ALTER EGO

  A kdo vlastně jsem?

  Jsem největší a taky poslední masový vrah v dějinách lidstva. Ne, toto není nadsázka, je to naprostý a zdrcující fakt. Zavinil jsem vymření lidstva. Na této skutečnosti nic nemění mé vznešené úmysly. Snažil jsem se lidem pomoct. Chtěl jsem je osvobodit od odvěké nutnosti pracovat. Věřte, že nějakou dobu to vypadalo vskutku slibně, leč výsledek se počítá. Mým přičiněním klesla, zdůrazňuji že naprosto nenásilně, populace z deseti miliard na jednu osobu. Moji maličkost.

  Jak k tomu došlo se dozvíte z následující zpovědi.

  Mé narození a mládí nebylo nijak výjimečné, snad pouze určitý sklon k samotářství, velká dávka idealismu a nutkání pouštět se do věcí, jež všichni označovali jako neuskutečnitelné. Kdybych někomu řekl o svých pokusech, slyšel bych to samé, avšak tentokrát by se pletli, tyto řádky jsou toho důkazem. Teď už však k věci.

  Dostal jsem se k článku o ovládání počítače myslí. Skutečnosti se toto prohlášení nepřiblížilo ani na dohled. Šlo vlastně o detektor, jestli se člověk soustředí či nikoliv. Jako příklad uváděli hru, závody aut, když se člověk soustředil tak auto jelo po silnici, pokud ne, v nejbližší zatáčce vyjelo. Bylo vlastně úplně jedno jestli se soustředíte na zatáčku vpravo, vlevo nebo na sousedovu manželku, hlavně se soustředit. Tím nechci říct, že to byla neužitečná hračka, ba naopak, využití našla při léčení poruch koncentrace a co jsem se dozvěděl, tak velmi úspěšně. Já byl však zklamán.

  Chci víc, řekl jsem si a začal přemýšlet, číst, číst a číst. Hltal jsem vše co se dalo sehnat o mozku. Netvrdím, že jsem všemu rozuměl a bez mučení se přiznávám, že mé výzkumy byly vskutku amatérské. Podařilo se mi ve starožitnictví sehnat přístroj zvaný EEG. To svědčí o mých tehdejších znalostech. Myslel jsem si, že rozdíl mezi starým a novým strojem je pouze v přesnosti. Chyba. Přístroj to byl vskutku předpotopní, zobrazoval jen zlomek informací, což bylo pro mé potřeby zoufale málo.

  Moje teorie byla následující: v náhodném pořadí nechám na monitoru objevovat různé předměty, na ty se budu soustředit a počítač bude zároveň zaznamenávat výstup z EEG. Následně prohledá záznamy a zjistí kde se v daným čase shodovali. To znamená, jestliže jsem třikrát myslel na jabko a v tom samém čase se v nějaké části mozku objevila stejná křivka, budu vědět kterou částí se mám zabývat.

  Byla to naivní teorie a jak už jsem se zmínil, EEG bylo k ničemu. Čtu, ptám se, hledám a nacházím. Chtělo to víc peněz, ale za mírný úplatek v nemocnici byla psysonda doma. Roztomilá hračička, výrobce tvrdil, že je schopná zachytit vše co se v mozku odehrává. V této době se tvrdilo, že člověk využívá mozek nejvýše na 15 procent. A právě těch patnáct procent psysonda sledovala.

  Po dosti dlouhé době, spoustě nevydařených pokusů, rozpadlých vztahů a spousty dalších nezajímavostí, jsem mohl počítači diktovat v duchu a to byl…

  Začátek konce

  "Pan Ska?" Odtušila roztomilá blondýnka.

  Je to asistentka, pomyslel jsem si. Stalo se nepsaným pravidlem, že asistentky musí být hezké a sekretářky chytré. Zvláštní, ale má to svou logiku. Asistentku vidí lidi často, je součástí vašeho image. Sekretářku naopak vidí minimálně, ale je to ona, s kým telefonujete, která rozhodne, jestli se k šéfovi dostanete či nikoliv. Pokud projdete sítem, přichází na řadu asistentka, která má přesné pokyny od sekretářky, ten přijde v tolik, ten v tolik, pro toho tu šéf není. Já měl štěstí, prošel jsem sítem.

  "Pan Ska?" Vytrhl mě ze zadumání melodický hlas. "Pan Eagl vás očekává."

  Nikdo už dneska nepoužívá vlastní jméno, já to svoje ostatně taky nemám rád.

  Dveře se odsunuly a já vstoupil. Pravý ořech, žádný plast, pomyslel jsem si.

  "Posaďte se prosím", oslovil mně malý mužíček a ukázal na vyřezávané křeslo.

  Nepohodlné, ale nehorázně drahé zařízení místnosti svědčilo o tom, jak muselo ono síto, jimž sem prošel, být husté. Dostal jsem se hodně blízko k vrcholu IB. Idealistická banka, založil jí jeden úspěšný vynálezce, poskytovala granty a dávala úvěry na projekty. Moje myšlenka je musela skutečně zaujmout.

