Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePohádky o knížkách
Autor
Terrida
Vytvořila jsem dvě autorské knihy pohádek. Každá autorská kniha obsahuje 14 autorských pohádek, přičemž v jedné jsou pohádky o knížkách, a v té druhé pohádky o papíru. V jednotlivých příbězích využívám znalostí z oboru papír a kniha, které jsem získala v rámci Ateliéru papír a kniha, jehož jstudentkou jsem na Fakultě výtvarných umění v Brně. Pohádky jsou psány s jistým záměrem ukázat dětem či dospělým, kteří budou knihu číst dětem, jakých zvláštností si lze na knížkách a papírech všímat. Kniha s pohádkami o knížkách formou pohádky například vysvětluje, co je to kapitálek či ořízka. Naproti tomu v knize Pohádky o papíru se děti mohou dozvědět, na co je papíru užitečné vlákno. Text je doplněn ilustracemi. Některé z nich vznikly kombinací akvarelu a perokresby na různých typech papírů. Tak byly jako podklad pro některé ilustrace použity papíry například ruční, nebo s různou povrchovou úpravou. Z nich to byly papíry mramorované, lihové či škrobové. V těchto knihách jsem řešila taktéž sazbu s ohledem na to, že kniha je určena především pro malé čtenáře od šesti do deseti let. Proto jsem volila velikost písma (14 bodů) úměrnou jejich věku. Kniha je vysazena písmem Baskerville. Jedná se o patkové písmo, které taktéž napomáhá lepší čitelnosti. Knihy dosud nevyšly. Vznikly pouze zatím jako autorské knihy v nákladu jednoho kusu, jelikož se zabývám i knižní vazbou.
O KNIZE, KTERÁ SI MYSLELA, ŽE JE KRÁLOVNA
Byl jednou jeden knihomil, který si velmi zakládal na své knihovničce. On měl rád knihy, lidé měli rádi zase jeho, a tak mu tu a tam donesli nějakou knížku. Z knihovničky se postupně stávala knihovna.
Byl to pořádný kus nábytku z leštěného dubového dřeva. Knížky ve svém domově ale nebyly příliš spokojené. Byla tam totiž jedna kniha, co je trápila. Byla to kniha stará nejméně už sto
let. Jako jediná v té knihovně měla zlatou ořízku (ořízka, to je takový nátěr na oříznutém bloku knihy, někdy leštěný voskem, někdy zlacený. Slouží jako ochrana před prachem, který by knize zapadal mezi stránky). Byla to kniha velmi pyšná. Považovala svoji zlatou ořízku za královskou korunu. Se všemi knihami mluvila z horního patra spatra. Celou knihovnu považovala za své království, za svůj dubový hrad. Všechny knihy v dubovém království považovala za své poddané a královské služebnictvo. Rozkazovala jim a nakazovala. Každé ráno ji musely ostatní knihy oprašovat a hýčkat.
Před spaním si zavolala vždy nějakou knihu, aby ze sebe kousek přečetla. Nejraději měla knihy historické, o hradech, králích a královnách. To byl její svět. Sebe už měla přečtenou nejméně tisíckrát a znala se už nazpaměť.
Jednoho dne se skorostoletá kniha divila: „To je zvláštní! Zlatou korunku mám, královna
jsem, ale jsem potažena obyčejnou kůží. To se asi královský knihař musel splést. Jak to, že nemám desky potažené hermelínem? Chci být pravá královna! Knihy, sežeňte mi hermelín!“ Knihy si mezi sebou pobouřeně šeptaly, co si ta jejich rádoby královna zase vymyslela. Byla mezi nimi jedna knížka, co ráda vtipkovala. „A přála by si madam hermelín nakládaný? Nebo snad se zeleným pepřem?“
To knihu se zlatou ořízkou rozčílilo, až se jí začalo stránkami listovat. „Jak to se mnou mluvíš! S královnou! Podívej se na mou zlatou korunku. To je znak starého královského rodu!“ Byla by ve svém kázání a chvástání jestě pokračovala, ale cvakla klika, a tak zmlkla. Do pokoje vstoupil knihomil. Kochal se tím pohledem na svou krásnou dubovou knihovnu. Přistoupil k ní a bral láskyplně do ruky jednu knihu po druhé. Knížkám bylo záhadou, co se asi skrývá v tom černém kufru, který přinesl s sebou.
