Případ vášnivého akvaristy

Malé městečko, kdesi uprostřed východních Čech – ospalé jako všechna malá města – ovšem jen do té doby, než se stane nějaká událost, kterou místní babky nafouknou do obrovských rozměrů, a jež pak proslaví hrdiny příběhu až za hranice okresu, ba dokonce i kraje. Stejně tak tomu bylo i v případu, o kterém vám chci vyprávět.

Na úplně nejhořejším konci onoho městečka, kde už se rýsuje jen okraj hustého lesa, u brčálově zeleného rybníčku se smutnými vrbami okolo, se mračí šedý, na první pohled polorozbořený domek. Je to jakési venkovské stavení, které tu stojí již téměř celé století a v němž bydlívali různí majitelé – pekař Fousek s rodinou, Holíkovic familie s osmi dětmi a třemi psy, starý protiva poštmistr Známka… Tím posledním se stal Josef Kuchta. Byl to člověk veselý, od paty až k hlavě vytáhlý jako bidlo, v obličeji se mu již ukázaly vrásky, ale přesto se po něm otočila nejedna ženská. Tak tedy tenhle Pepčan, jak mu říkali kamarádi, se přistěhoval do městečka neznámo odkud – to byla již první podezřelá okolnost, proč byl v očích místních, zejména ženských, divný. Druhou přitěžující okolností bylo, že žil sám.

Pepčan byl železničář, výpravčí na místním nádraží a vášnivý akvarista. Vždy, když v práci sledoval při výkonu svého povolání hemžení lidí na nádraží, jak skáčou z jednoho vlaku do druhého nebo naopak opouštějí peróny stanice směrem k východu, představoval si všechny cestující jako hejna rybiček, proplouvajících mezi obřími vlaky, totiž rostlinkami, v jeho akváriích, která měl doma. Modročervené neonky, perleťoví čichavci, skaláry…a tamhleten hlouček skautíků vypadá jako paví očka, tetelí se kolem jejich vedoucího a otvírají tlamičky, mávají svými ploutvičkami, naráží do sebe…

Kdyby se byl Pepčan v práci nestřídal s morousem kolegou, který neměl rád cestující, kteří se stále ptali, ze které koleje jede vlak, ač jim to hlásil ve staničním rozhlasu, a jenž vůbec neměl rád zvířata bez ohledu na jejich přirozené prostředí v němž se pohybují, pořídil by si akvárium i do práce. Pak by byl naprosto spokojený. Akvárium doma, v oblíbeném zaměstnání. Takhle si svoje skleněné království rozsvítí večer, když přijde domů utahaný z dvanáctky. Když pak zazáří všechna světla nad nádržemi, království rybiček najednou ožívá. V tu chvíli se však dějí i jiné věci, které Pepčan vůbec netuší…

„Podívejte,“ povídá řeznice Mrázková na již osiřelém náměstí sousedce Blažkové, kde se tyhle dvě potkaly cestou z práce. „Už zase ty divný světla od hájovny.“ „Dejte pokoj Mrázková, zase máte něco s očima, jako minule. Viděla jste husy v kašně, a když jsem vám řekla, abyste si vyčistila brejle, zjistila jste, že tam plavou papíry naházený tam Koulíkovic dětma, místo toho, aby je ty haranti naházeli do koše.“ „Ne, ne, Blažková, pojďte se mnou tudyhle kousek pod kopec a uvidíte, že se tam něco děje.“

Baby jsou zvědavé, zvlášť když už dlouho měly půst v nových drbech a jejich klepy tak byly stále o tomtéž. Přeci jenom kdyby objevily záhadu tajemných světel, měly by na dlouho dobu vystaráno dávat novinku do placu a ještě by se určitě staly váženými a všemi obdivovanými občankami města. Tudíž se Blažková nedala dlouho přemlouvat a s Mrázkovou doklopýtaly pod kopec, kde již začíná cesta, jež pokračuje k hájovně u lesa a na jejímž konci bylo vidět podivná světla.

„Mrázková, je to do kopce, tma je jak v pytli, já jdu domů.“ „Blažková, to jste sokolka? Víte jak Horáčková s Jelínkovou puknou vzteky, až jim povíme, že u lesa přistáli marťani?“ ušklíbla se Mrázková. „Vy ste praštěná jak ti naši politici,“ zavrčela sokolka Blažková vypadajíc, že fyzičku ztratila už za bratra Dr. Tyrše. Ale to už funěla do kopce za senzacechtivou Mrázkovou. Ne nadarmo ji všichni co ji znali přezdívali Nosálice, protože do všeho strkala nos, a byť dosáhla vzdělání řeznického, měla Mrázková odjakživa ambice objevitelské.

Tu noc byla opravdu tma tmoucí, nebylo vůbec vidět na krok, měsíc byl schovaný někde za lesem a pouliční osvětlení až k lesu nevede. Takže než se vyšplhaly za tabuli označující konec města, spadly obě baby jednou do příkopu, dvakrát šláply na předmět blíže neidentifikovatelného tvaru, velmi měkkého, což mohla být klidně nějaká přejetá kočka – letos se jich na silnicích válí spousty – a k tomu tlustá Blažková zakopla o patník u cesty, stáčející se v tom místě mírně vlevo, ač byla Blažková přesvědčena, že má jít rovně.

