Adoptivní podvod

Jenom jeden klik a částka pět tisíc korun českých opustila účet Verner a přesunula se na účet Uganda’s hearth.

„Oběd!“ Ozvalo se z kuchyně. Pan Verner se zvedl od počítače a celý hladový si to namířil v prostřenému stolu. Měli slepici na paprice, jako každou neděli. Blanka už seděla u stolu a usmívala se.

„Copak to máme dnes dobrého?“ zeptal se vesele pan Verner.

„Vždyť víš.“ Usmála se Blanka a naservírovala sobě a manželovi jednu porci. Jedna zůstala v hrnci. Blanka vždycky vařila pro tři, i když jich nikdy u stolu nebylo víc jak dva. Oba si hrozně přáli, aby jednou byli tři, ale nešlo to. Prostě to nešlo.

„Výborné, opravdu výborné. Dneska se ti vážně povedla,“ pochvaloval si Verner.

„Ale jdi, tohle říkáš vždycky a pokaždé je to stejné.“ Oponovala Blanka.

„Ale pokaždé je to pravda. Mimochodem, před chvílí jsem poslal peníze na našeho Afrického syna.“ Pravil a pohlédl na nástěnku, na níž viselo několik fotek asi desetiletého černouška, několik ručně psaných dopisů v ugandštině a jejich české překlady.

„Mě se té adopci na dálku stále nechce věřit“ posteskla si Blanka „co když je to jenom podvod? Co když jenom tahají peníze z takových zoufalců jako jsme my a sami si to strkají do kapes.“

„Je to jediná možnost, jak můžeme mít dítě.“

„Já vím, ale není to prověřené. Víš jak to bylo tehdy s tou vlnou na Islandu. Všichni převáděli peníze, posílali dárcovské SMS a potom se zjistilo, že to je jedna velká zlodějina.“

„Tohle je ale něco upně jiného. Ta společnost, společnost Uganda’s hearth je slavná a uznávaná. Tisíce lidí do ní přispívají, aby tisíce malých černoušku v Ugandě mohli žít aspoň trochu důstojný život. Kdyby to byl podvod, už by se na to dávno přišlo.“

„Ty jsi hrozně naivní Richarde. Víš, čeho jsou lidé schopní? Prosím tě, prověř to. Udělej to pro mě. Já vím, že je to moje vina…“

„Ale no tak Blani, vždyť ty nemůžeš za to, že nemůžeš…dobře, já to prověřím.“

„Děkuji“ usmála se znovu Blanka tím úsměvem, který Richarda vždy přesvědčoval, že co dělá je správné. Do konce jídla už byli zticha. A v hrnci zbyla třetí porce. Při pohledu na ni Richard vybuchnul: „Proč nám jenom nedovolej tu adopci!? Proč!? Kdyby aspoň udali důvod, proč nám to furt zamítají!“

„Klid, Richarde Klid. Však se jednou dočkáme, uvidíš.“ Pohladila manžela po plešce a šla si do kuchyně pro jogurt. Bílý jogurt nízkotučný, prospívá zdravému trávení hlásal nápis na kelímku Vyrábí mlékárny Verner a spol.

„Že toho už nejsi přejedená.“ Zakroutil hlavou Richard.

„Nejsem, protože je to od tebe. Myslíš, že bych se někdy mohla přejíst tebou?“ Přitulila se k manželovi.

„Někdy se ti divím, že ještě nejsi“ Pohladil ji Richard.

„Ale jdi ty.“

„Takže, v jaké záležitosti se mnou chcete mluvit?“ Zeptal se ředitel společnosti Uganda´s hearth. Byl to sotva třicetiletý pán, který měl na sobě oblek. Na to, že jde o neziskovou společnost, poskytující humanitární pomoc Ugandě vypadal až moc nóbl.

„No, víte, já a moje žena přez vás adoptujeme na dálku. Rád bych se jenom ujistil, že naše peníze putují skutečně do Afriky.“ Odpověděl Richard.