Na odpověď však nemusely čekat dlouho. Knihomil otevřel kufr a knížkám v knihovně povídá: „Přinesl jsem vám nové kamarádky. Doufám, že si budete rozumět.“ O knihomilovi se totiž dozvěděla jedna stará babička, která se prý bude co nevidět stěhovat ke svým příbuzným. S sebou si vezme jen své nejmilejší knížky, ale ty ostatní by už nepobrala, tak že je prý chce svěřit do dobrých rukou. Doslechla se prý o knihomilovi, který by prý knížce nezkřivil ani stránku.Věnovala mu tedy hezkou řádku starých knih v černém kufru.
Knihomil nejdříve porovnal všechny knihy v knihovně, aby udělal místo těm novým. Když nové knihy rovnal vedle těch zabydlených, všiml si, jak se k sobě staré nájemnice tisknou a něco si šeptají. „ No, no, pár nových knížek vám neublíží. Jsou staré a moudré. Jistě vás mnohému naučí.“
Knihomil ani při nejmenším netušil, že ten rozruch vyvolaly zlaté ořízky na všech knihách z černého kufru. Knížky v knihovně si ani nechtěly představit, co je čeká, mají-li mít takovouhle řádku královen.
Nejvíce však byla zaskočena skorostoletá kniha se zlatou ořízkou. Do teď si myslela, jak je výjimečná a se zlatou korunkou jediná. Ale nebylo tomu tak. Když knihomil dorovnal konečně všechny knihy do knihovny, rozloučil se se všemi a odešel do vedlejšího pokoje.
V dubové knihovně bylo dlouho ticho. Nakonec to už nové obyvatelky nevydržely a říkají:
„My jsme se sem tak těšily! Tešily jsme se na vás, že poznáme nějaké nové knihy a skamarádíme se. To je nám ale nějaké vlažné přivítání! Nebo vy neumíte ani mluvit?
Tak doufáme, že umíte aspoň číst!“
Knihy, co už tam bydlely dlouho, se zastyděly, a jedna z nich povídá: „Vaše veličenstva, měly jsme strach na vás začít samy mluvit. Jste knihy královského rodu, všechny máte krásné zlaté korunky. Zatímco my jsme knihy prosté. Jen jedna královna byla dosud mezi námi.“ Nové obyvatelky se daly do smíchu. Vysvětlily knihám, že jsou také zcela prostého rodu.
Že prý žádné královny nejsou, ani žádná veličenstva.
Když velká kniha se zlatou ořízkou ten smích uslyšela, zasunula se do knihovny co nejdál. Už si také uvědomila, že asi není žádná královna, když je tady knih se zlatou ořízkou další tucet. Přestala se povyšovat a shánět hermelín. Zanedlouho se se všemi knihami skamarádila a v dubové knihovně se vztahy mezi knihami zlepšily. Dále si předčítaly navzájem na dobrou noc. A dokonce i ta dříve pyšná kniha jeden večer ostatním kousek ze sebe přečetla.
O KNIZE KUCHAŘCE
Byla jednou jedna babička, a ta velmi ráda vařila. Každý víkend svolala k jednomu dlouhému stolu v jídelně celou rodinu a servírovala svoje speciality. Pokaždé se nenápadně všech svých hostů ptala: „Jde to, jde to?“ A všechna vnoučata sborem odpovídala, jaká je to dobrota a jak je to vynikající. To babičku těšilo vždy nejvíce, že všem chutná. Na víkendy se pokaždé připravovala pilně.
V zimních měsících zapalovali s dědou v krbu oheň, na jaře a v létě zase chystali do váz velké kytice, aby jídelnu zútulnili. Jednou se ale stalo, že babička své naučené recepty vyčerpala. Už uvařila tisíc různých jídel a recepty nechtěla opakovat. Velmi si zakládala na tom, aby každý víkend bylo k jídlu něco nového, aby své hosty pokaždé ohromila novou chutí.
