Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se8 hodin
21. 03. 2008
1
3
440
Autor
Neutrum
Prostě k tomu sednu a napíšu to za noc - ať se děje, co se děje. Vždyť je teprv půl jedenácté. Mám před sebou krásných 8 hodin práce no není to nádhera? Mlží se mi obraz, nevidím na tu klávesnici už skoro vůbec, monitor jakoby světélkoval kdesi z dálky, klíží se mi oči....
Louka... Kde se tady vzala louka? Je to moc krásné na to, abych se nad tím pozastavoval. Sedím tady zády ke stromu. Když kouknu vzhůru odhaduju mu tak dobrých 300let, vše jakoby se tady na mě usmívalo. Nebe je blankytně modré.
Procházím se po louce, kytičky krásně voní, ptáčci zpívají, žáby kvákají... Počkat... Žáby? No to tu musí být voda, né? A le! Vážně na konci louky mezi keříčky je malý rybníček, dalo by se říct velká kaluž, ale přechází mi zrak z toho jak je to tu vše krásné. I žabky jako by se na mě usmívaly, sednu si na kamínky které tak krásně hřejí v poledním slunci. Odhaduji tak podle polohy slunce. Dvě vážky přiletly, jedna jakoby měla krásně průsvitný růžový závoj, třepotala křidélky a zmizela za rybník a jakoby mě nutila abych šel za ní. Bohužel jsem nestihl její let, avšak otevřely se mi nové obzory. Les. Hluboký les. Pěšina je úzká- pouze tak pro jednoho člověka, či srnky, kterých je tu dozajista plno. Pěšina mě vede nahoru a dolů, doleva i doprava, přes borůvčí i mech. A jsem tady. Jenže kde to vlastně jsem? Stojím před chatou která se blízce podobá té z pohádky o Jeníčkovi a Mařence. Chybí ji pouze... Perník no.
Nevím co mě přimělo k tomu, ale kouknul jsem se dovnitř oknem, byl tam hustý kouř, že by hořelo?!?! Oběhnul jsem chaloupku a vzal za kliku, bylo i odemčeno. Vkročil jsem dovnitř ovšem nespatřil jsem oheň, pouze nějakou vůni. Zamotala se mi hlava. Co to?!!??!?!
Píp, píp, píp, píp, píp,....
Kruciš! Půl sedmé a práce mi leda tak leží na louce a v rybníku mezi žabkami. Cosi mi říká: "Už to nehul!"
Louka... Kde se tady vzala louka? Je to moc krásné na to, abych se nad tím pozastavoval. Sedím tady zády ke stromu. Když kouknu vzhůru odhaduju mu tak dobrých 300let, vše jakoby se tady na mě usmívalo. Nebe je blankytně modré.
Procházím se po louce, kytičky krásně voní, ptáčci zpívají, žáby kvákají... Počkat... Žáby? No to tu musí být voda, né? A le! Vážně na konci louky mezi keříčky je malý rybníček, dalo by se říct velká kaluž, ale přechází mi zrak z toho jak je to tu vše krásné. I žabky jako by se na mě usmívaly, sednu si na kamínky které tak krásně hřejí v poledním slunci. Odhaduji tak podle polohy slunce. Dvě vážky přiletly, jedna jakoby měla krásně průsvitný růžový závoj, třepotala křidélky a zmizela za rybník a jakoby mě nutila abych šel za ní. Bohužel jsem nestihl její let, avšak otevřely se mi nové obzory. Les. Hluboký les. Pěšina je úzká- pouze tak pro jednoho člověka, či srnky, kterých je tu dozajista plno. Pěšina mě vede nahoru a dolů, doleva i doprava, přes borůvčí i mech. A jsem tady. Jenže kde to vlastně jsem? Stojím před chatou která se blízce podobá té z pohádky o Jeníčkovi a Mařence. Chybí ji pouze... Perník no.
Nevím co mě přimělo k tomu, ale kouknul jsem se dovnitř oknem, byl tam hustý kouř, že by hořelo?!?! Oběhnul jsem chaloupku a vzal za kliku, bylo i odemčeno. Vkročil jsem dovnitř ovšem nespatřil jsem oheň, pouze nějakou vůni. Zamotala se mi hlava. Co to?!!??!?!
Píp, píp, píp, píp, píp,....
Kruciš! Půl sedmé a práce mi leda tak leží na louce a v rybníku mezi žabkami. Cosi mi říká: "Už to nehul!"