  "Tak vy tvrdíte", podíval se na monitor, "že můžete ovládat stroje myšlenkou".

  Byla to otázka nebo konstatování, přemýšlím. Teď a tady se rozhodne. Mám mluvit nebo mlčet, co se ode mne očekává?

  "Ano", odvětil jsem.

  "Ano? To je vše co mi k tomu řeknete? Chci slyšet podrobnosti. Žádáte nás o grant, tak se laskavě rozhovořte. Co ta vaše hračka umí a, to je podstatnější, co může umět!"

  Vyschlo mi v krku. Byl možná malý, ale já mu v tuhle chvíli nesahal ani po kolena.

  "Pane Eagle", vkládám do oslovení maximum úcty. "Zatím můžu ovládat počítač myslí, diktovat mu, programovat, malovat, ovládat světla, klimatizaci, vše co je na počítač napojené. Problém je v tom, že jen já. Potřebuji spolupracovníky, další mozky. Vyvinout Psyport k univerzálnosti. Jen si to představte, pilot v letadle nebude potřebovat tisíce tlačítek, bude letadlo ovládat mnohem jistěji, bezpečněji, bude ho ovládat jako své tělo. Může cítit poryvy větru, rychlost, výšku, všechny údaje bude znát dřív, nežli na ně pomyslí. Zatím Psyport funguje pouze jednosměrně, od člověka k počítači. Ale k obousměrné komunikaci nemusí být daleko a není to samozřejmě poslední krok, další možnosti se nabízejí sami a jsou takřka neomezené."

  Ticho, řekl jsem vše co se dalo, teď padne ortel, zazní poslední tón, uzřím budoucnost. Ticho trvá nesnesitelně dlouho. Na hodinky se podívat neodvážím.

  "Zajímavé, velmi poutavé." Zaznělo náhle tichým hlasem, hlasem, který se zařezával do srdce. Zajímavé, teď uslyším obvyklé "ale..." A pak se mé plány rozpadnou na prach. Žádné "ale" nepřišlo. 

  "Na zítřek, čas vám sdělí má asistentka , připravte demonstraci. Jestliže bude uspokojivá, a vy budete souhlasit s našimi podmínkami, dostanete grant ve výši dvou milionu kreditů na rok, po dobu tří let." Vážně  na mne upřel pohled, za který by se nemusel stydět ani ten pták, jehož jméno přijal. "Každý rok, přesně v tento den, mi osobně podáte písemnou a ústní zprávu." Opět orlí pohled. "Pokud byste od projektu odstoupil, musíte nám již odčerpanou částku splatit. V případě úspěchu se stává naše společnost třiceti procentním vlastníkem vašich patentů a padesáti procentním vlastníkem všech zisků z projektu pramenících. Nashledanou zítra."

  První rok nestál za nic. Najít lidi nebylo tak snadné jak se zdálo. Potřeboval jsem lidi s dostatečným znalostmi, kteří nejsou konzervativní. Většina vzdělaných a schopných lidí nedokáže vidět svět bez hranic, znají pravidla, určili si axiomy. Prohlásit i jen možnost čehokoliv odlišného od jejich nauky bylo, v lepším případě, bráno jako bláznovství, v tom horším takřka kacířství. Na tomto stavu nic nezměnily logické argumenty či nezvratné důkazy. Nakonec jsem se zaměřil na "odpadlíky". Pátral jsem po lidech, kteří přišli s nějakou novou myšlenkou a sklidili jen výsměch vědeckého světa.

  Pak přišla fáze výběru, mnozí z těch, co jsem vyhledal, nebyli volnomyšlenkáři, ale jen blázni.

  Postupem času se mi podařilo sestavit pozoruhodný tým. Musím přiznat, že jsem měl ohromné štěstí, bez něhož bych se asi nehnul z místa.

  Everysmileball

  Dva metry, které ve skutečnost měřil, by mu nikdo netipoval ani náhodou. Shrbené držení těla vzbuzovalo dojem zbytečnosti, jakoby tělo, přes svou výšku, svou abnormální hubeností sloužilo pouze jako pohyblivý podstavec pro impozantní hlavu. Vysoké čelo, vystouplé lícní kosti, velké, neustále mrkající oči, lebka bez vlasů, orlí nos a obrovská ústa. Tělo bylo pouze funkční doplněk, jakási nutnost, která nějakým omylem vyrostla víc nežli měla.

  Tak takový člověk vstoupil do mé pracovny. Jestliže těla si člověk, takřka nevšiml, tak hlava, smějící se zdroj šíleného hluku, byla všude. Zdálo se, že vteřiny kdy nemluvila, měly sloužit pouze k zdůraznění kontrastu mezi tichem a hlasitým proudem informací. Snad ani nedýchal.

