Maso

            Jednoho dne se před naším domem objevil starý pes. Vypelichaný, na jedno oko neviděl a přesto šťastně poskakoval kolem stavení, štěkal a skotačil. Otec se hned rozzlobil, neboť přece „Nemůže jen tak pobíhat po zahradě cizí pes. Ještě by zakousl slepice!“. Zato maminka, ta měla zvířata tuze ráda. Naléhala na tatínka, aby nebral tu pušku a nestřílel chudáka psa do týla „Vždyť je to také jen nevinný živý tvor.“. Tatínek tedy pro pušku nešel a náš nový návštěvník byl zachráněn.

            Ovšem dalšího dne se u nás objevil znovu. Maminka, celá nešťastná „Snad toho psa něco trápí?!“. Ve vší starostlivosti mu proto každý podvečer, na zahradě pod velikou jabloní, přichystala kus syrového masa, protože se domnívala, že zvíře hladoví. A vskutku, vždy svou porci snědl, ještě se olizoval dlouhým svraštělým jazykem. Také už tolik neštěkal, což bylo dobré znamení.

            Od té doby k nám chodil pravidelně a my jsme se na něho dívali, šťastni, že již nemáme tolik zbytečného masa, totiž, že jsme nakrmili to nešťastné zvíře.

            Jednou však, pamatuji si to dobře, byl zrovna pátek, pes nepřišel. Měl jsem tehdy o něj velkou starost, vždyť se mu mohlo něco stát! Ale maminka, ta jenom klidně prohlásila „Je to toulavý pes, jistě se někam zaběhnul. Brzy se vrátí, uvidíš.“ Už se nevrátil a pod jabloní se kupila hromádka masa, jak ji neměl kdo jíst.

Za pár dnů však začalo krmení ubývat. Po týdnu jsme si všimli, že to kočka. Černá, drobná, zkrátka překrásný tvor.

Krmili jsme tedy kočku. Přicházela každý večer, stejně jako ten starý pes. Musela být jistě velmi spokojená, jelikož teď konečně měla co jíst. Často jsem si s ní hrával, když dovečeřela, jenom chvíli jsme se kočkovali v trávě, ovšem za soumraku se pokaždé nenápadně vytratila a přišla zase až následujícího dne. Postupně jsme se stali přátely, já ji měl rád a ona mne též, mylsel jsem na ni a ona na mne.

Opět jsem seděl pod jabloní, čekajíc na svoji kamarádku. Kočka však nikde. Čekal jsem hodinu, dvě, pak se setmělo a já musel domů. Strašně jsem se na ni zlobil, neboť na mne určitě zapomněla – moje kamarádka!

            Den poté, cestou do školy, jsem svou kočku našel přejetou na silnici. Zjevně chtěla přeběhnout do naší zahrady. „Ti lidé jsou tak bezohlední! Nenechají kočku ani přejít přes cestu!“ Ztěžka jsem ji vzal do náručí, zdála se totiž taková plosčí, než obvykle, ovšem přesto pořád byla mojí kamarádkou, a s pláčem jsem ji nesl domů. Položil jsem ji na koberec ve svém pokojíku, mluvil jsem na ni, ona však neodpovídala, a měli jsme se stále rádi. Po chvíli do pokoje přišla maminka, ale hned zase odběhla pro rákosku a hnala mne ven, protože „Mršiny do domu přece nepatří! Koukej ji odnést zpátky!“. Nesl jsem ji proto zase zpět, vrátil ji na silnici a nechal chvíli odpočinout. Nakonec jsem se s tou kočkou, mojí kamarádkou, rozloučil a šel, ještě pofňukávajíc, domů. Postupně jsem pochopil, že to tak bude lepší, neboť kočka by mi v pokoji smrdutě páchla a to bychom asi nezůstali dlouho kamarády. Takže maminka měla nakonec pravdu. Ona vůbec byla moudrá žena. Dát na její radu, to se vždy vyplatilo!

            Později, v létě, přesně v pondělí, vzpomínám si na to výborně, jelikož slunce na obloze jasně zářilo a cvrčci cvrkali hlasitěji, než bylo zvykem, tatínek náhodou vykouknul z okna. Okamžitě zrudnul zlostí a honem pospíchal do ložnice pro svou flintu. Na trávě pod jabloní se choulil starý, docela vychrtlý pán. Měl podivně svraštělé čelo a na hlavě jen pár bílých vlasů. Klečel tam v tom vedru na zemi, zatímco křivými zuby rval to syrové maso, současně koulejíce svýma velkýma očima. Tatínek už už chtěl vystřelit, protože „Takový příživník nemá na naší zahradě co pohledávat!“, když tu přišla maminka, klidná, plná moudrosti a pronesla: „Nestřílej! Což nevidíš, že je to jen ubohé zvíře, které nemá co jíst?“ Jak už jsem řekl, maminka měla zvířata opravdu moc ráda a neunesla by, kdyby nějaké zahynulo rukou jejího vlastního muže.

            Tak přicházelo to zvíře každé odpoledne, aby se cpalo syrovým masem. Zpravidla jsme si potom spolu hráli, dováděli v trávě a maminčiných záhonech a bylo nám dobře.