Výbušná rodinka

Výbušná rodinka

      Dům se otřásl. Ze synátorova pokoje se vyvalila oblaka prachu. Otec vedle v obývacím pokoji pozdvihl hlavu, otočil list novin a nerušeně četl dál v pohodlí svého oblíbeného křesla. Otevřely se dveře a uprostřed všeho, co dosud vířilo po pokoji, se dala rozeznat silueta mladíka. Při pokusech alespoň trochu očistit svůj šat, roznesl drobné i větší částice, nyní již neidentifikovatelných předmětů, po celém bytě.

      Matka přišla z práce a hned začala bědovat. „Vypadá to tu jako po výbuchu atomovky!“ Rozčiluje se. V tom jí ale zkříží cestu syn vypadající nyní jako kominík, který se ještě před chvílí snažil vyčistit komín vlastním tělem. V tu chvíli zapomíná na svůj značně znečištěný byt a vrhá se k synáčkovi, jehož se jala objímat a následně zkoumat, má-li všechny údy na původním místě a nepodařilo-li se mu vytvořit si další tělní otvory. Ten ji ovšem odstrkuje s rázným „Vše pro vědu!“ a míří do koupelny.

      Ve vchodových dveřích se objevuje dceruška, navlečená do velmi přiléhavé minisukně a kousku látky, jemuž přezdívá tričko, které odhaluje ploché bříško a ukazuje tvrdě zaplacený výstřih. Kozačky prostě nesmějí chybět a bez třpytivé kabelky by to nebylo ono. Nejrůznější řetězy a řetízky jsou nezbytností a silná vrstva make-upu ukazuje její pravou tvář.

      Matka se k ní obrací s prosbou, ať si vezme alespoň mikinu, když jde ven, vždyť je leden. Avšak dcera pouze mávne rukou, a když se rozhlédne po bytě, dostává záchvat paniky. „Né, to né! Už zase mu něco bouchlo v pokoji! Všechny věci budu mít od toho svinstva! Co si zítra vezmu na sebe?! A čím se nalíčím?! Všechno je teď zničené! A to jenom kvůli tomu vědátorovi!“ křičí. Nebo alespoň ostatní si myslí, že jsou to její slova, neboť mezi vzlyky a mlaskáním žvýkací gumy v jejích ústech je jí jen těžko rozumět. „Chci vlastní pokoj!“ zakončí svůj hysterický výstup obvyklou frází. „Odcházím spát ke Kamile. Mami, doufám, že zítra už se sem budu moci vrátit. Kdyby ne, tak mi napiš, víš přece, jak je chůze v těchhle botách namáhavá.“

      Bouchnutí dveří rozvíří další vlnu prachu.

      „Tak já jdu uklízet.“ Prohlásila matka a odešla do koupelny pro čistící prostředky, jejichž

řady se značně rozšířily od té doby, co synáček začal studovat prakticky.

      Na večeři jsou pozváni babička s dědou. Máma přepečlivě připravuje čtyři chody a to už se ozývá zvonek a synek se rozbíhá ke dveřím.

      „Ahój všichni!“ pozdraví prarodiče dobře nacvičeným duetem.

      „Co to cítím?“ Babička chvíli přemýšlí. „Aha, zinek, kadmium a vodík po exotermické reakci – velmi silné mimochodem – příště dej méně vodíku.“ Prohodí směrem k vnoučkovi. „Takže dnes svou vnučku opět neuvidím, že?“

      „Bohužel ne, maminko.“ Ozývá se od plotny. „Dneska jde prý spát ke Kamile, ale trochu o tom pochybuji. Slyšela jsem ji telefonovat a říkala cosi o nějaké akci nebo co. Večeře bude za chvilku.“

      „Tak to ti zatím ukážu, jak měla ta reakce správně vypadat. Co říkáš?“ mrkne na vnuka a ten nadšeně běží do pokoje. Děda se mezitím uvelebil ve druhém křesle a vzal si od zeťáka sportovní stránku.

      Máma už chtěla volat k večeři, když v tom se ozvala další ohlušující rána a proletěl záblesk zeleného světla. Když se otevřely dveře pokoje, vyšli ti dva géniové a jeden z nich se lámal smíchy, že málem upadl. „Tys tomu dala, babi. Nepovedlo se ti sice tak velké množství zplodin jako mně, ale musím uznat, že světelné efekty jsi měla bezkonkurenčně lepší.“

      „Ach jo, zas jedna normální neděle. Nás opravdu brzo vystěhují.“