  "Jsem rád, že tě poznávám, tolik jsem o tobě četl, je to neuvěřitelné, jo, abych nezapomněl, říkají mi Everysmileball, cha cha, to je dobrý, že, ale přátele mi říkají Smile, ty mi tak můžeš říkat taky. Jak mám křičet na tebe? Ska? Nebo to je jen veřejný oslovení, cha cha zní to divně."

  To byl Smile. Nečekal jsem, že se vůbec dostanu ke slovu, rozhodl jsem se, že tuto příležitost musím využít. "Říkejte mi klidně Ska, jen nemohl byste prosím mluvit malounko potišeji? Já slyším..." Špatná otázka. S tímhle člověkem se musím naučit mluvit obezřetně, sebemenší impuls vyvolá další vodopád slov.

  "Budeme si tykat, né, nejsme přece jako ti panáci na universitách. Musím mluvit nahlas, špatně slyším, když mluvím potichu, tak se neslyším a když se neslyším, tak nevím co mluvím, cha cha, to je dobrý co. Jak sem řek, jsou to panáci, pravá ruka neví co dělá levá, hlavně aby nedělala něco nového, ignoranti jsou to. Na výroční konferenci jsem přišel do auly, vůbec mě tam nechtěli pustit, prý moje teorie nemá žádnou vědeckou váhu. To není teorie, já na to, to je skutečnost, funguje to, vyzkoušel jsem to a je to OK, klidně vám to ukážu. Nakonec mě tam pustili, nic nepochopili, předvedl jsem jim všechno, dal jim k tomu výklad, speciálně pro ně, pochopil by to i středoškolák. A oni na to, že je to podvod, cirkusový trik, jednoduše se mi vysmáli, tupci jsou to. No a tak jsem tady."

  "Jaký vynález?" Otázal jsem se s vědomím další bouře slov.

  A tak jsem se dozvěděl  o neurovysílači, zařízení, které požívalo bakterie pro vysílání a příjímání vln. Neurovlny jak je nazval Smile, prý produkuje a dokáže zachytit  každý organismus a dokáží se přenášet bez změřitelného zpomalení na jakoukoli vzdálenost. Moje pokusy byly proti tomu jen hračka.

  A tenhle člověk, kterého jsem si i přes jeho halasnost velmi oblíbil, přišel za mnou a položil mi produkt svého génia k nohám, jako by se jednalo jen o pozornost na uvítanou.

  Smile byl skutečně darem z nebes, podařilo se nám zkombinovat naše dva vynálezy, takže při práci s neuroportem, což byl pracovní název, nemusel mít člověk na hlavě hromadu snímačů. Strávili jsme spoustu času řešením univerzálnosti neuroportu. Zatím mohl pracovat pouze s tím, koho se naučil poslouchat a jelikož výuka trvala několik týdnů, nemohlo se jednat o finální produkt. Řešení přišlo takřka samo, bylo dílem další neuvěřitelné náhody.

  Mousy

  "Rád bych se zapojil do vašeho výzkumu pane Ska. Mnoho let se zabývám léčbou poruch koncentrace, mám několik převratných teorií o funkčnosti lidského mozku, ale nikoho nedokážu přesvědčit, aby se tím zaobíral. Dotace jež dostávám na léčbu, jsou žalostně nízké. Nezbývá už nic na rozvinutí mých teorií. Vaše poznatky otevírají mé práci dveře do úplně jiné dimenze."

  Tenhle malý, silnější človíček vzbuzoval lítost, vypadal jako by se měl každou chvíli zhroutit. Byl neuvěřitelný dobrák, který nedokázal prosadit svou vůli ani v oslovení, říkali mu Mousy, a on to přijal. Existují lidi, kteří vyniknou v jakkoli velkém davu, Mousy by ve společnosti dvou lidí zanikl. Jeho teorie mě však naprosto ohromily. Tvrdil, že každý člověk má základní povahové rysy, který jsou mu dány od narození a určují jeho chování v základních rysech, můžou být překryty zkušenostmi, ale nikdy ne úplně. To by nebylo nic převratné, ale dle jeho teorií šly tyto rysy zaznamenat pomocí psysondy a tak sloužit stejně jako otisky prstů. Dále bylo možno zaznamenat i linie vytvořené až vlivem zkušeností, ale těch bylo tolik, že nedokázal najít klíč k jejich rozluštění. Nicméně i ze základních rysů mělo být možné odvodit základní lidský charakter. Slyšel jsem o spoustě dalších pozoruhodných myšlenek a nedokázal jsem se ubránit té lítosti, o níž jsem se zmínil. Kdyby dokázal prodat své kvality i jen za třetinovou cenu, musel by být boháč. A přitom seděl v mé pracovně a žádal o pomoc.

  Mousy byl skutečně génius ohledně funkce lidského mozku.

  "Pane Ska".

