Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePohádky o papíru
Autor
Terrida
Vytvořila jsem dvě autorské knihy pohádek. Každá autorská kniha obsahuje 14 autorských pohádek, přičemž v jedné jsou pohádky o knížkách, a v té druhé pohádky o papíru. V jednotlivých příbězích využívám znalostí z oboru papír a kniha, které jsem získala v rámci Ateliéru papír a kniha, jehož jstudentkou jsem na Fakultě výtvarných umění v Brně. Pohádky jsou psány s jistým záměrem ukázat dětem či dospělým, kteří budou knihu číst dětem, jakých zvláštností si lze na knížkách a papírech všímat. Kniha s pohádkami o knížkách formou pohádky například vysvětluje, co je to kapitálek či ořízka. Naproti tomu v knize Pohádky o papíru se děti mohou dozvědět, na co je papíru užitečné vlákno. Text je doplněn ilustracemi. Některé z nich vznikly kombinací akvarelu a perokresby na různých typech papírů. Tak byly jako podklad pro některé ilustrace použity papíry například ruční, nebo s různou povrchovou úpravou. Z nich to byly papíry mramorované, lihové či škrobové. V těchto knihách jsem řešila taktéž sazbu s ohledem na to, že kniha je určena především pro malé čtenáře od šesti do deseti let. Proto jsem volila velikost písma (14 bodů) úměrnou jejich věku. Kniha je vysazena písmem Baskerville. Jedná se o patkové písmo, které taktéž napomáhá lepší čitelnosti. Knihy dosud nevyšly. Vznikly pouze zatím jako autorské knihy v nákladu jednoho kusu, jelikož se zabývám i knižní vazbou.
O LINKOVANÉM PAPÍRU
Na stole v dětském pokoji ležely vodové barvy, štětce, gumy, pravítka, zkrátka všechno, co takový malý školák prvňáček potřebuje. Kromě těchto věcí na stole ležely i dva papíry. Jeden byl linkovaný, a ten druhý čistě bílý bez linek. I začal se bílý nelinkovaný papír posmívat tomu linkovanému: „Cha cha cha! Podívejme se! Tady se někdo bojí čistoty! Tady se někdo bojí prostoru! To je na pováženou!“ Linkovaný papír se k němu otočil zády, ale byl linkovaný i z druhé strany, takže se tím nic nevyřešilo a nelinkovaný papír se mu posmíval dál: „Jen se na něj podívejte! Pruhovaný, jako vězeň! Ten asi nebude mít čisté svědomí. Nebo se snad snaží napodobit zebru? Ale ani to mu příliš nejde! To já“, chvástal se nelinkovaný papír, „já jsem bílý! Každý si vybere mě! Já každému mohu nabídnout svou krásnou čistou bílou plochu!“
Linkovaný papír se s takovým náfukou vůbec nechtěl bavit, a tak radši mlčel. Pro uklidnění si raději potichu přepočítával své linky. Nelinkovaný papír těch nafoukaných řečí asi ještě neměl stále dost, a tak pokračoval v posmívání. „Jsem já to ale šťastný čistý papír! Všechno mám před sebou. To ty máš celý život nalinkovaný. Kdo by si mohl vybrat tebe místo mě, když jsi tak ušpiněný od linek?“
Linkovaný papír usoudil, že bude asi moudřejší mlčet, protože se už malý prvňáček vracel ze školy. I nelinkovaný papír si toho všiml a zmlkl. Prvňáček se přivítal s maminkou, najedl se, pomazlil se s kocourem a podíval se na pohádku v televizi. Potom za ním maminka přišla a řekla, že už je čas na úkoly do školy.
Domácí úlohu měli ze psaní. Protože už měl prvňáček celou písanku popsanou, poradila mu
maminka, ať napíše úkol na nový papír. V tom to začalo v kuchyni na sporáku bublat a syčet,
a tak maminka odběhla zachránit večeři. Malý prvňáček tedy zasedl ke svému stolu, kde se ještě před chvílí namyšlený papír naparoval. Připravil si plnicí pero a sáhl po čistě bílém papíru. Ten ještě nabubřele stačil linkovanému papíru pošeptat: „Vidíš? Co jsem ti říkal! Vybral si mě! Ty se svými linkami nedáváš nikomu prostor k rozmachu!“
Prvňáček měl za úkol opsat nějaké věty ze slabikáře. Přichystal si tedy bílý papír a začal psát:
máma mele maso. Psal pomalu, protože se soustředil na jednotlivá písmenka. Když ale větu dopsal, všiml si, jak se písmenka sypou z kopce dolů, jak se celá věta naklání a padá. Prvňáčkovi to přišlo líto, že mu všechna písmenka padají a kutálejí se dolů, a tak se rozplakal.
