Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZázračný dar
30. 04. 2008
0
0
560
Autor
juli-eta
Je mi zima. Je mi hrozná zima. Choulím se celá promrzlá na místě, kam se většinou vyhazují prošlé kousky jídla, nepotřebné oblečení, obaly a papírky. Mým domovem se stala popelnice. A připadám, připadám si jako jedna z těch nepotřebných věcí, které lidé vyhazují do té velké šedé plechové krabice, a dál už se o ně nestarají. Vždyť já jsem teprve miminko. Malé dítě, kterého se jeho matka tak bezcitně zbavila. Kdybych aspoň věděla, kdo je moje matka, tak ráda bych se něco dozvěděla o tom, proč mě takhle odložila a jestli měla důvod...
Při myšlence na svou matku se rozbrečím, po tváři se mi kutálejí slzy jako hrachy a já nechci ani nemůžu přestat. Ale najednou, uprostřed mého křiku, plného smutku a vzteku a strachu...se víko od popelnice otevřelo a dovnitř nakoukl nějaký člověk. Oči se mu rozšířily úžasem. K mému velkému překvapení se ale ten človíček usmál a...vytáhl mě z té hrozné smradlavé díry a pod košilí odnesl do jedné z blízkých restaurací. Tam mě položil na stůl, když tu se seběhli lidé v zástěrách a bílých čepicích, a každý se zastavil u mého stolu a jen koukal a koukal. Někteří z nich úžasem zapomněli zavřít pusu. Další mluvili mně neznámou řečí, říkali:,, Frede, kdes našel to dítě?" a ,,snad to není tvoje?" A on jim odpovídal:,, Choulilo se to v jedné popelnici, myslím, že ho matka nechtěla, ale teď rychle, potřebuje zahřát a taky má jistě hlad." A tak jsem se dozvěděla, že můj zachránce se jmenuje Fred. Ostatní lidé si šli po své práci, jen Fred mě omyl žínkou, usušil a zabalil do ručníku. Zůstal u mě a choval mě, až jsem usnula. Potom dlouho nevím, co se dělo. Zdál se mi můj první sen v životě. Probudil mne nějaký hluk. Všichni ti lidé v bílém odklízeli ze stolů, hlučně třískali s talíři a zatahovali žaluzie na oknech. Najednou mě Fred vzal i s osuškou a odnesl do svého auta. Pak si sedl na přední sedadlo. Za chvíli to trochu zahřmělo a auto se rozjelo. A pak jsem pozorovala s němým úžasem ubíhající krajinu, malinké vzdalujícíse lidičky a konečně i onu odpornou popelnici, která měla být mým domovem. Tolik se mi ulevilo. Krajina ubíhala kolem a auto jelo pořád dál, jako by nemohlo zastavit. Ale mně to bylo v tu chvíli jedno. Jela jsem s Fredem někam pryč, kde nebudou ošklivé tmavé díry ani bezcitné matky, a všechno bude lepší. Možná.
Auto konečně zastavilo. Naskytl se mi pohled na upravený domek s květinami v oknech a kvetoucí zahradou kolem. Z domu vyšli dva lidé-žena a muž. Žena měla dlouhé hnědé vlasy, usměvavý obličej, zářící oči, a na sobě červený svetr a modré kalhoty. Muž vypadal také velice laskavě, a na sobě měl zelený svetr a černé kalhoty. Oba působili dohromady skoro jako pozemští andělé. Žena přišla k našemu autu, vzala mě ze sedadla a začala chovat. Nějakým zvláštním způsobem mi připomínala mou vlastní maminku...
...Dnes je mi už čtrnáct let. Té ,,paní" a ,,pánovi" z upraveného domku s kytkami v oknech už dlouho říkám ,,mami" a ,,tati". Teď jsou to mí adoptivní rodiče. Žijeme spolu celkem spokojeně a mám je oba moc ráda. Teď si uvědomuju, že jen díky nim jsem získala pocit, že o mě má někdo opravdu zájem. Oni mi dali ten nejneobvyklejší a zároveň nejzázračnější dar na světě. Můj začátek.