Zpověď

Kdosi se v rohu krčí
v nesnesitelné křeči.
Je to mé srdce
či snad svědomí?
Mám v podvědomí,
že klesám ke dnu prudce.

Jít do nejhlubší propasti,
kde leží vybledlé kosti,
kde smrdí hniloby pach?
Jo, z toho mám strach.

Bojím se svých hříchů
a stud mám za svou pýchu
Trpím pocity viny
za všechny své činy.

Už mě dále nebaví
pozorovat z dálky
jak ti lidé si staví
ty své vzdušné zámky.

Tak já sedím pod mostem
a mluvím ke kostem.
Pak ležím a nechávám si zdát,
že spím a nemusím se tak bát
že se nevzbudím.

A neuvidím nikdy již více
svoje žebra, svoje plíce
na rentgenové fotce.

Já bloudím černočernou tmou,
nikdo přede mnou, ni za mnou
vždy jen sám, tak sám

Loudám se dál ulicí
se svou krásnou opicí,
vše teď vidím dvojmo
nemohu stát snožmo.

Křičím pod okny,
kde vidím Tvé lokny.
Když cítím Tvou vůni,
rychle spěchám k tůni.
Ke své tůni zpět
kde nás bylo pět
ubožáků,
ztroskotanců,
velvyslanců bezdomovců.

---