Charta 77 a já

Jako pocta. Jako díky mnohým lidem postiženým komunistickým zločiny, kteří mé dílo označili za velmi dobré a dodali mi tak odvahu zabývat se tímto tématem. Děkuji

Charta 77 a já (věnováno in memoriam Karlu Krylovi) Některé věci mi přijdou samozřejmé. Je to logické, uvážím-li, že jsem se narodil v době, která mi je zaručuje. Nevážím si jich však dostatečně, což je chybné, neboť tím ztrácejí na významu. Nechci se příliš zamýšlet nad otázkou, zda je chyba ve mně, či v dnešní společnosti. Ptám se raději sám sebe, jsem-li dnes opravdu svobodný. Mám rád vůni knihovny. Procházeje mezi regály plnými moudrých knih se cítím sebevědomější, stačí natáhnout ruku a odnést si fakta potřebné pro potvrzení, vyvrácení, či změnu svých názorů. Byly doby, kdy jsem si myslel, že vše potřebné vím, a bláhově věřil, že mne nemůže nic překvapit. Sám život a moudří lidé, jež mi osud přivedl do cesty, mne vyvedli z omylu. Dnes vím, že jest chybou, nepřijímat názory druhých. Snažím se přemýšlet nyní nad každou maličkostí, již mé vjemy zachytí. Hlavně však, jsem ochoten a připraven změnit své názory pod tíhou pravdivých a přesvědčivých argumentů. Jsem nyní otevřenější jiným náboženstvím, jiným pramenům filozofie… Abych se však pohnul směrem, kterým jsem chtěl v této úvaze jít… O minulost naší země jsem se zajímal vždy. Obsahovala něco tajemného, provokujícího, šokujícího a zároveň mne dokázala svým způsobem motivovat. Líbila se mi představa monarchie, zhlížel jsem se v hrdinech bitev i obdivoval muže, kteří dosáhli vítězství diplomatickou cestou. Ovšem až nedávno jsem díky muži, v jehož písních jsem našel odpovědi na některé z otázek, které mne tížily, pochopil, co je pro mne nejdůležitější. Dlouho jsem příliš nehloubal nad pojmem svoboda. Díky Karlovi Krylovi jsem začal přemýšlet mnohem více než kdy dříve. Jeho písně mi pomohly objasnit emoce, jež jsem doposud příliš nechápal. Doháněly mne často k slzám a k proklínání svého dosavadního nezájmu o blízkou minulost. Není moudré nepoučit se z minulosti, neboť ona, tak pestrá a často krutá, má tendenci se opakovat… Listy ubíhaly a má víčka již klesala únavou. Ošuntělý obal skrýval stránky plné lidského sebeobětování, odvahy a přesvědčování. Pojednával o společenství lidí, již se zařekli upozorňovat na bezpráví a omezování základních lidských práv a svobod, mnohdy na úkor svého pohodlí a často i svobody. Ponořil jsem do světa Charty 77. Pročítaje poslední strany knihy a hledaje v podpisech chartistů známé jméno, vloudilo se mi do mysli mnoho otázek. Kéž bych našel někoho nezaujatého, kdo by mi dal všechny odpovědi! Představoval jsem si svůj život v době komunismu. Nelehká představa. Jsem smutný, neboť doba pronásledovaní, omezování svobodného projevu (či jeho úplné potlačení), vykonstruovaných procesů s těmi, již nesouhlasili s oficiálními postoji a názory, doba kdy člověk nemohl otevřeně projevit svou víru a musel pochodovat v jednom šiku s masou, je podle mého názoru nedostatečně předkládána nám, postkomunistické generaci, k posouzení. Musíme pochopit zločiny, které po 40 let sužovali naši zemi. Obrázky s masou lidu, jež zvoní na náměstí klíči a volá po svobodě, ve mně až donedávna nevyvolávaly velké emoce. Nyní je všemu jinak, což mne opět přivádí k otázce, jsem-li opravdu svobodný. Myslím, že nikoli. Jsem totiž vězněm svého nezájmu a své neznalosti.

---