„Ale…“

„Ne, neberte to prosím, jako kdybych vás z něčeho podezíral, chceme mít jen jistotu. V poslední době…“

„Nemějte strach pane…“

„Verner.“

Pane Verner, naše společnost má věhlas po celé republice, pomohli jme již více jak dvou stům Afričanů…“

„To jsou jen čísla, ale já bych potřeboval důkaz o..no…o poctivosti vaší činnosti.“

„Myslím, že dostačující důkaz je fakt, že fungujeme již tři roky. Víte, všechny takovéto podvrhy mají nízkou životnost. Stát na to těmto živlům stejně dříve nebo později přijde.“

„Ano, dříve, nebo až za čtyři roky.“

„Nechytejte mě prosím za slovo.“ zvýšil hlas ředitel „Tím ,dříve nebo později, je myšleno časové spektrum v rozmezí zhruba půl roku. Ku příkladu společnost Help for Island, jistě si pamatujete tu tsunami na Islandu, tak tato společnost odhalila svoji promiňte mi to slovo nechutnou činnost po dvou měsících. Potom tu máme výbuch sopky na Kypru, zde se motala jiný společnost Kypr´s not death. Ovšem, její činnost skončila po pouhých čtrnácti dnech skandálem. A máme tu i jiné…“

„Pane Štorc vy mi nerozumíte, já po vás nechci žádné statistiky, mě zajímají důvěryhodné důkazy.“

Na ředitelově tváři bylo znát usilovné přemýšlení. Po dlouhém tichu začal konečně mluvit.

„Dobrá pane Verner, nalijeme si takříkajíc čistého vína. Naše společnost není nezisková a už vůbec se nezabývá humanitární pomocí v Ugandě. Peníze které nám vy a vám podobní posílají jdou z části do státní pokladny, z části různým firmám v podobě peněžitých grantů.

Richard se pousmál. „Dobrá, dost bylo legrace, ale teď vážně. Jak to je.“

„Slyšíte dobře, lidé tímto dobrovolně odvádí jakousi druhou daň státu.“

Verner zčervenal „Jestli je tohle pravda, tak vám garantuju, že na vás podám žalobu a vy i vaši kolegové půjdete na hezkou chvilku do chládku.“

Ředitel Štorc se jen pousmál, otevřel zásuvku psacího stolu a zanořil do ni svou ruku. Když ji vytáhl, bělal se v ní jakýsi papír, který podal Vernerovi se slovy „Myslím, že ne.“

„Co to je?“

„To je seznam všech firem, podniků a společností, které svými granty podporujeme.“ Odpověděl ředitel, stále s oním úsměvem „byl bych rád, kdyby jste si to přečetl.“

Richard tedy poslechl. Když byl asi v jedné třetině seznamu ztuhnul. Jedna z položek nesla název Mlékárny Verner a spol.

Ředitel poznal jeho reakci a tak zase zpustil. „Vidíte? Máme vás v šachu. Přiznejme si to na rovinu, kde by jste byl bez našich grantů? Jednoduše nás potřebujete.“

Richard nebyl schopen slov. Jediné na co se zmohl. „Proč…“

„Uvědomte si, že jsme v evropské unii. Potřebujeme mít bohatou ekonomiku, bez dluhů a mít aspoň něco ve státní pokladně. Takže co musí stát udělat? Zvýšit daně. A co na to lid? Bude se bouřit. A tak stát zřídil nás, společnost, která tahá z lidí peníze pod ušlechtilou myšlenkou a ty, u kterých je potenciál přijít na naši skutečnou činnost drží v šachu.“

„To skutečně není nikdo, kdo by proti tomu něco dělal?“

„Ale ano, dětské domovy. Jenže ty mají zkreslenou představu. Mysli si, že jsme založeni několika společnostmi, právě těmi, kterým přispíváme, ano, i vámi a o zisky se dělíme se státem, který nás kryje.“

„A co proti tomu teda dělají?“

„Nemůžou si znepřátelit stát, tak aspoň sabotují ředitele těchto společností.“

„Sabotují?“

„Ano, Sabotují. Nejrůznějším způsobem. Například zamítají žádosti o adopce.“