Selhání

Život je zvláštní věc. Někdy je úžasné v něm žít, nechat se unášet vlnami jeho(našich) možností, vidět doslova ony „zázraky“, které nás obklopují …

Někdy ne.

Úzkost, nenávist k utlačovatelům, k těm co tupě přihlíželi jeho pohaně. Byl to zvláštní pocit, nikdy předtím takový nezažil. Jeho plíce nevzaly další vzduch, který ted zoufale potřeboval k životu. Mohl jen zoufale lapat po dechu.

A taky bezmocnost, napadlo ho jak už tělo nechtělo dále vydržet ve vzpřímené poloze a padalo na zem. Bezmocnost a vyražený dech byly známky ztracené naděje, iluzí o které přijdete stejně rychle jako o panictví… selhání.

Bolest není tak zlá pokud víte že k něčemu byla, sloužila vyšším cílům o nichž jste snili(ano, každý člověk o něčem sní), ale ta zde předkládaná vyšla vniveč. Nebyla k ničemu, naprosto zbytečná, bezúčelná: stejně tak jako lidé kteří ji dennodenně někomu způsobovali. Proč? Protože na některé otázky neznám odpověď, nezná je nikdo, prostě jsou, existují jenom proto aby byly.

Věčnost, tak dlouho trval jeho zápas s tělem odmítajícím přijímat život skrz doušky vzduchu obklopující celou místnost. Ve skutečnosti několik vteřin trvající „procedura“, se zvrhla v demonstraci bezúčelné krutosti, hlouposti a kdoví čeho ještě(když máte vyražený dech, tak Vám to většinou moc nemyslí). Nakonec mu pomohli sami útočníci, tím že ho přinutily zbytky jeho pudu sebezáchovy dělat dřepy. Nerozuměl jejich motivaci. Neviděl žádný přínos v jejich konání, které si samo odporovalo.

Sesunutý, opřený o roh židle si uvědomil svou situaci. Věděl proč dnes on. A také už věděl co znamená, „ve správný čas, na správném místě“. On mezitím demonstroval opačný postoj.

Vyčerpání, zlost, stud nad událostmi jimž přihlíželo tolik lidí(a nic neudělali) mu nezabránilo se znovu postavit do předešlé stojící pozice, čelem k agresorovi. Stáli proti sobě: možná několik desetin vteřiny, možná vteřinu, dvě, tři…

Střetli se tam tehdy dva druhy mentality… jestli mi ovšem dovolíte to tak nazvat. Já tam tehdy byl, viděl co se stalo, předtím i potom, v horizontu několika let. Stál jsem tam ale cítil pocity jenom jednoho.

Jejich rozdílnost nebyla věcí pouhého zjevu, v tu chvíli v oné místnosti nic tak silně nekontrastovalo, jako ty dvě postavy stojící proti sobě.

Jeden z nich, ten jež rozpoutal svými činy nadálou situaci, měl vzhled plavovlasého mladíka s bronzovou kůži, jehož vzhled působil až zarážejícím celistvým dojmem. Jeho věku však silně odporovala jeho malá postava. Vzbuzovalo to až smích, jak i  přes svoji výšku dokázal vyčnívat, jak autoritativně vystupoval, jak se ho nikdo nepokusil zastavit když za každou cenu prosazoval svoje ideje- pokud někdy něco takového znal(osobně zastávám názor že ne).

Jeho protějšek, člověk  naprosto jiného ražení, ještě těžce dýchal a vstřebával zbytky toho prchavého okamžiku. Shledal že mají obecenstvo, čekající na blonďákovu „dohru“. On však začal dřív. Jeho hlas ozvučil šedivou místnost. Byl zvláštní, povětšinou silný, zvučný, nyní však pod vlivem událostí položený asi o oktávu víš než bylo pro něj běžné. Stěží potlačoval smutek a beznaděj, která se mu ted nořila do srdce, ale zvládl to. Podíval se na menšího šlachovitého muže, zle se ušklíbl a(protože viděl předchozí den film „Frajer Luke) z jeho úst vyšlo, „tomu se říká selhání komunikace“. Nikdo se nesmál.

 Okolnosti. Ty a naše vlastní konání ovlivňuje to co se stane nám a jiným. Nic jiného není.