Oběšenec

„Půjdeme tudy. Je to daleko kratší.“ prořízl Ondřejův hlas ticho, které mezi ním a Šárkou panovalo již notnou chvíli. Město bylo nějak prázdné. Poslední lidé, které viděli, byli dva policisté u nádraží. V tomto sychravém říjnovém odpoledni jen seděli v autě. Připadalo jim asi zbytečné, někoho kontrolovat. „Ondro, já ten park nemám ráda. A už vůbec se mi nelíbí jít přes něj v takovéhle mlze.“ „Neboj se, já přece půjdu s tebou. Nic se nemůže stát.“ uklidňoval Ondřej svou přítelkyni. Lesopark, do kterého se chystali vstoupit, byl tvořen převážně duby. Jejich spadané listí na zemi vytvořilo rudo zrzavý koberec, z něhož čněly mohutné kmeny, rozvětvující se tak, že téměř zastínily nebe. Jakoby se větve dotýkaly oblohy a držely ji tam, kde má být. „A mimo to, budeme u vašich dřív, než začne pršet. Což myslím nebude tak dlouho trvat.“ doplnil Ondřej, když držel Šárku za ruku, vykročený do parku. Mlha tu byla hustší. I Ondřej se začínal cítit nesvůj, ale nedal to na sobě znát. Silnice, ze které se sem vydali se ztratila v mlze po pár metrech. „Ondro, mně se tu nelíbí!“ šeptla Šárka a přitiskla se ke svému příteli tak silně, až to zabolelo. „Proč šeptáš? Bojíš se, že jsme odposlouchávaný nebo co?“ zasmál se. Ale sám měl nutkání zůstat potichu. Zmocnil se ho zvláštní pocit, že je někdo nebo něco poslouchá. „Protože chci být už doma!“ vytrhla ho ze zamyšlení Šárka. Cesta, na níž se napojili je vedla k malému vršku zhruba uprostřed parku. Mlha zesílila tak, že byly vidět jen stromy rostoucí do tří metrů od cesty. Dál se rýsovaly jen jakési obrysy, které mohly být čímkoli, když jste nevěděli, že se jedná o duby. Listí spadané mezi kamením pod jejich nohama šustilo tak, že Šárce připadalo, že někdo ten zvuk nahrál a pustil tisíckrát hlasitěji. „Zlato, asi potřebuju na malou.“ ušklíbl se Ondřej. „Na to zapomeň! Skočíš si na záchod u mamky.“ „Obávám se, že to tak daleko nevydržím, aniž bych to dřív nepustil do trenek. Nekecám.“ „To vydržíš!“ zvýšila nenadále Šárka hlas. „Močit potřebuju už od těch policajtů. A teď to na mě nějak dolehlo. Je to otázka dvou minut. Skočím si tamhle ke stromu a budu tady, coby dup.“ „Fajn, ale zapomeň na to že, budu dvě minuty sama. Půjdu s tebou. Čůrat přede mnou, se už snad nestydíš!“ řekla důrazně Šárka. „Tak jo, ty rajdo.“ zakřenil se pobaveně Ondřej. Šárka ho plácla a poprvé od chvíle, co vstoupili do parku, se usmála. Sešli z cesty a Ondřej hledal vhodný strom, který by mu posloužil jako přírodní WC. Šárku napadlo, že se mohl klidně vymočit na cestě, ale pak to hned zavrhla. Věděla moc dobře, jak je Ondra zásadový a že by se nevyprázdnil nikde, kde by byla sebemenší možnost, že ho někdo, byť koutkem oka spatří. Trvalo rok a půl, než se poprvé vymočil před ní. A to byl přiopilý. Ondřej spatřil, co hledal. Dostatečně široký dub, za nějž se schová. A Šárka může zůstat před ním. Bude nablízku a on bude mít soukromí. Dvě mouchy jednou… Co to je?! Něco se na jednom ze silnějších stromů pohupovalo. Modlil se, aby to nebylo to, co si myslel, že vidí. „Zastav. Počkej tady na chvíli, já…“ „O tom jsme se už bavili. Já na tom odporným místě sama nezůstanu. Prostě to vyhoď tady!“ „Ne, o tohle nejde. Zdá se mi, že něco vidím na tom stromě a jestli je to, co myslim, tak to ty vidět nemusíš.“ Bohužel se Šárka podívala tímtéž směrem, co Ondřej. Výkřik se rozlehl po celém parku. Na dubu před nimi se houpal oběšenec. Byl jím statný muž. Na sobě měl tenisky, seprané džíny a olivovou bundu. Z úst na zmodralém obličeji visel jazyk. Šárka se rozeběhla zpět na cestu. Ondřej se vydal za ní. „Počkej! Už je dobře, pššš.“ objal ji, když ji na cestě dostihl. „To je hrozný. Já mám strach.“ brečela mu do ramene. „Miláčku, počkej tady. Já doběhnu pro ty policajty.“ pohladil ji po vlasech. „Ty nejsi normální! Já se bojím tady zůstat sama a ty mě žádáš, abych ještě hlídala mrtvolu.“odtáhla se. „Nemusíš čekat u ní. Stačí zůstat na cestě. Já pro ně doběhnu a až se budeme vracet, budu vědět, kde to přesně je.“ „A proč nejdeme spolu? Víme přece, že to je na vrchu. Je tady jedinej. Anebo, proč nezavoláme policajtům z telefonu?“ „Protože v tý mlze bych to tu nemusel najít. Takhle budu vědět, že od tebe doleva asi pět, šest metrů. A mobil mám doma na nabíječce a ty v opravně, nemýlím-li se.“ argumentoval Ondřej. „Tak půjdeme k našim a zavoláme od nich.“ „Neboj se. Víš, že běhám obstojně. Za pět minut tam budu a zpátky určitě pojedem autem. Hned jsem tady!“ „Kde máš jistotu, že tam ty policajti pořád jsou?“ „Kam by šli. Počkej tu. Hned jsem zpátky.“ pak ji políbil a vyběhl do mlhy směrem, odkud přišli. „Já tě nenávidím, Onřeji Hample!“ křičela za ním Šárka. Dala si ruce v bok a mračila se. Proč je taková husa a nedokáže Ondru přesvědčit o tom, že má pravdu ona a ne pořád on?! Nechal by ji tady i s tlupou masových vrahů. Co tím sleduje? Chce se stát hrdinou, co objevil mrtvolu? Rozhlédla se. Děsila ji…