  Nedokázal jsem ho přesvědčit, aby mne nenazýval pane, natož aby mi tykal. "Mousy děláme spolu přes rok, troufám si říct, že se z nás stali přátelé, to si opravdu nemůžeme začít tykat?"

  "Kdepak pane Ska." Odvětil rozhořčeně. "Nemůžu vám tykat, nezlobte se za to na mě, ale já to nedokážu. Jste můj šéf, vážím si vás. To by nešlo."

  "Ale Smileho si taky vážíte, a přitom si tykáte."

  "To je něco jiného. Ale proč jsem sem přišel. Vím jak vyřešit univerzálnost neuroportu." Řekl to jen tak, mezi řečí, jakoby mluvil o počasí. Problém se kterým jsme si lámali hlavu rok a půl se rozplynul jak dým z cigarety.

  "Co, jak", bylo vše co jsem ze sebe dokázal vykoktat.

  "Psysonda ve skutečnosti nezaznamenává funkce jednotlivých části mozku, zachytává vyzařování mozku jako celku a tento paprsek poté rozkládá na jednotlivé složky, celé to funguje... Já vám to nakreslím."

  "Počkejte." Přerušil jsem ten nadšený tok myšlenek. "Přiznám se, že funkci psysondy prakticky nerozumím, to je váš obor. Prozatím detaily přeskočte."

  "Dobrá, tedy signál který jsem získávali byly ve skutečnosti dva signály. Jedná se o informační vlnu překrytou vlnou psychogramu. Jako kdyby na každé vlně mozek vysílal informace o sobě, něco jako podpis.

  Psychogram byl jeden z našich zatím nejúspěšnějších patentů. Jednalo se o nezaměnitelný podpis každého člověka. Detaily nebudu rozebírat, ale jelikož se čím dál tím víc používal pro identifikaci, začal vytlačovat klasické způsoby. Tato milá skutečnost znamenala značné zisky pro náš team a samozřejmě pro Idealistickou Banku.

  "Udělali jsme se Smilem citlivější zařízení," pokračoval Mousy, "nazvali jsme ho psysonda II. Teď dokážeme získat informační vlnu nezkreslenou psygramem".

  Následovalo bezstarostné období. Náš team se samozřejmě neskládal jen z nás třech. Entropie Fundation, jak jsme s trochou humoru přejmenovali naši výzkumnou skupinu, zaměstnávala mnoho lidí ve výrobě, marketingu, propagaci, prodeji a další a další. Vytvořili jsme další teamy. Jednalo se o malé skupinky zaměřené na zdokonalení našich produktů - zkoumaly různé materiály, možnosti miniaturizace atd. Zkrátka z naší malé skupinky začal vznikat pěkný kolos a já měl stále míň a míň času věnovat se výzkumu. Spousta našich novinek tedy vznikla bez mého přispění. Zmíním se o nich jen okrajově.

  EF velmi prosperovala jakožto firma dodávající identifikační systémy, produkty typu psyport, komunikační zařízení, detektory lži a další. Slavili jsme úspěchy na poli léčby psychických poruch, depresí, posttraumatických stavů a já nevím čeho všeho ještě. Rozvíjející se, ale velmi slibnou kategorií byla protetika, náprava poškozené či dokonce přerušené míchy. Troufám si tvrdit, že jsme skutečně pomáhali spoustě lidem. Pak se však stalo věc, která změnila směr našeho snažení.

  ALTER EGO

  Jedním z nejoblíbenějších produktů EF byla vozidla ovládaná psyportem, kromě velmi snadné a bezpečné obsluhy bylo výhodou těchto strojů i praktická nemožnost jejich zcizení. Vůz musel být vybaven úplným psygramem každé osoby, která ho měla řídit. Pro identifikaci stačilo používat pouze zkrácenou verzi, která však pro psyport byla naprosto nedostačující. Každý kdo by chtěl ukrást takový vůz by se nejdřív musel dostat dovnitř, to znamená proniknout přes identifikační psygram. Mohl samozřejmě použít hrubého násilí s tím, že by spustil poplach. Pokud by tak někdo učinil, tedy byl uvnitř, musel by nahrát do psyportu svůj úplný psygram. Tato procedura zabere něco přes hodinu a to vše při houkající siréně. Ukrást takové auto se stalo pouze způsobem, jak se rychle dostat do vězení.

   "Pane Ska", ozval se z reproduktoru sladký hlas mé sekretářky Rose. Ano, v tom zmatku jsem klesl tak hluboko, že jsem zaměstnával sekretářku.

  "Je tady jedna slečna a ...." "Paní!" Ozval se z reproduktoru cizí hlas. "Paní," pokračovala Rose, "se kterou by jste si asi rád promluvil. Mám ji pustit dál?"

  "Buďte tak hodná." Hlesl jsem nešťastně.

  Vstoupila naprosto průměrná žena. Nebudu rozebírat jak vypadala, snad jen, že jí mohlo být kolem pětatřiceti, takže průměr i co se týče věku. Nejspíš si nechala říkat podle nějaké románové postavy, jak bylo dnes v módě.

