Teplo

Kdysi ráno uzřel jsem dívku, před jejíž krásou všechny divy světa blednou a němě závidí. Úsměv perletí rámovaný, oči jako dvě jiskřičky azurové, plné života a radosti z bytí. Vlasy temně hnědé, rozpuštěné a tělo dokonalé. Uzřel jsem ji na náměstí, v davu lidí nepřeberném avšak v ten okamžik, kdy se tak stalo, ostatních jakoby už nebylo, viděl jsem jen ji a svět byl náhle krásně jednoduchý. Nevím čím to bylo, ale naráz vše, co stálo za to opatrovat byly jen ty dva jiskřící plamínky v jejích očích. A když jsem ji pak poznal blíž, oněměl jsem. Radost s ní být byla neskonalá a i po letech překvapuje mne jak krásné se zdá být, když bytost dřímající a něžná je k mé šíje přitisknutá. Spící a sladce oddychující. Rukou ji lehce hladím. Kůži hebkou, vlasy delší, dotek vzájemný a teplo mě až k spánku konejší, na samotnou hranici co vydržím. Vychutnávat to teplo citů, když všude kolem tuhý mráz, to je ta opravdová slast.