní řád již sice dnes nepřikazuje žáčkům aby si doma uložily knihy na předem určené místo jak tomu bylo za J. A. Komenského, nicméně hrubým, neřkuli drastickým způsobem mění dosavadní poměry a standardy. Žák základní školy nejen, že má určený režim, ale je navíc nucen pracovat i mimo ústav. Pochopitelně má i spoustu práv, jen tak namátkou jmenujme: svoboda ve výběru kamarádů, svoboda pohybu ve školních prostorách, které jsou k tomu určeny nebo právo na informace o průběhu jeho vzdělávání. Na oplátku musí například: docházet do školy čistě oblečen, nosit učebnice, či chovat se slušně a nesmí: poškozovat majetek školy, mluvit vulgárně atd. A já se ptám, převládá svoboda? Pokračujeme v krasojízdě. Úderem patnáctého roku se stáváte trestně odpovědným. Takže odteď v tom životním zápase už kopete za svůj tým a všechno se zdá být mnohem složitější. Co byl školní řád v porovnání s trestním zákonem? Po jeho porušení už našeho studenta nečeká prachobyčejná poznámka nebo dvojka z chování, ale například polepšovna. Navíc, život se nás neptá a klidně plyne dál. Pomalu se dostáváme pryč se ze světa dětí. Náš smutný osud zpečetí dovršení osmnáctého roku. Nyní už náš „dospělák“ není pouze trestně odpovědný, ale navíc soběstačný, což sebou nese další kvanta omezení a pravidel, pravidel jimiž se musí řídit všichni, bez rozdílu. Za několik let se náš nešťastník ožení a ztratí svobodu i v tom obrazném slova smyslu. A nebo si to jen namlouvá? Znamená manželství opravdu další zákazy? V jistém slova smyslu jistě, ale nemusí to tak vždycky být, tady na rozdíl od zákonů vydaných Ústavou záleží na úhlu pohledu. Ženatý muž si najde zaměstnání v němž podléhá svým nadřízeným. Tím ovšem krasojízda nekončí. Z ambiciózního mladíka se stane konzervativní starý pán, který má revma, osteoporózu a 9, 5 dioptrie na obě oči. Ačkoliv ho dál nikdo neomezuje přichází samovolně o své zdraví jako mávnutím kouzelného proutku. To jsou ovšem omezení, které se nedají porušit i kdyby se snažil sebevíc. Je uvězněn ve svém vlastním vězení. Hodiny odbijí jeho poslední hodinku. Umírá. Ze svobody, která kdysi tak zářila nezbylo nic…

Svoboda. Nemastná, neslaná a má nevyčíslitelnou hodnotu. Jenže často také prchavá. Je jednou z těch věcí o níž všichni mluví, ale nikdo neví jak by měla vypadat nebo se projevovat. Znamená totiž pro každého něco jiného. Pro myš právě chycenou do pasti je pojem svoboda dozajista něco naprosto odlišného než pro člověka, který by měl být po mnoha letech sužování chronickou bolestí zad vyléčen. A přece oba touží jen po svobodě.