  "Prosím posaďte se paní..." Ukázal jsem na křeslo a tázavě podzvedl obočí. Na tenhle dvojhmat jsem pyšný, většina lidí si začne sedat, ale v půlce toho úkonu se chtějí zvednout a představit se. Výsledek je většinou ten, že ztratí rovnováhu, zamávají rukama a plácnou sebou do křesla. Pak se celý rudí zvedají, zmateně koktajíc omluvy. Prostě kabaret.

  "Je, já, nevím jak..." začala koktat a já si v duchu udělal další zářez.

  "To je v pořádku", promluvil jsem blahosklonně. "Jak jste říkala, že se jmenujete?"

  "Ehm, DeLaRon... paní DeLaRon." Vyhrkla.

  "Tak tedy paní DeLaRon," jak jsem říkal, románová hrdinka jak vyšitá, "co vás ke mně přivádí?"

  "Já víte, jela jsem z nákupu, no a zazvonil mi telefon, tak jsem ho zvedla a nějak jsem se zapovídala a pak ..."

  "Aha vůz se sám od sebe zastavil" pronesl jsem zasvěceně.  Z důvodu bezpečnosti jsme do vozů montovali bezpečnostní okruh. Jestliže řidič přestal komunikovat s psyportem, vůz odjel ke kraji silnice a zastavil.

  "Ne, to právě, že ne." Usmála se. "To se mi už několikrát stalo, mám za to už dvě pokuty.  Dost často telefonuji a někdy dost dlouho, no. Jak se říká, prostě se zakecám. Ale jak jsem tak mluvila, najednou cítím drcnutí a auto vjíždí do mé garáže. Zatímco jsem telefonovala, ujel vůz několik kilometrů a mě by zajímalo, kdo ho řídil. Já jsem to nebyla, pak, když jsem nad tím přemýšlela jsem si vzpomněla, ale bylo to jako by to byly vzpomínky někoho jiného, ale vzpomněla jsem si na každou drobnost."

  "To je nadmíru zajímavé", odvětil jsem ohromeně, "budu to muset probrat se svými kolegy, myslíte že by jste si na nás mohla udělat čas někdy příští týden?"

  "Tak co si o tom myslíte?" Otázal jsem se Smileho a Mousy, poté co shlédli záznam našeho rozhovoru.

  "Není spíš pravděpodobné, že si to jen nepamatuje?" zařval Smile."Mě samotnému se stává dost často, že například vynesu nákup z auta, aniž bych si to pamatoval. Pak se pro něj vracím do vozu a hrozně se divím, kde je."

  "A když se potom rozpomeneš, že si skutečně ten nákup odnesl, pamatuješ si to do posledního detailu?" otázal se Mousy.

  "To zase ne,"připustil Smile "ale třeba má skvělou paměť, jen jí chvilku trvá, než si něco vybaví."

  "Musím ti odporovat." Zapojil jsem se do debaty. "Prostudoval jsem si její psygram a nic nenapovídá o jejích výjimečných paměťových schopnostech. Když to shrnu, je to reprezentativní vzorek ženský populace v jejím věku, nic abnormálního jsem nezaznamenal."

  "Tak se zeptáme přímo psyportu." Poznamenal Mousy "Kontrolní paměť uchovává záznamy za několik dní, třeba tam něco najdeme."

  "Našli jste něco zajímavého?" Zeptal jsem se po vstupu do laboratoře.

  "No, našli." odtušil Smile "Je to divný, dost divný. Řekni mu to."

  "Jak bych začal. Věc se má tak. Je to jistý druh schizofrenie, až na to, že se nejedná o rozdvojení na dvě odlišné osoby, ale na dvě takřka identické. Ta první, říkáme jí Ego, je normální člověk a ta druhá, tu jsme pojmenovali Alter Ego, je naprosto stejná, jenom jedná čistě na základě vědomí toho, co by chtěla ta první a nenechává se ovlivnit emocemi, jakoby neměla vůli, je to oddaný pomocník."

  "Ale můžete mi říct, proč se to neprojevilo dřív."

  "To ten mobil" zahlaholil Smile. "Je to nový druh, použili jsme v něm jako vysílač jinou mutaci bakterií. Mozek  využíváme jen na patnáct procent, alespoň to všichni tvrdí. No a záření  těch bakterií nějakým způsobem umožňuje využit několik dalších procent jeho kapacity. Možná, že dokonce celou. Udělali jsme několik testů s různými vzorky lidí a zdá se že to zatím funguje tak jak říkám."

  "Hm, myslím že bychom to měly prodebatovat v širším kruhu. Svolám na příští týden zasedání rady. Pozvu tam naši právničku .... no tak se nešklebte, na vás nehraji divadlo, jen jsem o ní zvyklý mluvit jako o právničce kvůli lidem, no a zvyk je železná košile."

