Sen v Santiagu

Sen, který byl skutečný….

Na světě existuje spousta míst, která se jmenují Santiago – města, řeky, provincie, všechna jistě mají své kouzlo, historii, styl.

Já však mám na mysli Santiago de Compostela, kde jsem prožila něco, co se snu podobá, ale byl to sen skutečný, jedinečný, nádherný.

Jak začal? Zcela nečekaně, pravděpodobně zásahem  vyšších sil, někdo , někde, tam nahoře se rozhodl, že mě odškodní za můj ne zcela jednoduchý život.V předvánoční době, kdy jsem se cítila tak, že snad už hůře být nemohlo, se mi ozval spolužák po čtyřiceti osmi letech, jen tak, pozdravem. Už z této informace lze pochopit, že patřím mezi tu část populace, které se slušně říká starší generace. Nabídl mi pomoc, dovolenou k relaxaci, odmítla jsem .Nepatřím mezi lidi, kteří jsou rádi v exkluzivním prostředí a navíc do této chvíle jsem nikdy nebyla za hranicemi tohoto státu a letadlo jsem znala jen z obrázků. Až můj spolužák dostal nápad, že bych s ním mohla absolvovat svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Řekla jsem si: „na vandr půjdu ráda“, zvláště s člověkem, který mi byl den ode dne blíž, ač mezi námi je vzdálenost stopadesát kilometrů. Kéž by mě tenkrát varoval můj duševní bezpečnostní systém! Nestalo se, selhal!Už samotné přípravy měly své kouzlo, náš vzájemný vztah se rozvíjel a já začala prožívat něco, co jsem do té chvíle neznala – bezpečí , dlaň, která nabízela pomoc a uměla pohladit a pocit bezmezné důvěry. Stínem byl jen obrovský pocit strachu z pobytu v letadle, ale to jsem zdaleka netušila, že to nebude to nejhorší. Cítila jsem se tak silná a odhodlaná ujít pěšky požadovaných sto kilometrů a kus navíc už jen z toho důvodu, že svému vedoucímu výpravy udělám radost. Hrůza, jak se člověk může mýlit, zvláště, když nemá představu, co taková cesta obnáší.S velikým sebezapřením a s pomocí svého přítele jsem přežila cestu letadlem – nejen, že nespadlo, což jistě byla náhoda, ale začalo se mi v něm líbit. Myslela jsem si, že to nejhorší mám za sebou – já bláhová.Den po přistání jsme vyšli z městečka Sarria, provázel nás silný déšť, všudypřítomné bláto, ale to, že jsem vedle člověka, kterého si vážím a mám ho ráda – zdálo se mi, že nepříznivé počasí je jen malá komplikace. Ten den jsem ušla dvanáct kilometrů bez větších potíží. Druhý den jsem s velkým elánem nastoupila k dalšímu pochodu, ale ouvej – začala velká stoupání, srdce se začalo vztekat, já také, když mi přítel nosil batoh a dával najevo obavy o můj zdravotní stav. Chvílemi mnou vztek přímo cloumal a jen s velkým sebezapřením jsem si musela přiznat, že na tuto zátěž nestačím, ale nejvíce úsilí mne stálo to, abych svůj vztek skryla před svým přítelem a dodnes nevím, zda se mi to zcela podařilo. Asi ne a dodatečně se za to omlouvám. Bylo mi hrozně a přesto mi to všechno přineslo pozitivní poznání – člověk, který šel vedle mne, je hoden mé lásky, jsem šťastna, že jsem se s ním setkala a děkuji tomu někomu tam nahoře, že mi ho poslal.Třetí den jsem pochod vzdala. Celkem jsem ušla třicet dva kilometrů a na zbylých skoro devadesát zbývalo dva a půl dne. Přítel se rozhodl, že sám pouť dokončí. Zdálo se mi, že není v lidských silách a za stávajících podmínek zvládnout takovou zátěž, ale on to dokázal.Nebudu už dalece rozepisovat, jak vypadaly jeho nohy po takové zátěži – otlaky, puchýře, nebudu se zmiňovat o tom, že ač jsem za ním do cílových měst jezdila autobusem, že jsem se ztratila a on mne hledal ještě po takových túrách a díky mému růžovému klobouku vždy naštěstí našel, že jsem se těšila na noci strávené ve společných ubytovnách, kde jsme se setkávali s dalšími poutníky, že měl stále dobrou náladu a opravdu mne hýčkal a laskal, jak před poutí slíbil, že jsme v historické části Santiaga strávili jeden a půl nádherného dne, tentokrát plného sluníčka, jako kdyby se s námi Španělsko chtělo rozloučit s úsměvem, dvě překrásné noci plné lásky ,nebudu psát o tom, že zpáteční cesta letadlem byla pro mne už požitkem. O čem ale chci napsat je to, že jsem poznala člověka, který je mi nejdražší na světě, který je výjimečný a je dobře, že takoví lidé jsou. Jistě bych časem také jeho povahu poznala blíže, ale sen ze Santiaga de Compostela se stal skutečností a kdyby už nic víc nikdy nebylo, chci vyslovit svůj dík. Díky Španělsko, díky Santiago, díky můj příteli!