Rubínové pobřeží

Radosti z bytí, jsou v tomhle žití, křehké, nevídané, s těží laskané a někým nepostřehlé. Jako rubíny umě broušené ze srdcí vlídných prší na nás. Hledám a stále nenacházím, většina prochází, směr oceán zapomenutí. Všeho a všech. Přehlížejí rubíny v kamení zapadlé, pod nohy si nevidí. Oči slepé, šarlatová záře pobřeží neohromí, paprsky jemné na kůži jim jiskří a křičí: „Vzbuď se!!“ S nezájmem na ně civí, příliv už stoupá a oni s ním mizí. Ach, jak ta krása oslnivá zdá se. Roztroušeně umírá pod mnoha chodidly a písek chřestí jako v záchvatu. Já, osamocený, v davu tom ztracený stejně snadno jako zrnko v moři písku, lehce našlapuji a hledám, ani nevím co, a nikdo mi nenapoví, jen oceán chladný se laská s břehy rubínovými. Našlapuji lehce a všechny ty stíny lidí míjím, nikým nepovšimnut, opustil jsem pouť do oceánu. Vidím okamžiky, očka rubínů na mě němě zírají, cizí štěstí zvěstují a občas se mého účastní, stopu plamenou v srdci mi vyryjí a zmizí. Pak změna. Náhle. Bez varování. Vánek vát ucítil jsme v tom davu stojíce s pohledem letním letíce. Světa kraj, jistě, v téhle pustině avšak blízko dost pro toho kdo se dívá. Pohled letmí či jenom mámení?? Nekonečnou chvíli stojím, pak běžím, celý ten světa kraj za mámením svým se ženouce. Dav co byl už není a já utíkám jen nevím kam, opravdu, to nevím sám.