Naštěstí měla babička Tonička svátek a trable byly vyřešeny. Celá rodina babičce věnovala k svátku velkou knihu vaření a pečení. Jmenovala se Kuchařka. Babička byla nadšena. Jen co poklidila nádobí po sváteční večeři, hned běžela s radostí do kuchyně a začala si připravovat pekáče. Kniha byla plná receptů s vábivými fotografiemi jídel, jen se sliny sbíhaly.
Babička začala od receptu číslo jedna. Chtěla zítra k rodinným čajovým dýchánkům předložit nový originální moučník. Upekla tedy kakaový dortový korpus a umíchala ve velké míse čokoládový krém. „Ještě kapku rumu, strouhanou čokoládu...“ To byla vůně! Krém teď babička musela nechat chvilku odležet. Mísu postavila vedle knihy Kuchařky a šla zatím rozkrojit korpus dortu. Dort měl být totiž tím krémem plněný.
Kniha Kuchařka na tento okamžik, až se k ní babička otočí zády, dlouho čekala. Ihned využila situace, a tím krémem se začala cpát. Krém se jí rozplýval na stránkách. To bylo něco jiného než vidět ten krém jen na obrázku! To se ani nedá vypovědět, jakou chuť měla ta kniha na
všechna ta jídla.
Když kniha schramstla všechen krém, mísu ještě důkladně vylízala stránkami. Byla teď celá upatlaná od čokolády, že na ten recept už ani pořádně vidět nebylo. Když se babička vrátila s rozkrojeným korpusem, při pohledu na prázdnou mísu se zarazila. „I ty jeden kocoure Moure!“ Začala bědovat na kocoura, kterého si děda občas přinese ze zahrádky domů. „Moure, Moure, přetrhnu tě!“
Místo kocourka do kuchyně přiběhl děda a divil se, proč babička tak křičí u vaření. Vždyť ji to vždycky tak bavilo! Kocourek doma nebyl. Toulal se někde mezi květinami v zahrádce. „Kdo tedy mohl ten krém sníst?,“divila se babička. „Jak mohl zmizet?“ Přestala se raději rozčilovat, když viděla, že se asi nikdo nepřizná.
Udělala tedy nový krém s kapkou rumu a strouhanou čokoládou. Mísu postavila vedle Kuchařky a šla se ujistit, že kocourek je opravdu na zahrádce. To bylo něco pro knihu kuchařku! Na nový krém se žravě vrhla a sežrala ho hravě. A to málem i s tou mísou. Po druhé míse čokoládového krému byla celá přejedená. Ani hnout se nemohla.
Babička se vracela ze zahrádky spokojena, že mourek se vyhřívá na sluníčku mezi jahodami. To ale ještě netušila, co se stalo v kuchyni. Když uviděla prázdnou mísu, opět řádně vylízanou stránkami, zhrozila se. „Tady snad straší!“, vykřikla babička.
Rozhlížela se kolem, ale nikoho, kdo by dokázal sníst všechen krém, neviděla. Říkala si, že je to asi nějaké znamení, že by dort neměla dělat. Přistoupila tedy ke knize Kuchařce, aby otočila stránku na recept číslo dva. Ale co to? Kniha je celá kulatá a tlustá! Jakoby přejedená. A vůbec se v té knize teď nedá listovat. Byla celá zapatlaná od čokoládového krému.
Babičce to bylo hned jasné. „Aha! Tak to tys mi snědla obě mísy krému! Že se nestydíš! Moje vlastní kuchařka! Vždyť se na sebe podívej. Už ani jako kniha nevypadáš. Jsi celá kulatá a tlustá. Jak mám v tobě teď listovat?“ Kniha se zastyděla a pod stránky zahučela omluvu. Babičce té knihy bylo ale líto, když viděla, jak heká a je jí špatně. Uvařila jí heřmánkový čaj a hned se jí udělalo lépe. Potom ještě celý týden musela babička vařit samá dietní jídla, aby kniha zhubla a dalo se v ní zase listovat. Od té doby vždy, když babička zkouší nějaký nový sladký recept, dává odležet krémy na jiný stůl, než na kterém leží její kniha Kuchařka. Občas ji jen nechá líznout si krému z vařečky.
O KNIZE PŘÁNÍ A STÍŽNOSTÍ
Na pražském předměstí stál v ulici na rohu obchod s potravinami. Když ho otevřeli, lidé z ulice byli rádi, že nebudou muset jezdit do dalekých obchodních domů pro rohlíky.