Maminka už mezi tím zachránila večeři, a tak přiběhla za prvňáčkem podívat se, proč tak pláče. Když pohlédla na papír, hned pochopila, co se děje. Papír se ještě stále tak nafukoval při pomyšlení na svou dokonalost, až se inkoust na šikmé větě rozpíjel. „Vždyť se přece nic nestalo,“ řekla maminka, pohladila prvňáčka a sáhla po linkovaném papíru. Ten s tou šikmou větou dala stranou.
Nelinkovaný papír se vzpouzel, urážel se a bědoval, ale nic mu to nebylo platné. Pod prvňáčkovým perem už se tetelil linkovaný papír. Máma mlela maso nyní velmi rovně. Věta byla krásně rovná a seděla úhledně na řádku. Prvňáček se usmíval a maminka ho chválila. Linkovaný papír se také usmíval, protože viděl, že tomu prvňáčkovi svými linkami pomáhá. A ten nafoukaný papír? Ten konečně pochopil, že na světě jsou potřeba i linkované papíry.
Nafoukaný papír s nepovedenou větou se ale začínal bát, že ho nakonec zmačkají a jen tak vyhodí do koše. Tolik se bál, že jeho papírový život skončí tak rychle a nebude naplněn.
Když prvňáček dopsal svůj domácí úkol ze psaní, vzpomněl si ještě na úkol z výtvarné výchovy. Podíval se na ten ubohý papír s nepovedenou větou, a tu větu vymazal zmizíkem. Na papír potom nakreslil pastelkami krásný barevný obrázek. Paní učitelce se obrázek tak líbil, že ho pověsila na nástěnku. Papír s obrázkem tam visel dlouhou dobu. Už nebyl tak panovačný a pyšný. Skamarádil se se všemi ostatními papíry na nástěnce a měl radost, že ho tenkrát nevyhodili do koše.
O PAPÍROVÝCH VLAŠTOVKÁCH
Za okny nastal podzim. Barevné kabátky stromů pomalu opadávaly. Lidé se brodili až po kolena tou barevnou nádherou. Nad korunami polonahých stromů se leskly dráty vysokého napětí. Na nich posedávaly malé vlaštovky. Houfovaly se jako noty na osnově. Jen ten houslový klíč jim chyběl ke štěstí.
Vlaštovky byly pozorovány z několika školních oken, ve kterých se odráželo podzimní sluníčko. Za těmi okny se skrývala jedna třída základní školy. Ve třídě stálo několik školních lavic. U tabule čekal stůl na paní učitelku. Ta si na něm předchozího dne připravila hromádku bílých kancelářských papírů. Papíry formátu A4 sledovaly nadšeně houfující se vlaštovky. Vlaštovky usedaly jedna vedle druhé a štěbetaly si ty nejnovější novinky. Kancelářské papíry je nadšeně napodobovali. Toužily po tom, aby také mohly přelétat z jednoho drátu na druhý. Zatím se však jen rovnaly vedle sebe jak ty vlaštovky. Dokonce se pokoušely i štěbetat.
Vůbec si při tom rovnání do řad a štěbetání neuvědomily, že už začíná nový školní den. Děti pomalu začínali zaplňovat třídu. Papíry s tím štěbetáním nepřestaly ani tehdy, když už dovnitř dorazlila i paní učitelka. S němým úžasem se se školáčky zadívala na štěbetající papíry. Jejich štěbetání více připomínalo šustění papíru, než ptačí zpěv.
Dětem i paní učitelce hned bylo jasné, co je největším snem těch papírů. Právě začínal krásný zářivý den, tak proč by někomu měly odepřít radost? A tak ze všech papírů, které byly úhledně srovnány v řadě, poskládaly děti s paní učitelkou papírové vlaštovky. Otevřely hned několik oken a místnost se hned zaplnila svěžím vzduchem a zalila se podzimním světlem sluníčka. Děti s výskotem vypustily všech osm papírových vlaštovek na svobodu. Jejich den se stal o mnoho krásnějším, když si později odpoledne vzpomněly, jaký dobrý skutek udělaly.
Vlaštovky se s papírovou lehkostí rozlétly vstříc ptáčkům na drátech. Papírové vlaštovky štěbetaly jedna přes druhou, jak je už dlouho pozorují z okna. Vyprávěly jim, jak by se také chtěly stát doopravdovými vlaštovkami. A tak vzaly pravé vlaštovky ty papírové mezi sebe. Ptáčkové těm papírovým vlaštovkám zase povídaly, jak se připravují na odlet do teplých krajin. Vyprávěly jim o azurových mořích a žhavém slunci. Papírové vlaštovky se hned začaly těšit na cestu, kterou podniknou se štěbetavými ptáčky.
