Stín

Těsně před usnutím mne náhle uchopila něčí ledová ruka a vytáhla mě z postele. Zděšeně jsem hleděla, jak mě můj vlastní stín táhne z domu a pryč z ulice. Okamžitě mi začala být hrozná zima, ale ne z venkovní teploty, ale z chladu, jenž produkovala jeho ruka a který mi po chvíli zachvátil celé tělo. Jeho stisk byl skálopevný.

 Kousek za městem mě pustil a ukázal dolů do jámy kousek ode mne. „ Podívej se , jen se tam podívej. Vidíš? Odtud pocházím, tohle je můj domov. Jsem předurčen následovat tě po celý tvůj život a co myslíš, že nastane potom? Vrátím se , zase se budu muset plazit v tomto bahně a čekat až se někdo uráčí chtít mne za svůj stín. Ty nesmíš zemřít! Jasné? Prostě nesmíš, já se tam nevrátím!“ začal křičet a v náporu vzteku sebou křečovitě třásl. Nahlédla jsem přes okraj jámy. Dole, v neuvěřitelné hloubce byla vrstva bahna. V ní se plazily prapodivné tvary, jeden přes druhý.Jakoby bojovaly o to, kdo se dostane nahoru, kdo jednou uvidí svět tam venku. Čím více bojovaly tím více se bořily stále hlouběji, neustálá  marná práce. „ Už to chápeš? Já tam nemůžu jít zpět, slyšíš? Ty nechápeš jaké to je. Tohle je jen zlomek toho, co se může stát! Tam to je jak v nejhlubším pekle. Nejčernější temnotě, plíseň , bahno, marnost, bolest. Dokážeš si to představit? Dokážeš? Jistě že ne, jsi člověk. Ale mohla bys to alespoň zkusit pochopit. Ty nesmíš zemřít!“ Zoufale se mnou cloumal a v místech, kde já mám oči , se mu zračilo zoufalství a naděje. „ Copak ale s tím mohu něco udělat? Úděl člověka je jednou zemřít, já nemohu za to, že jsem člověk a ty stín!“ snažila jsem se mírně oponovat a vysvětlit, že tahle situace nemá východisko. Nevěřícně na mě koukal, jako bych ho nevyslovitelně zradila. Naposledy jsem se nahnula nad jámu. Náhle mně jeho ledové ruce strčily dolů. S čtvachnutím  jsem dopadla do bláta. Nic se mi nestalo, ale.... už vím, proč jsem nesměla zemřít.....