Brzy ráno přišel k obchodu první zákazník. Bylo půl osmé a zákazník si chtěl koupit nějaký koláč k snídani. Chtěl ho sníst, ještě než dorazí do práce. Na dveřích byla nalepena cedulka s pracovní dobou. Dnes měli mít v obchodu otevřeno už od sedmi. Zákazník se ujistil, že už je opravdu po sedmé hodině. Nechal se poučit nálepkou na dveřích, která hlásala jediné slovo. Tam. Opřel se do dveří tam, ale bohužel s nimi nehnul ani tam ani sem. Zákazníka to odradilo a šel hladový do práce.
Když se konečně kolem půl deváté přiloudaly první prodavačky, byla už před novým obchodem velká fronta lidí. Prodavačky znuděně a bez pozdravu vstoupily do obchodu. Lidé byli otráveni dlouhým čekáním a nedodržením pracovní doby. Dožadovali se tedy paní vedoucí. Jedna z prodavaček podala neochotně informaci, že paní vedoucí asi také zaspala. Zákazníky po této zprávě přešla chuť na veškeré pečivo a chystali se pryč. U dveří stál malý stoleček. Na něm ležela velká kniha přání a stížností. Byla zatím úplně prázdná a do svého prvního zaměstnání se těšila. Nyní se ale snažila krčit a vypadat co nejmenší, aby si jí náhodou někdo nevšimnul.
Původně se těšila, že tu a tam by na její stránky někdo mohl napsat i nějakou tu pochvalu. Teď jí ale bylo jasné, že lidé vycházející z obchodu se ke chvále asi nechystají. Byla tak velká a nepřehlédnutelná, že ke konci prvního dne měla zaplněno hned několik stránek hustým písmem s ještě hustšími výrazy. Lidé si stěžovali na nedochvilnou, zamračenou a rozmrzelou obsluhu, na tvrdé včerejší rohlíky a na spoustu dalších věcí. A takhle to šlo několik dní.
Kniha už z toho byla opravdu nešťastná. Jednoho dne se jejím stránkám ze stížností přitížilo natolik, že už to nemohla vydržet a podala výpověď. Našla si novou práci v ZOO. Pracovala u východu. Ležela na stole v dřevěném přístřešku. Pergola se mu říkalo. V té ZOO pracovali samí hodní lidé, kteří se láskyplně starali o zvířata. Zmrzlinářka dávala ty největší porce jahodové zmrzliny a ve stánku s rychlým občerstvením prodávali ty nejlepší párky v rohlíku a kofolu s největšími bublinkami. Všichni se na sebe usmívali a snažili se, aby lidé kolem byli co nejvíce spokojeni.
Knize přání a stížností se v ZOO pracovalo s lehkostí papíru. Lidé do ní psali samé chvály a děkování. Když ředitel ZOO knihu po několika dnech zkontroloval, zjistil, že v knize není ze ZOO ani jedna stížnost. Nechal ji tedy odborně odstranit listy se stížnostmi z bývalého obchodu. Knihu potom přejmenoval na Knihu chvály a děkování.
O SLABIKÁŘI
Byl jednou jeden starý slabikář. Měl spoustu barevných obrázků a velkých písmen, která se skládala v krátká slova. Slova tvořila krátké věty. Jeho nejdelší věta byla Ema, co má velkou mísu. Slabikář byl na tu Emu pyšný, že tvoří tak dlouhou větu.
Byl pátek. Před rodinkou byl celý víkend a tak se chystala na výlet. Malý prvňáček Honzík přišel ze školy už kolem poledne. Maminka mu pomohla uklidit dětský pokoj. Na stole se povalovalo několik učebnic pro první třídy. Mezi nimi byl i slabikář. Maminka všechny
ty učebnice narovnala do knihovničky mezi ostatní knihy. Potom se rychle dala do balení teplého oblečení na rodinný výlet.
To však určitě netušila, že to vůbec nebude dělat dobrotu, nechat učebnice pro první třídy mezi chytrými knihami. Hned jak rodinka v pátek odpoledne odjela, v té knihovničce to začalo mezi knihami skřípat. Původní obyvatelky knihovničky se totiž cítily celé nesvé, kohože to vlastně ubytovali s nimi.