…ta mlha připadala Ondřejovi jako opona. Běžel a před ním se odkrývaly kulisy lesoparku. „Jako z hororu.“ procedil mezi zuby. V plicích cítil studený vzduch. Jen ať se nerozkašle. To by ho zpomalilo. Konečně uviděl silnici. Teď jen kolem té staré továrny a k nádraží. To je pár metrů. Jen je divné, že nejezdí auta. I chodníky jsou prázdné, prostě…

…nic neviděla ani neslyšela, což ji paradoxně nějak neuklidnilo. Žádní ptáci ani skřípot větví ve větru. Alespoň, že je slyšet listí šustící pod nohami. Tohle mu tedy neodpustí jen tak. Bude se muset, chlapec, hodně snažit, než si to u ní vyžehlí. Ať si nemyslí, že to spraví… KŘUP Co to je? Někdo tu chodí! Otáčela se všemi směry. Pak na krátký okamžik něco zahlédla mezi stromy. Nemohla si tím být stoprocentně jistá, ale vypadalo to jako…

…obrys postavy! Jasně rozeznával tvar policejní čepice. Ulevilo se mu. Jednak proto, že tu stále ti strážci zákona jsou a jednak proto, že už si nebyl tak zcela jistý, zda by uběhl další kilometr k policejní stanici pod nádražím. „To…jsem rád…že…tu pořád jste.“ oddechoval těžce, když doběhl k policistům. „Copak se vám stalo?“ zeptal se ten, který stál venku a pokuřoval cigaretu. Jeho kolega vystupoval z vozu. „Tady v parku, u Adama a Evy, jsme s přítelkyní našli oběšence.“ „Odřízli jste ho?“ „Ne“ Ondřej moc nechápal kam tím míří. „A jste si jistý, že byl ten člověk mrtvý. Měl jste ho odříznout, třeba by jste ho ještě zachránil“ vysvětlil policista z vozu. Byl o mnoho starší než jeho kolega.„Tak jedem, veďte nás“ Policejní Felicie…

