Brouk

Paprsky ranního slunce teskně udeřily do okeních tabulí mého bytu a neodvratně mě probudily do mé nejhorší noční můry. Probudil jsem se jako brouk. Ruce i nohy dlouhé, tenké ba až vyzáblé, na omak tvrdé a vůbec zcela nevábné. Už v noci jsme měl divné snění, ačkoliv to ranní probuzení překonalo dokonale mé nejhorší noční můry. Hřbet prohlí kvůli krovkám, tak že stěží převalím se z postele na zem a s hrůzou zjišťuji že své nové tělo zatím až tak zcela neovládám, nožkama kmitám a po podlaze bezmocně se kloužu. Ani ten pár končetin navíc my nepomáhá. A to světlo proudící skrz okna dovnitř čím dál víc mě bodá do mých mnoha očí. Jak nepříjemný to pocit! Dřív boleli mě oči nanejvýš dvě a teď jsou jich snad tisíce. A já se potácím po pokoji a síly ztrácím snad rychleji jak nebohá mouha lapená v medu. A pak jsme se zahlédl v zrcadle, obraz jen skřivený. Dvě velké oči z mnoha jiných složené, kusadla, černá barva a štětinaté chloupky všude po těle. Snad reflex nebo náhoda toho zrcadla mne zbavily. Jedna má končetina kmitla vzduchem, střepy křičí a na zemi se tříští. Zoufalství mne pohlcuje, mysl má to nezvládá. Jak vyrovnat se s tím že zavřený jsem v jiném těle? Ohyzdném na pohled a nepříjemném na dotek. Nikdo mě spatřit nesmí. Do temného koutu se pomalu šinu a doufám že v něm snad i rychle zhynu.