„Co to bylo?“ zeptala se přiškrceným hlasem Mrázková. „Asi sova,“ odpověděla Blažková. „Tady jo? Tady v životě sovy nebyly, snad leda že by ti houkalo v hlavě,“ ušklíbla se Mrázková. „Podívej,“ povídá Mrázková, „to světlo je někde nad rybníkem. Tam bydlí ten divnej Kuchta, co koupil barák po tom voběšeným inženýroj.“ „Se ani nedivím, že se voběsil, já bydlet tady u lesa, v takový tmě, tak se voběsím ve dne, abych se v noci už nebála,“ řekla Blažková. „Ty hloupá, von se oběsil, protože mu manželka zdrhla za kopečky za nějakým milionářem a jemu zůstala jen kočka a pes. Ty prej našli policajti za dva měsíce po tom co se voběsil vyplavený u hráze.“ „Fuj, musíš vo tom mluvit zrovna teď? Že já radši nešla starýmu vohřát večeři.“ „Tak počkej. Podívej, pojď půjdeme blíž.“ „Mařeno neblázni,“ povídá Blažková, „kdoví, co se tam v baráku děje, pošleme sem policajty, ať si to vyšetřej.“ „Jo, to myslíš tlustýho Řandu, co má dneska službu? Tak ten si už dává svejch dvacet a za prachy nás všech, bohužel!“ „Nojo no, ale alespoň má pistoli…“ „Sokolka a bojí se, no já…,“ začala se smát Mrázková… Ale v tu chvíli se její smích proměnil v podivné šplouchání. Nejprve bylo slyšet široké plácání rukou ve vodě, potom i zoufalé: „p..p..pomóóc…marťani!“ V tom se ale nad žbluňkajícím voláním o pomoc přivalila další obrovská vlna do rybníka, k němuž se nebezpečně obě babky přiblížily, a tak do něho zahučela i Blažková.

Najednou světla na hrázi zmizela a do hlubokého ticha se ozvalo: „Je tam někdo? Haló!“ Nikdo se neozýval, jen žabí kváknutí a nějaké čvachtání. „Asi kachny,“ pomyslel si Kuchta a zalezl zpátky do svého domku. Ráno jde na šichtu a nebude tady přece v halucinacích běhat po hrázi. Akvária už dneska svítila dost dlouho, takže svítit se bude zase až zítra.

Blažková s Mrázkovou se vyšplhaly na břeh rybníka a už si to pelášily celé od bahna a žabince na cestu, tedy alespoň si myslely, že je to cesta. Ještě totiž netušily, že se ocitnou až v sousední vesnici a domů se dostanou teprve k ránu.

Další den si již celé městečko povídalo o podivných světlech u lesa, jakož i o tom, jak Kuchta, občan bydlící v ohnisku událostí, zcela jistě provádí ve svém domku na hrázi podivné věci. „Ještě tak, aby lákal malý děvčata do svýho kutlochu, zneužívá je tam a pak je hází do rybníka!“ vypovídá nachlazená Mrázková na policejní stanici Řandovi. „Dejchněte na mě Mrázková!“ povídá Řanda u výslechu. „Heleďte, koukejte ho pořádně prověřit a ten rybník taky!“ byly obě babky neodbytné. Řanda tedy zpacifikoval celé okresní policejní ředitelství i místní hasiče a už si to šine kolona aut v čele s ozbrojenci k místnímu rybníku.

Pepčan Kuchta odpočíval po noční směně v obýváku. Akvária ve vedlejší místnosti, kde trávil nejvíce volného času, si spokojeně pobublávala, což mělo velmi uklidňující a uspávací účinek. Takže Kuchta v hlubokém spánku vůbec netušil, že se v rybníku potápí přivolaný potápěč od hasičů a kolem jeho domku brousí policajti. Teprve když se rozrazily dveře a v obýváku, kde spal, mu na hlavu zamířili ozbrojenci nabitými samopaly, nadskočil Kuchta na gauči, a přitom všem zmatku spustil z plných plic hlášení, které přeříkával na nádraží v rozhlase: „Pozor u druhé koleje, dejte pozor u druhé koleje!“ Inspektor Řanda, který se objevil za těžkooděnci z jednotky rychlého nasazení jenom zakoulel očima a okamžitě vyzval Kuchtu, aby se oblékl. „Člověče, tak co to tady po nocích provádíte? Prej si tady užíváte a ještě si přitom svítíte pomalu na celý město!“ „Co…cože,“ koktal ze sebe Kuchta. „Jaký užívání? Jaký světlo? Co je to za nesmysly?“ Ale to si již Řanda prohlíží akvária ve vedlejší místnosti a jako malý kluk si postupně rozsvěcel bílé, modré a fialové zářivky nad nimi. Nemohl se vynadívat na hbitá hejna těch nádherných tvorečků. Pak se začal smát na celé kolo. „Tak tohle si ty babky zaplatí do poslední kačky!“  otočil se ve dveřích a vyšel ven. Zakuklenci se stáhli, naskákali do aut a odjeli. Zůstali tady jen místní hasiči, Řanda se služebním autem a již oblečený Kuchta s třesoucími se koleny, rozhlížící se po hrázi, aby zjistil co se tady vlastně děje. Na břeh právě potápěč vytahoval ze dna rybníka dámskou kabelku, jejíž obsah vypovídal vše: šminky, svazek klíčů, placatice rumu, peněženka, doklady… „Marie Mrázková narozená…,“ předčítal před přítomnými nahlas Řanda z občanského průkazu v hloučku dobrovolných hasičů. „Tak to bychom měli. Omluva od policejního ředitelství bude jistě následovat, nashle,“ řekl již tišeji Řanda a rozjel se za odjíždějícími hasiči.

Na druhý den si v trafice na nádraží Josef Kuchta koupil místní zpravodaj Ozvěny města, jehož titulek hlásal: Záhadná záře u lesa vyřešena – své tajemství vydal rybník! Novinový článek líčící události předešlého dne pak dopisovatel uzavřel slovy: Vášnivý akvarista nebude podávat trestní oznámení na občanky města, které ho křivě obvinily. Přesto se noční výlet oběma ženám prodraží – společně musí uhradit 125.000,- Kč.