Jedna z vlaštovek však vysvětlila svým novým papírovým kamarádkám, že je to cesta nesmírně daleká. Papírové vlaštovky se po těchto slovech rozesmutněly. Na takovou dlouhou cestu se necítily. Vždyť se teprve před pár minutami naučily létat!
Když ptačí vlaštovky viděly, jak se jejich nové kamarádky trápí, vymyslely nový plán a nálada na papírovém poli byla ihned o dost veselejší. Nejstarší vlaštovka s tím nejdelším zobáčkem povídá: „Milé papírové přítelkyně. Jmenuji se Vlasta a celé výpravě do teplých krajin velím. Vás je osm, moje milé papírové. Kdežto nás je šestnáct, a to se nám hodí. Každou z vás čapnou dvě z nás a poletíme za sluníčkem, to je jisté.“
Ke každé papírové vlaštovce přiletěli dva ptáčci, vzali papírovou vlaštovku mezi sebe a už se letělo. Vlaštovky letěly nad lesy, jezery a loukami, horami a roklinami. Až se najednou v dálce objevila obrovská vodní plocha posetá diamanty. Bylo to však jen sluníčko odrážející se na vlnící se hladině moře. Všude, kam vlaštovčí oko dohlédlo, byly bílé pláže. Vlasta zavedla vlaštovičky do palmového háje.
Jen co se tam vlaštovky uhnízdily, vydaly se na pláž. Papírové vlaštovky by se rády novým kamarádkám odvděčily. Zanedlouho už dostaly výborný nápad. Doopravdové vlaštovky si totiž udělaly pohodlí na rozpáleném písku pláže. Po chvilce do nich sluníčko ale tak pražilo a pálilo je do křidélek, že se chtěly hned vrátit do stínu palmového háje.
Papírové vlaštovky měly ale lepší nápad. Zapíchly se špičkou do jemného písku, a staly se tak celkem dobrým slunečníkem. Ptáčci si hned po dvou vlezli pod papírové slunečníky. A tak si spolu užily papírové i nepapírové vlaštovky krásné prázdniny v teplých krajinách.
O papíru a pavoukovi
Byl jednou jeden bílý smutný kancelářský papír. Takový obyčejný, formátu A4. Ležel si tak na kancelářském zaprášeném stole a naříkal si. Kancelář byla již několik let opuštěná a on tam
byl zapomenutý. Jednou, a to už byl podzim, vál od severu chladný silný vítr. A tak se stalo,
že prudký nápor větru rozrazil okno. Vítr na sebe nenechal čekat a foukl zplna hrdla do té
kanceláře. Odfoukl list papíru ze stolu. Papír předpokládal, že dopadne ladně na zem, a že
jeho vlákna mu pomohou k hladkému a pružnému přistání.
Nejspíš si ale neuvědomil své skutečné stáří. Už ani ta bělost nebyla to, co bývala. A ani netušil, že ta vlákna v papírovině, ze které byl kdysi vyroben, byla příliš krátká. Přistání tedy nebylo až tak měkké, jak papír očekával. Dopadl tvrdě na hranu a zlomil se vejpůl.
To je známá věc, že když je papír starý, a vlákna, ze kterých byl vyroben, jsou krátká, dochází
k lámavosti papíru. Ležel tam tak na dřevěné podlaze, přelomený a smutný. Přemýšlel o své záchraně, ale nevěděl, co si má počít. A tu najednou spatřil, jak se k němu ze stropu na tenkém vlákně spouští pavouk.
Papír zajásal, že mu pavouček přinese štěstí. Pavouček se zastavil těsně nad papírem a povídá:
„Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli jste v pořádku, sousede papíre. Ale jak vás tak pozoruji, tak
to asi není tak úplně normální, že jsou z vás najednou dvě á pětky, viďte?“
A tak mu papír vyložil, co a jak. Že už na stole ležel příliš dlouho, je celý zažloutlý a s jeho
pružností to jde od deseti k pěti. Vyprávěl pavoučkovi, jak se za mlada jen tak pro radost roloval z jedné strany stolu na druhou. Pavouček nakonec na to řekl: „Jak vás tak poslouchám, pane papíre(nevěděl, na jakou polovinu papíru má mluvit, když tam teď ležely ty dvě á pětky), jediné, co vám teď chybí, je pořádné vlákno. A toho já vám můžu vyrobit, kolik jen budete chtít!“
Po těchto slovech slezl z houpajícího se vlákna až na zem a přisunul obě poloviny papíru
těsně k sobě. Celý papír protkal svým vláknem křížem krážem. Když byl pavouček hotov, papír se na sebe zadíval celý překvapený, že už není tím obyčejným rozlomeným papírem.