…naskočila jí husí kůže. Proklínala Ondru. „Je tam někdo?“ zeptala se do tmy. Přísahala by, že viděla chlapa v plášti a klobouku. Ale stejně tak dobře to mohla být srna, co sem zabloudila. Slyšela vyprávět mnoho příběhů o tom jak si myslivci spletli člověka se srnou a naopak. Zase! Na kratičký moment se kolem stromů mihla postava v klobouku. Jako kdyby se blížila. Šárka se hrozně bála. Modlila se, ať se už objeví…

…světla vozu protínala mlhu. Felicie se kupodivu docela snadno propletla mezi stromy a na cestě to šlo dobře. „Už jsme skoro…“

…tady. Teď byla ta silueta kousek od ní! Už toho mám dost, pomyslela si. Otočila se že půjde domů. Ať si Ondřej poradí jak chce. Musí si to…

„…najít to půjde lehko. Přítelkyně čeká kousek od toho stromu“ „To jste se nebál ji tam nechat samotnou?“ vyzvídal policista za volantem. „Co by se jí mohlo stát? Nebo snad máte hlášku o potulujícím se uchylákovi? Hehe.“ snažil se být Ondra vtipný. „To ani ne, ale lidem se tu hodně často stávají divný věci, mladej.“ řekl starší z policistů bez známky humoru. Ondra něco podobného skutečně už někdy někde slyšel. Jenže myšlenky na bubácké příběhy se rychle rozplynuly. Na cestě před nimi uviděl Šárčinu kabelku. „Stůjte! To patří mojí přítelkyni!“ vykřikl a vůz téměř na místě zastavil. Ondřej vystoupil a šel kabelku sebrat. „Kde je?“ ptal se mladší policista. „Asi to tu nevydržela a šla ke své matce“ uvažoval. Ale proč by tady nechávala kabelku? Prohledal ji. Peněženka, malování, doklady. Všechno v ní bylo. Přece není natolik hloupá, aby vše nechala napospas případným kolemjdoucím. „To je divný. Kde máte toho nebožtíka?“ „Jo, jo tudy.“ vedl zmatený Ondra strážce zákona ke skupince stromů, na jednomž z nich našel oběšence. Když došli na místo, Ondrovi se podlomila kolena. Kabelka mu vypadla z ruky a on se sesunul na mokrou zem. Začal plakat-řval úzkostí a bezmocí. Policisté překvapením otevřeli ústa. Staršímu z nich se nelogicky vybavil úryvek z jedné knihy o severských náboženstvích. Obětní strom boha Odina je masivní dub, jehož kořeny se pekla dotýkají a koruna nebe podpírá. Na něj se věší oběti pro Pána Všehomíra. Na větvi vedle oběšence, kterého našli, se houpala i Šárka.

Když záchranka zdrceného Ondru odvezla, začalo pršet, což způsobilo, že mlha značně polevila. Koroner ohledal těla a konstatoval smrt udušením. Oba policisté s přivolaným vyšetřovatelem zkoumali místo činu. „Nechápu jednu věc.“ pronesl vyšetřovatel zapalujíc si cigaretu. „Jak se tam proboha dostali. Ten maník ani ta holčina nemají pod sebou nic, co by si mohli podtrhnout. Ani ruce nemají umazaný od kůry, takže na tu větev nevyšplhali. A když budeme předpokládat, že je tam někdo dotáhl, kde jsou stopy po zápasu? Bylo by jich tu mraky a ten déšť by je nesmyl. Asi se tam nenechali dovléct dobrovolně.“ „Mám takovej pocit, že to nevyřešíme“ poznamenal starší z policistů. „Jak to myslíte?“ zajímal se vyšetřovatel. „V tomhle lese se toho stalo tolik, že by to vyšlo na knížku. A drtivá většina zůstala nevyřešena. Prý tu obchází přízrak. Proto tu ani nevydržela ta ZOO, ze který tady zůstalo plno základů.“ „Tomu snad ani nevěříte.“ pousmál se vyšetřovatel. „Jak myslíte“ Těla se odvezla a policie uložila složku o dvou oběšencích do archivu. Nikdo nebyl nikdy obviněn.