Když člověk dělá úplné totální hovno, myslím tím nic, je lapen sám do sebe. Je na sebe rozčilen, že nic nedělá, nemá pocit žádného uspokojení, žádná činorodá činnost ho nenaplňuje a on jen civí a pozoruje, jak rychle mu ubývají hodiny z jeho prachmizerného, ničím nenaplněného života.
Už nežije, degraduje se na úroveň nižších obdobně vegetujících tvorů a jen přežívá. Je z něj jen objekt konzumující a vylučující potravu, provádějící nejnutnější úkony k přežití, tupí se a upadá, je z něj rozplizlý kus čehosi, primitivní bytost nezasluhující žádného slitování, protože se do svého stavu uvedla sama, pod vidinou rajského nicnedělání spadla do žumpy nudy a blbosti, jediným jeho produktem je jen ono krásné, čisté, hovno. Čvachtaje a brodě se ve svých vlastních duševních i fyzických exkrementech ztrácí svou podobu, ničí se jeho vazby na veškeré své sny, společnost se mu stává cizím a přitěžujícím elementem komplikující mu provádění jeho chvályhodné činnosti, přeci jen se před lidmi stále ještě takto vyměšovat stydí (však i tato překážka jemným plynutím času odpadne).
Ale jak, přátelé určitě se ptáte, já tu otázku přímo lapám, visící na vašich rtech, jak do těch s prominutím sraček nezabřednout? Moje vize řešení tohoto problému je následující: jednoduše na to nesmíme, ale opravdu ani trochu, nesmíme na to všechno, co děláme, srát. Každý detail, každá nenanicovatější a bezvýznamnější činnost provedená ledabyle je možným zárodkem zhoubného onemocnění, které pak zvolna jak houba proniká celým organizmem, usídlí se natrvalo v myšlení, zasáhne každý jeho pór a ovládne nás, načež pak na výsledky jeho působení můžeme jen čekat s bezmeznou jistotou, že je jen otázkou času, kdy se ponoříme do hloubi žumpy.
Vidím to asi takto, jakákoliv se zanícením prováděná činnost, sebevíce se okolí jevící jako nesmyslná, stává se v podání plného oddání se jí motivací, smyslem žití.
(Ne)nechte si sežrat mozek!
Písmák 