Dokonce mu to teď velmi slušelo! Vítr vystřídalo podzimní sluníčko, ve kterém se teď třpytila
stříbrná vlákna papíru. A co teprve ta pružnost! Papír samou radostí dělal kotrmelce, roloval se sem a zase tam, div že pavoučka z vlákna nestrhl s sebou. Papír byl vyléčen. Poděkoval ještě jednou pavoučkovi, a byl šťastný. Od teď už to nebyli jen obyčejní sousedé v jedné velmi zaprášené kanceláři. Stali se z nich totiž nejlepší přátelé.
O PAPÍRU MOŘEPLAVCI
Byl krásný březnový den. Sluníčko už začínalo hřát a lidé z toho měli radost. Všichni už se začínali těšit na dovolenou a letní prázdniny. Nastalo období velkého plánování, kam letos v létě vyrazit na dovolenou.
A tak se v jedné malé tiskárně začaly tisknout katalogy na letní prázdninovou sezonu s nabídkami těch nejteplejších moří, nejkrásnějších hotelů a nejlevnějších cen. Takto se do tisku přihnal i jeden ofsetový papír, na který byla vytištěna obálka katalogu. Byla to obrovská fotografie. Na snímku bylo několik bílých plachetnic, které se nespoutaně prohánějí po azurovém moři.
Vrchní list katalogu měl tak tu scenérii každý den na očích. Papír byl na sebe pyšný, že na sobě nese tak nádherný obraz. Byl uchvácen modří moře a tolik záviděl bílým plachetnicím prohánějícím se po zvlněné hladině. Moře. Byl to zkrátka jeho sen.
A tak se katalog jednoho dne dostal na stůl cestovní kanceláře. Těchto katalogů tam bylo hned několik, ale jen jeden papír byl pyšný na to, že tvoří přední stranu katalogu a je mu dovoleno nést na sobě tak krásnou fotografii.
Jednoho dne, bylo to uz začátkem dubna, přišla do cestovní kanceláře rodinka. Maminka s tatínkem vybírali dovolenou, která by byla vhodná i pro jejich malého klučinu. Zalíbil se jim jeden krásný ostrov se zlatavou pláží, azurovým mořem kolem a přijatelnou cenou. Proto dovolenou ihned zaplatili, a už se těšili na červenec. Když odcházeli, dostali s sebou jeden z těch katalogů. A byl to právě ten, jehož vrchní obálka byla tvořena papírem, který se zamiloval do azurového moře na obrázku, který nesl.
A tak měsíce plynuly, rodinka balila na dovolenou. Jaro se náhle přehouplo v léto, a byl tu náhle červenec. Maminka do kufru přibalila i ten katalog, aby si na pláži mohla prohlédnout všechna místa, kde ještě nebyla a kam se zajisté podívá v průběhu několika dalších slunečných lét. Když rodinka dorazila na ostrov, ubytovali se a šli se projít k moři. Vše vypadalo tak krásně, jako na obrázcích v katalogu. Všude zlaté pláže omývané azurovým mořem s bílými hřebínky vln.
A plachetnice! Těch bylo! A všech ostatních lodí a lodiček. Malý klučina byl unešen! Jak teď litoval, že si s sebou na dovolenou nevzal tu jeho oblíbenou hračku, parník, který se zatím plavil jen v neširokých vodách vany. Tady by to byla jiná plavba.
Tatínek si všiml, jak je z toho jeho synáček nešťastný. Bylo mu ho líto, a tak přemýšlel, jak by Jeníkovi pomohl. A tu dostal nápad. Maminka si zrovna četla v tom novém katalogu, zda nemá vedlejší hotel teplejší bazén, či více pinpongových stolů. Tatínek jí o katalog požádal, vytrhl přední stranu a složil z ní lodičku.
Malý Jeník se rozzářil, a už upaloval nové plavidlo vyzkoušet. Lodička se lehce houpala na malých vlnkách u pobřeží. Papír, ze kterého byla lodička složena, byl nevýslovně šťastný.
Najednou se ale přihnal vítr, který se postaral o veliké vlny. Tatínek zavolal malého Jeníka, aby raději vylezl z vody. Vítr fouknul do lodičky a ta se Jeníkovi vysmekla z ruky. Hnala se přes vlny na širé moře mezi ostatní lodě a plachetnice. Jeník lodičce mával, dokud ji ještě bylo vidět.
A tak se splnil jednomu papíru sen. Plul si teď po širém oceánu, šplouchalo mu na papírovou
palubu a on byl šťastný. Najednou mohl být jednou z těch mnoha plachetnic prohánějících se po širém moři, které do této chvíle mohl pozorovat jen na svém obrázku.