  Meglin

  Přišla do mé pracovny den po procesu. Soudili jsme se ohledně autorských práv. Vyhráli jsme jen tak tak.

  Někdo by o ní prohlásil, že má kostnatý obličej. Já věděl, že je nádherně výrazný.

  Někdo by o ní prohlásil, že je vychrtlá. Já věděl, že je roztomile drobná.

  Někdo by o ní prohlásil, že má sytý hlas. Já věděl, že je překrásně zvonivý.

  Nikdo by o ní neprohlásil, že je nesympatická. Já věděl, že je kouzelná.

  To byla Meglin. Vešla do mé pracovny a zeptala se, kdy má nastoupit, nikdy dříve jsem ji neviděl. Ve chvíli kdy na ní padl můj zrak jsem pochopil, že můj život byl neúplný, věděl jsem, že mi něco schází a nevěděl co.

  Meglin je zkrácená verze jednoho velice starého slova, volný překlad by byl "měsíční svit". A to byla ona. Paprsek světla v bezesné noci, komůrka naděje v domě smutku, i jen vzpomínka na ni, ve mě vzbuzuje poetické myšlenky. Řeknete si "tohle a poezie", a budete mít pravdu. Nedokáži tyto pocity převést do slov, ale ani sebelepší básník by jí nedokázal vystihnout. Byla Meglin, měsíční svit.

  "Kdy mám nastoupit?" Zopakovala svoji otázku.

  "Kdo vlastně jste?" Vypustil jsem ze sebe omámeně.

  "Odpovídáte vždycky otázkou?" Zasmála se zvonivě. "Jsem Meglin, vaše nová právnička."

  "Vy jste právnička?" Nedokázal jsem vyplodit nic rozumného.

  "Vlastně ne tak úplně, jsem novinářka, ale vystudovala jsem práva jako nejlepší v ročníku. A můžu vám říct, že ten co vás obhajoval byl břídil. Kdyby pravda nebyla tak do očí bijící, tak jste nemohli vyhrát." Zamračila se. "Od teď budu váš advokát a právní poradce já. Zaručuji vám, že pokud budete v právu, vyhrajete i kdybych se měla roztrhat."

  "A pokud v právu nebudeme?"

  "Tak končím." Prohlásila nenuceně. "Nikdy nebudu obhajovat nic špatného. Ale to vy stejně neuděláte, četla jsem o vás. Pomohl jste spoustě lidem, hlavně dětem. Teď pomohu já vám."

  "Teda jestli mě chcete." Hlesla

  I kdybych nechtěl, nedokázal bych říct nic jiného než: "Bude mi ctí"

  Zasmála se a já věděl, že není cesty zpět.

  Zlom

  Jádro výzkumu jsme tvořili já, Smile a Mousy. Celý tým, nepočítám-li pomocné výzkumníky, tvořilo osmnáct vědců zaměřených na neuroport, neurovlny, léčbu a další. Všichni muži. Tato skutečnost není známkou šovinismu, spolupracovalo s námi mnoho žen, ale pro tento druh výzkumu musela dotyčná osoba obětovat vše. A obětovat výzkumu celý svůj život, i přes počáteční přesvědčování o opaku, ženy nedokázaly. Dříve nebo později se v těchto krásných bytostech projevily mateřské pudy.

  "Srdečně vítám vás všechny." Pronesl Smile, který se s postupujícím věkem naučil mluvit méně a tišeji. "Předpokládám, že sdílíte mou radost nad tak neobvyklém setkáním", zářivý úsměv "málokdy se nám podaří sejít v plném počtu a nikdy se tak nestalo z příjemného důvodu. Vám, kdo jste zatím neměli to štěstí, představuji naši právničku, slečnu Meglin." Sálem se rozeznělo klepání o stůl, což byl náš způsob jak projevit úctu.

  Slečnu, pomyslel jsem si smutně, nikdy jsme se nevzali. Chtěl jsem, ale má sladká Meglin vždy s úsměvem pravila, že si stejně časem najdu nějakou pěknou vědkyni. Domnívám se však, že už tenkrát tušila jak vše dopadne. Dřív by jí nazvaly věštkyní, což nebylo přesné. Dokázala poznat skutečnost i jen ze žalostně nízkého množství informací. O její neuvěřitelné intuici se ostatně ještě zmíním.

  Když sál utichl, chopil se Smile opět slova. "Doposud jsme se vždy sešli při řešení nějaké krize, nyní, jak už jsem se zmínil, je důvod podstatně příjemnější. Dospěli jsme k poměrně zajímavému a, troufám si říct, převratnému objevu. Materiály jste si předpokládám všichni prostudovali. Naším úkolem je vyřešit, jak s našimi poznatky co nejlépe naložit. Máli někdo nějaký návrh, prosím vyslovte ho."