Jedna z těch nejtlustších a nejchytřejších encyklopedií nahlédla do slabikáře a hned se dala do smíchu: „Cha cha! Podívejme se na tento exemplář! Obrázky má přes celé stránky a písmenek jen poskrovnu. A jaká velká písmena to jsou! Velká jak ty kobyly. Ó, a jaké smysluplné věty! Koho to jen může zajímat, že máma mele maso. Žádné užitečné informace. To já mám písmenka pěkně malá, urovnaná v úhledných řádcích a sloupcích. Obrázky mám nepestré, vědecky podané. Jsem prostě skvělá encyklopedie!“
Slabikář se při těchto slovech začervenal. Nebylo to však studem, ale vztekem na knihu, která si říká chytrá encyklopedie. A přitom je asi trošku hloupá, když neví, že na světě jsou potřeba i slabikáře.
Mezitím encyklopedie pokračovala ve chvástání. „Sla-bi-kář. Aha, jako slabikář tím myslíš? Ta tvoje obrovská písmena, jednotlivé slabiky! Na celá slova, či snad věty nebo dokonce souvětí se vzmůžeš jen těžko, co?“
A takovéhle rýpání, chvástání a naparování slabikář musel poslouchat celý víkend. Hádání s tou nadutou encyklopedií mu nestálo za to. Raději se potichu těšil na Honzíka, až se vrátí z výletu a uklidí si ho do školní tašky.
Honzík se vrátil v neděli odpoledne. Umyl se a najedl a už utíkal do svého pokoje. Protože to byl prvňáček, velmi se už na pondělí těšil, jak už to u prvňáčků bývá. Rozhlížel se po pokoji, kam by mu maminka mohla uklidit učebnice. A tu je zahlédl ve společné knihovničce. Byly tam jeho oblíbené pohádkové knížky, ze kterých mu maminka často četla. Byly tam ale i nějaké tatínkovy a maminčiny knihy, které se už nevešly do knihovny v pracovně.
Honzík už viděl hřbety svých učebnic. Nyní ho ale více zaujala obrovská tlustá kniha, která stála v knihovničce hned vedle slabikáře. Byla to ta nabubřelá encyklopedie, co otravovala slabikář celý víkend.
Honzík si ji se zájmem vytáhl z knihovny. Nebylo to jednoduché. Kniha byla pro prvňáčka těžkým břemenem. Nakonec se mu to ale přece jen podařilo. Honzík si encyklopedii položil na zem na měkký koberec.
Otevřel ji někde uprostřed. Překvapilo ho, jak malá písmenka kniha má proti jeho slabikáři. Ani černobílé obrázky ho moc nenadchly. I přesto se k encyklopedii sklonil blíž, aby zkusil něco přečíst. „Ne-i-den-ti...“
V tom se encyklopedie začala rozčilovat: „Neidentifikovatelný! To je to slovo, školáku nezbedný! Ve mně si nikdo slabikovat nebude. Já jsem na čtení. Ne na slabikování.“ Prvňáček to slovo zkusil přečíst znovu a pak ještě jednou, ale nikdy ho nedočetl. A už vůbec to neznělo plynule. Byl z toho celý zmatený a smutný. Vždyť ho paní učitelka vždycky tak chválí, jak mu čtení ze slabikáře nahlas pěkně jde.
Maminka se přišla podívat do pokoje na Honzíka, co dělá. Zastihla ho smutného, jak se bezradně sklání nad velkou tlustou encyklopedií s malými písmenky.
Vybrala z knihovničky jinou knihu, Honzíkův slabikář. Prvňáček si ho otevřel na té nejbarevnější stránce s tou nejdelší větou. Ema byla přečtena krásně plynule i s mísou. Encyklopedie teď viděla, na co je dobré, že má slabikář tak velká písmena, krátká slova a jednoduché věty. Někde se zkrátka se čtením musí začít.
Maminka encyklopedii sklapla a sklaplo i encyklopedii. Už se potom nikdy slabikáři neposmívala.
O KNIZE, VE KTERÉ SI ALENKA LISOVALA ROSTLINY
Byla jednou jedna holčička Alenka, která měla velmi ráda přírodu. Především se ale zajímala
o rostliny. Byla nadšena ze všech lodyh, stvolů a stébel. Měla ráda všechny rostlinky. Květiny, trávy i stromy.
