Poutník

Jsem jen poutník, bez cíle a bez určení. Mnohé věci poznávám a lecjaké mne míjí, přesto vytrvávám bez zaváhání a cestou svou stále putuji. Poznávám. Místa nezměrně krásná i nevypověditelně zničená a zpustošená. Obrovské zelené háje, kde stromy prozpěvují ve větru. Perleťové jeskyně, překypující klidem a mírem. Zelená luka plná života a ruchu drobné zvěře, stejně jako hnijící močály plné otrávené vody a zdánlivě nekonečná spáleniště ještě nedávno bujného lesu, kde už jen uhlíky doutnají ve vánku. Avšak místa nejsou všechno. Jsou jen kulisou naší cesty a také jsou jí poznamenány. Toto vidí všichni.

   Nevím kam směřuji. Nikdo to neví. Když se ptám, neposlouchají, zády se otáčí a chvátají si za mylnou vidinou svého cíle. Nedbají nic poutníka ztrýzněného.Jsou slepý, nic nevidí, sebe možná jen. Doufám že jednoho dne prozřou a spatří svou malichernost. Toto je mé přání.

   Ale jsou i jiní, vidoucí. Opravdu. Pár jsem jich už i potkal. Pomohou když je třeba, podrží, když padáš a třeba i z moře zármutku tě vyloví. Nehledí na sebe, když pomáhají. Nebudu hledět na sebe, když budu pomáhat jim. Nezaváhám. Nikdy. Taková je má vůle.

   Pokračuji cestou života dál a dál, pevněji a sebejistěji každým okamžikem. Jen díky úsílí, které je do mě vkládáno, dávno bych jinak selhal, cestu ztratil a zmizel za okrajem světa. Nezapomínám, když mě někdo podrží a odpouštím těm, co mě zkusili potopit. Kdybych to nedělal, stal bych se jedním z nich. Takové je mé přesvědčení.

   Vůle putovat  je to, co nás odlišuje od kamení, hlíny a všeho neživého. Vůle být. Avšak je tu ještě něco. Myšlenka. Díky ní vytyčujeme směr své cesty k pomoci či k zatracení. Každý díky tomu máme svůj jedinečný význam v těchto prapodivných kulisách. A proto putuji stále dál, hledám ten svůj význam. Cítím ho, přesto mi pořád uniká jako čirá voda mezi prsty žíznivého.Toto je má myšlenka.