  Následovala bouřlivá diskuse, při níž jsem si opět uvědomil, jak schopní a inteligentní lidé mne obklopují. Dospěli jsme k mnoho zajímavým návrhům a ke konci jsem přednesl ten svůj.

  Vyprávěl jsem jim o svých snech a  myšlenkách, o mé fantazii.  Vyprávěl jsme jim o světě, kde nebudou muset lidi vykonávat žádnou manuální práci, kde v továrnách, v elektrárnách, v dolech a na spoustě dalších míst budou roboti. Inteligentní roboti, které se i přes vysokou vyspělost naší technologie, stále nedařilo vytvořit. A přitom nám řešení leželo u nohou. Lidský mozek. Každý člověk by měl své alter ego, humanoidní stroj, ovládaný svým mozkem, tou částí mozku, která by jinak zahálela. Každý člověk bude pracovat, aniž by musel hnout prstem, bude moct pracovat čtyřiadvacet hodin denně a přitom mít celý den jen pro sebe. Totální svoboda."

  Teď vím jací jsme byli blázni, já i mí kolegové. Jen Meglin poznala pravdu hned.

  "To přece nemůžete myslet vážně." Vyhrkla na mne doma. "Je to nesmysl, nemůže to fungovat. Lidi to nesnesou." "Ale Meg, přece dáme lidem svobodu. Co je na tom špatného."

  "Všichni na práci nadávají," zoufale na mne křičela, "ale už bez ní nedokážou žít. Možná se najde pár lidí, kteří budou dál něco dělat, ale většina se začne nudit, nedokáží najít jiný smysl života. Jsme příliš spjati s naším životním stylem. Možná kdyby ten váš sen postupoval pomalu, generaci po generaci, ale ne takhle najednou. Je chyba si něco takového myslet"

  "Myslím, že se pleteš to...."

  "Nepletu," skočila mi do řeči "a ty musíš být slepý, stejně jako celý ten váš spolek géniů, když to nevidíš. Do teď jste lidstvu pomáhali, ale jestli to uskutečníte, tak lidstvo zničíte"

  Bylo to poprvé, po sedmi letech, kdy jsme se pohádali. Koukal jsem, jak jí tečou slzy a nedokázal jsem nic říct, nerozuměl jsem jí. Měl jsem jí obejmout, nadávat jí nebo křičet. Hlavně ne mlčet.

  Odešla, zůstal mi po ní jen dopis. Na několika stránkách popisovala budoucnost.

  "Měla bych tě zabít," bylo v dopise "ale nedokáži to, vím čeho se dopustíš, ale pro svou lásku k tobě nedokážu udělat správnou věc. Nikdo z nás nezažije tu hrůzu co přijde ... " Měla pravdu skoro ve všem, spletla se jen ve dvou věcech. Moje smrt by nic nevyřešila, stvořil jsem lavinu, kterou už nikdo nemohl zastavit. A já budoucnost zažil. Přesněji řečeno přežil.

  Vyhnanství

  Poté co jsme zaměřili své zkoumání jiným směrem, přišlo spoustu nových a neuvěřitelných poznatků. Nikdo z nás nemohl mít své alter ego, vlny na nás působily jinak. Nemohli jsme využívat mozek na víc činností, ale mohli jsme ho využívat na víc procent. Mysleli jsme rychleji, víc jsme si pamatovali atd. Přicházeli jsme na další postupy a využívali stále větší a větší část mozku.

  Po staletí se lidé snažili ovládnout mentální schopnosti různými rituály či hypnotiky, a kromě mizivého procenta jedinců, jež měli silné nadání, neuspěli. Pak přišla věda, ukázala cestu, určila postupy a pronesla výrok, který v ostatních probudil pocit beznaděje, oloupení a nespravedlnosti. Věda řekla. "Můžete se snažit jak chcete, ale jen vyvolení můžou vládnout touto mocí, jen vyvolení můžou žít věčně".

   Už jsme nepotřebovali neurovysílače a přijímače. Naučili jsme se komunikovat na mentální úrovni, zvládli jsme telekinezi, telepatii, naučili jsme se ovládat hmotu a měnit skutečnost. Dokázali jsme zastavit naše stárnutí. Byli jsme ESP.

  Rozhodli jsme shromáždit nám podobné, z celého světa. Naše společenství se z osmnácti rozšířilo na několik set mužů a žen. Lidstvo nám nedokázalo odpustit naší vyjímečnost, záviděli nám a opovrhovali sebou. Potřebovali naší vědu, ale nechtěli žít vedle nás. Uchýlili jsme se na jeden ostrov poblíž Austrálie a pojmenovali ho po naší společnosti. Stali jsme se Entropiany.

  Staletí

  Bylo to moc velkých změn najednou. Lidstvo bylo zpočátku omámeno svobodou, zbavilo se břemena práce a opájelo se volností. Po onom počátečním nadšení však začali propadat zmíněné beznaději a ztratili smysl života. Nikdo z nich sice nevěděl jaký smysl to byl, ale připravili je o něj Entropiané. V průběhu následujících několika set let neustále klesala populace, až nakonec nezůstal nikdo. My stále žili. Užíráni vinou, nuceni sledovat zkázotvornost našich skutků, debakl našich snah v lepší život.

