Píseň o Berenovi a Lúthien

Na lukách temně zelených,
pod temných listím větvoví
tančila - lehká jako stín,
vítr jí k tanci píseň hrál.

Bělostná jako ranní hvězda,
ve vlasech černých hvězdný třpyt
tančila
- čas se zastavil,
královnou elfů zval jí její lid.

Lúthien tančí, všechno ožívá,
i stromy chtějí tančit s ní
a něčí srdce zazpívá
pod temným listím větvoví.

Vykročil z lesa, chtěl ji oslovit,
Lúthien ale mizí do dáli.
Čas znovu je - však není tu ta, 
co dala by mu smysl žít.

Tak zůstal sám, ač zvyklý tomu,
samota náhle tížila ho více,
však v srdci ještě slyšel píseň
a v dáli vítr hrát.

Pak dlouhé putování změnilo mu tvář
a kdo se blíže podíval, 
ten mohl spatřit víc, než jenom vrásky
- to Berenova duše byla.

Stal pokorným se a nic už nežádal,
však uvnitř stále dusil žal,
tak bolest svoji vyzpíval
potůčku čistému, aby ji s sebou vzal.

A Lúthien tu píseň uslyšela.
Přišla a její láska přišla s ní.
A potůčku pak čistá hudba zněla
pod temným listím větvoví.