Vracel jsem se ze své služební cesty rovnou ke své vile, byla tma, před očima jsem už měl svoji postel a čirou vodu tekoucí kohoutkem u mé vany. Dorazil jsem domu, vrátka od zahrady byla otevřena. „Sakra co to?“ „vždyť jsem zamykal“. Projel mnou velký strach, který se stupňoval příchodem ke dveřím od vily, které byli rovněž pootevřené „někdo se mi musel vloupat do bytu“ pomyslel jsem si, ale nedbal jsem na to, strach bylo to co mě hnalo dál, dovnitř. Všude v bytě bylo zhasnuto a u domu svítilo jen malé světlo nad dveřmi, které mělo ve tmě obrovskou intenzitu jež byla pro mé oči nesnesitelná, vešel jsem dovnitř, dveře za mnou se zabouchli, „co to kurva?!?“ sevřela se mi hruď, nemohl jsem téměř dýchat, v bytě byla absolutní tma, myslel jsem že už nikdy nespatřím svit světla, naštěstí jsem poslepu nahmatal poličku na které ležela malá baterka, posvítil jsem si a vrátil se rychle ke dveřím abych odešel z těchto hrůzných míst, dveře ale byli zamčené, nechápal jsem, byl jsem tak vystrašený, že jsem nepřemýšlel nad tím co ty dveře mohlo zavřít. U oken byli zatažené závěsy a při pokusu je odhrnout jsem nespatřil nic víc než zeď, jako by před mým příchodem někdo zazdil všechny okna v domě, roztřásl jsem se natolik že jsem si sednul na zem, koukal do tmy, čekal, čekal jsem až na mě smrt ukáže svojí rudou tvář, téměř jsem nedýchal, asi po 5 minutách jsem opět nabral síly a vstal, „…to né, jsem tu uvězněn“ říkal jsem si „musí tady přece být cesta kudy odsud“ vzpomněl jsem si na sklep kudy vedou cesty pod kostelem jež za války vykopali Němci pro přepravu zásob, nikdy jsem se do těch míst nepodíval, děsil jsem se, ale nyní jsem neměl na výběr. Otevřel jsem dveře od sklepa. „schody?“ schody do neznáma, bylo jich tolik že přes hýření prachu nebylo vidět na konec, všude bylo ticho, ale tep mého srdce byl tak silný že se v úzké uličce ozývala jeho několikanásobná ozvěna. Pomalu jsem scházel ze schodů, krůček po krůčku, „jen nespadnou“ „nesmím!“ strachem se mi podlamovali nohy. Když jsem sešel asi padesát schodů, otočil jsem se, nebylo vidět ani na konec ani na začátek schodů, „cesta do pekel“ pomyslel jsem si. „mám se vrátit?“ „ne to mi k ničemu nebude.“ „tady mám jedinou šanci“ pokračoval jsem v cestě asi po 5 minutách chůze ze schodů jsem poprvé spatřil zem, strach z neznáma zapracoval a já se při pohledu na tu zem roztřásl a nemohl pokračovat, trvalo mi dalších 5 minut než jsem se malinko uklidnil a mohl pokračovat, došel jsem na konec schodů a přede mnou se odkryla dlouhá chodba se širokými stěnami, všude byli pavučiny přes které jsem se musel prodírat, náhle jsem zaslechl lidské hlasy „mami, mami, pojď si hrát“ zůstal jsem stát na místě „vydrž Lívie“
„Lívie!?“
zařval jsem, „moje dítě se jmenovalo Lívie“ v tu chvíli ze mě začali padat snad tisíce slz.
„Tati?“ zase další hlas, *Vždyť lívie už je 2 roky po smrti* *Jsem snad taky mrtvý?*
„Né tati, ty nejsi mrtev“ odpovědel Líviin hlas na mé myšlenky. „Já jsem jen v tvé mysli“ „žádal si mě“ *po celou dobu scházení ze chodů jsem nemyslel na nikoho jinýho než na Lívii, to ona mě udržela a dostala až sem*.
„bež dál tati, my se máme setkat, ale né teď, ještě není tvůj čas, musíš jít!“ „Běž!“
Poslechl jsem Líviin hlas a pokračoval temnou cestou až k zákopům pod kostelem, přes prkna nad hlavou prosvítal svit světla, vylezl jsem z těch hnusných míst, byl jsem přímo na kopci na kterém dřive stál kostel, nyní už zde byli jen trosky, trosky, které mi přinesli život. Život jež jsem měl ztratit, ale díky své Lívii jsem zůstal na živu.
Písmák