  Může se zdát, že události měly probíhat  podle jiného scénáře: Lidská populace klesá, zatímco Entropianů je stále víc a víc, až nakonec planetu Zemi obývají jen Entropiané, rasa založená na vyšším stupni inteligence a díky mentální komunikaci, na hlubšímu porozumění. Možná by to tak dopadlo, kdyby jedinec, nazvěme ho "homo sapiens entropic,  vznikal po staletí či tisíciletí a ne během pár desítek let.

  Entropiané neuměli žít věčně a tuto neznalost od nich pochytili i jejich děti. Pár talentovaných jedinců nové generace se rozhodlo opustit matičku zemi, rozhodli se zkoumat vesmír a hledat jinou inteligenci. Většina však přežívala stejně jako my. Jeden po druhým se Entropiané vzdávali své nesmrtelnosti, jak ti původní, tak ti nové generace.

  Tak sám

  Je paradoxem, že mí nejbližší spolupracovníci a přátelé Mousy a Everysmileball, tyto absolutní protiklady člověka, započali a nakonec uzavřeli sebevražedné konání Entropianů.

  "Pojď taky Skane", řekl mi Everysmileball, poté co jako poslední z Entropianů ležel na smrtelné posteli, na kterou sám ulehl mentálně způsobeným krvácením do mozku. "Na stole je tableta, připravil jsem ji pro tebe. Zůstaneš tu sám, takhle se žít nedá. Nebyla to tvoje chyba, stvořili jsme cestu, na kterou nebylo lidstvo připraveno, teď je konec a svým sebetrýzněním nic nespravíš."

  "Měl jsem poslechnout Meglin, třeba šlo něco dělat."

  "Bolí to pořád stejně?", přikývl jsem. "Byli jste si předurčeni. Víš, že měla taky talent?"

  "Myslel jsem si to, nikdy jsem neměl dost odvahy jí vyhledat. Víš co se s ní stalo?"

  "Vím, byla mezi námi. Změnila si vzhled a jméno, byla ti na blízku, nikdy tě nepřestala milovat. Už víš?"

  "Ne. Kdo byla?"

  "Luna. To si celý ty, dokážeš najít zrnko kávy v oceánu, ale nepoznáš svojí lásku na metr od sebe. Odletěla s novou generací do vesmíru. Vezmi si ten prášek. Přála by si to."

  "Nepřála. Novou generaci už necítíme, je mrtvá. stejně jako všichni co jsem znal a měl rád. Teď odcházíš i ty, můj příteli. Ale já tu musím zůstat, nezasloužím si dobrodiní smrti."

  "Co chceš dělat? Žít věčně? Nebuď blázen Skane!"

  "Nevím co budu dělat."

  Povídali jsme si dlouho. Bavili se o krásných okamžicích z dávné minulosti. A zatímco jsme vzpomínali, já sledoval jak mu slábne hlas, kalí se zrak, jak umírá předposlední člověk, jak umírá můj poslední přítel.

  Rozsudek

  Už jste někdy zkoušeli soudit sami sebe? Je to docela zábava. V průběhu věků jsem procházel různými stupni nepříčetnosti, jednou jsem dokonce uspořádal soud. Zpověď, kterou čtete byla pořízena záznamovým zařízením při soudu. Bylo to stylové.

  Soud se pořádal v Haagu.

  Žalobce: Ska

  Porota: Ska

  Obhajoba: Souzený se vzdal obhajoby

  Rozsudek: Vinen v plném rozsahu žaloby

  Trest: ...

  Jaký trest jsem si v pominutí ducha určil? Krutý, ale i nyní ho přijímám. Určil jsem si žít do doby, než najdu planetu s klíčícím životem. Musím mu pomáhat a provázet ho celým vývinem od jednobuněčných organismů po inteligentní bytosti podnikající mezihvězdné lety. Musím jim být bohem, kterého lidstvo nikdy nemělo. Na jedné planetě jsem život zničil, na jiné ho musím stvořit. Teprve pak mohu zemřít.

  Pro koho píšu tyto řádky?

  Možná na zemi, na tomto památníku mé viny vznikne nový inteligentní život, třeba se primáti znovu vzchopí, třeba sem zavítá mimozemské inteligence a třeba se vrátí Meglin. Neznám dosah lidské mysli. Domnívali jsme se, že hranice neexistují, ale co když ano. Možná jsme s novou generací ztratili kontakt, protože jsou mimo dosah našich myslí, třeba v jiném vesmíru.

  Ať tuto zprávu najde kdokoli, čtěte prosím pozorně a poučte se.

  Nespěchejte.

  Pokud život uspěcháte, zemřete.

  Já to vím.