Trnoví

Pod rouškou citu,

Pod závojem z kvítků růže,

Při měsíčním svitu,

Přemýšlím, co láska zmůže.

V ledové tůňce máchám bosé nohy,

Chlad prostupuje mne až do pasu,

Já vzívám všechny své bohy,

By přišli a nechali mě v němém úžasu.

Volám jména mrtvých duší,

Mrtvých nevěst padlých andělů,

Jimž srdce už dávno nebuší,

Jež zemřela z žalu.

Vzhlížím k havranům,

jež protínají letem šedavý den,

poddávám se trnům,

jež drásají mě jako pouhý sen.

Oči mé jsou krví zbarvené

a ústa má pomalu nachoví,

upadá mé tělo zjizvené,

upadá v krvavé trnoví.