Nadžgana cicha

Nadžgana cicha

Co, co vám mám říct?Že si utírám řiť růžovým hajzl papírem?Tak to tedy říkám, i když nevím, zdali to chcete slyšet.Nebudu se bránit tomu pocitu.Ano, je to vybití, tak jak si ho zasloužím.Nesnesu pocit viny, viny sám nad sebou.Je to tak, jako že vás to nezajímá a nemá co zajímat.

Bydlel sám, v malé garsonce na okraji města, v přízemí jednoho z panelových domů, které se táhly dlouhou ulicí, až daleko od toho místa.Často chlastal. Lidé jej soudili podle toho, jak se k nim choval.Necítil nenávist, nebo zlobu.Vypadalo to ale tak.Nechápali jej, mysleli si že je podivín a taky se tak k němu chovali.Nepotřeboval je.Nekomunikoval.

V zahradě svítilo slunce, jako každý den toho času.Svítilo pronikavou silou, která mohla být pro mnohé až někdy nepříjemná.V altánku poblíž, seděli dva muži a povídali si.

„Nemyslíte, že by ten obchod s Higgensem mohl přinést pro firmu ovoce?Jeho nabídka byla více než velkorysá......“ V tom se muž chytil zábradlí a upadl na zem, drže se u srdce a vzdychaje.Vodu, vodu, vzduch.....Druhý muž ihned přiskočil a polil prvnímu hlavu ledovou vodou, která se chladila u stolku s pitím.Seběhly se i mladé slečny se slunečníky, chichotajíce se zprvu. Posléze se však jejich tváře změnily v kámen a už tak zůstaly.

Kajícně pozvedl kalich a vstoupil do místnosti.Nemoc, nemoc...zhluboka se napil vína.

„Lžeš!Jistě jsi teď spokojená, když je po smrti, co?!Nebo si jen hraješ na dotčenou?!Svině...“ Počal rozhovor, když praštil dopitou sklenkou, vší silou o podlahu.Jeho matka byla mrtvá.Důvodné podezření je u konce, neboť jeho žena se skryla v obrovském obrazu, visícím na stěně v této temnici.Vedl k ní strašná slova, která ji měla usvědčit, usvědčit z vraždy.

„Je pozdě, pozdě na všechno......své viny se nezbavíš, nikdy.....nikdy.“Usnul na křesle a hořící svící probodl obraz.

„Vražda, vražda...“ Mumlal muž, jenž často objímal stoletý dub, v parku u náměstí, a dnes také.

Pojď blíž, abych ti vyprávěla o své samotě, o svém utrpení a touze.Jsi můj, jsi malý kolibřík, jenž se tetelí v mé radosti, v mé přikrývce posedlosti zbožné andělíčkářky.Jsi můj maličký, který je v mé vůli.Jsem tvá, tvá věrná láska.

Horník se probouzí ze snu a plácá nesmysly.Potom se oblékne a jde do hospody. Na stěně jeho bytu visí obraz na němž je sluj kterou včera zdolal.Je důvod k oslavě.

Je tma.Venku je světlo.Potkání dvou je smutné.Líčí konec.A ten taky je.Venku je světlo, světlo stínu tmy.

Těžní věže.