Vždy na jaře, jen co rozkvetly první petrklíče, chodila po zahradě i lukách a všechny rostliny
si prohlížela. Petrklíče odkvetly a už tu byly zase jiné květy a barvy. Alenku to mrzelo, že petrklíče, sněženky i bledulky vždycky tak rychle odkvetou. Alenka pak na ně musela zase čekat celý rok.
Paní učitelka přírodopisu jí tedy poradila, aby si začala lisovat květiny a vkládala je do herbáře. Alenka byla tou radou nadšena. Chodila po lesích kolem vod a strání a domů si nosila různé květiny, listy a trávy.
První den rostlinek přinesla tolik, že se musela rozhlédnout po opravdu velké knize, aby
je mohla všechny vylisovat. Nakonec našla knihu, se kterou byla spokojena, v tatínkově knihovně.
Opatrně vkládala rostlinky mezi stránky knihy. Když byla celá kniha rostlinkami naplněna, Alenka ji zatížila všemi ostatními knihami, které v tatínkově knihovně našla. Paní učitelka Alence sice říkala, že lisování potrvá několik dní. Alence to ale i přesto nedalo a druhý den do lisovací knihy opatrně nahlédla, jestli už jsou rostlinky aspoň trochu placaté.
Nahlédla mezi první dvě stránky. Ale co to? Tráva srha říznačka nikde! A mezi další dvě stránky vložila přeci bojínek luční! Věděla to jistě! Ale ani ten teď nebyl na svém místě. Mezi dalšími stránkami marně hledala pýr plazivý nebo pampelišku lékařskou. Všechny rostlinky byly pryč! Ze stránek na Alenku pomrkávaly jen různé druhy kraviček.
Všechna zvířata se však tvářila nápadně provinile. Alenka zkontrolovala název knihy na deskách. Byla to Velká kniha býložravců. Teď to tedy bylo jasné. Tur domácí se nakonec Alence přiznal, že šťavnaté druhy trav různé druhy krav velmi lákaly a ony nedokázaly odolat.
Nakonec se tur za všechny omluvil. „Mezi poslední stránky jsi, Alenko, vložila pryskyřník. Ten se ti tam ale stále lisuje. Ten my nejíme, je totiž jedovatý. A mezi stranou třicet a třicet jedna si zase hoví blatouch bahenní. Po tom by nás také rozbolel náš složený žaludek. Tak alespoň něco jsme ti nespásli, Alenko!“
Alenka se na býložravce nehněvala. Měla ráda rostliny, ale velmi milovala i zvířata. Mezi knihami, které doteď sloužily jen jako závaží, vybrala další knihu. byla to Velká kniha šelem. Alenčin tatínek byl totiž veterinář, tak o takovéhle knihy nebyla v jeho knihovně nouze.
Alenka se znovu rozeběhla na louku. Domů přinesla znovu všechny rostliny, které jí tur domácí a spol spásli.
Stébla trav opatrně vkládala mezi stránky s šelmami. Ty se na Alenku šklebily, jestli by tam prý neměla kus pořádného masa místo takovéhle chudé vegetariánské stravy. Když Alenka práci dokončila, knihu zatížila a čekala do druhého dne, jak to tentokrát dopadne.
Všechna stébla trávy byla druhý den na svém místě. Až na jeden pýr. Ten Alenka včera vkládala mezi stránky s obrázky velkých psů.
Hned jak na to Alenka přišla, psi se začali štěkotem jeden přes druhého omlouvat. „Slečno Alenko, nezlobte se, ale nás tuze bolelo břicho a takový pýr nám přišel zrovna vhod. Také jsme v kostech cítili, že se schyluje k dešti. A to je další důvod, proč jsme tak šťavnatou travičkou nepohrdli...“
Alenka se na psy nezlobila. Byla ráda, že psům už je lépe. Za domem na louce našla nový pýr.
Vložila ho mezi dva listy papíru, které vložila do knihy. Takhle pýr žádná zvířátka neměla na očích a nelákal je. Od té doby, vždy, když Alenka lisuje rostliny, vkládá je nejdříve mezi papíry. Zvířátka si tak šetří žaludky a knížky zase stránky.