Mystiqo

Prolog

 
Dech se jí zrychlil. Srdce bilo na poplach. To ticho jí drásalo uši. Je tu! Někde tu musí být. Skrývá se a tiše ji sleduje. Svýma očima. Těma očima lačnícíma po krvi. Živí se jejím narůstajícím strachem. Čeká na správný okamžik. Na její chybu. Dřív nebo později ji udělá. Pak už nebude cesty zpět. Z jejího dechu zbylo jen zoufalé sípání.

Vyděšené oči hleděly do nekonečné tmy a hledaly stopy po úkrytu. Netušila, kde se nachází. Stále byla v lese. V tom tmavém leze. V jeho lese. Pozval ji sem, protože po ní toužil. Potřebuje ji.

Její strach dospěl k vrcholu. Panika ji zachvátila. Rozběhla se. Vyděšená běžela lesem do prázdnoty. Zakopávala o kořeny. Větve ji drásaly ruce a obličej. Z drobných ranek tekla krev. Ozval se dupot. Něco se za ní hnalo. Už jí to dohánělo. Že klapot koňských kopyt? Že by záchrana? Nezastavovala se a běžela dál. Pokud je to on, nedostane ji. Nechytí ji.

Les se před ní rozestoupil a objevil se sráz. Cesta končila prudkou strží. Hlubokou propastí bez konce. Nad ní právě vycházelo slunce. Koupalo se v krvavě rudých obláčcích. Dech smrti.

Myslela, že je to jen legenda. Opravdu to místo existovalo. Dovedl ji sem. Tady ji potřebuje. Zastavila se. Dál už nemohla. Zvuk kopyt sílil. Stále čelem k propasti, když se kůň zastavil

„Otoč se a podívej se mi do očí, než zemřeš.“ Jeho hlas zněl jako skřípání zrezlých dveří. Jako tisíc vyjících pil. Jako hlas smrti.

Naposled pohlédla na rudé slunce. Nestihla to. Ještě stále nevyšlo. Není zlaté. Pomalu se otočila a pohlédla na toho, kdo ji v noci zavolal. Kdo ji přivedl až sem.

Do studeného rána zazněl zoufalý výkřik mladé ženy. Slunce se konečně vyhouplo z mlžného oparu a zazářilo božskou září. V koruně stromu na kraji lesa se něco pohnulo. Z houští drobných větviček seskočil mladý muž.

Smutnýma očima se obrátil k lesu a tiše pravil: „Už jen tři zbývají.“ Pak se obrátil a pomalu vykročil po cestě k malé vesničce na obzoru, abych ohlásil tu radostnou zprávu.

Kapitola první

Pomalu otevřela oči. Sluneční paprsky pomalu tančily po stěnách jejího pokoje. Už bylo zase ráno. Lehce si povzdychla a posadila se na posteli. Pomalu se rozhlédla po pokoji. Jak dlouho už bydlí tady? Kolik času už uplynulo, co ji sem přestěhovali?

Dřív měla pokoj v jižním křídle. Měla i balkón s výhledem do zátoky. Každé ráno sledovala lodě v přístavu. Lovce v lesích. Kupce na tržišti ve městě. Dvořany na nádvoří. Tenkrát to byl pro ni zázrak života. Byla malá holčička a tenkrát její otec žil. Každé ráno ho vídávala na nádvoří, jak se chystá na lov. Viděla, jak vyjíždí. Vždycky ji zamával. Ráda se na něj dívala.

Jednou se však z lovu nevrátil a od té doby ho už nikdo nikdy nespatřil. Tak zůstala na tomdle světě sama. Není vlastně sama. Má ještě sestry a matku, jenže ony jsou spíš oddány ženským věcem, ne aby ji chápaly. Užívají si života, rozhazují peníze na všechny strany a nezajímají se o blaho země. Ztrátou otce trpěla nejvíc, jediná tehdy plakala. Ony ne.

Její vztah s matkou je velmi složitý. Možná že se v hlouby srdce mají rády, ale nenávidí se. Matka ji nikdy neměla ráda. Milovala své dvě rozmazlené holčičky. Splnila jim všechno, co jim na očích viděla, a stále plní pořád. Bály, plesy, ohňostroje. Nové šaty, šperky, střevíce. Ona ji je jen stále na obtíž.

Proto teď žije tady. V severní věži. Přestěhovali ji sem hned po pohřbu otce. Odebrali ji její krásné šaty, pohodlnou postel a vlastně i celý pohádkový pokoj, který pro ni vytvořil otec. Dostala tenhle obyčejný pokoj. Kameny ve zde jsou ledové. Kamna pořádně netopí. Okno je rozbité. Přesto se zde cítí ale bezpečně. Sem za ní nikdo, kromě služebné, nechodí. Severní křídlo je prázdné. Má ho jen celé pro sebe.

Znovu povzdychla a vstala. I přes to slunce bylo letní ráno dost studené. Mezi stromy v lesích se stále líně převalovala mlha. Otevřela okno a nechala čerstvý vzduch volně proudit do pokoje. Pomalu se rozhlédla.

Na příjezdové cestě k městu spatřila mladého muže. Pomalu kráčel k městu. Byl vysoký, blonďatý a měl sebejistý krok. Copak asi dělal dneska v noci venku? Je přece vydaný zákaz vycházení. Přemýšlela by o něm dál, pokud by se to nestalo. Neočekávala to.

Ten mladík zvedl totiž hlavu a podíval se jejím směrem. I přes tu dálku měla pocit, že se jí dívá přímo do očí. Jistě je má nádherné. Pak se zastavil a dále ji sledoval. Polekala se a otočila se k oknu zády.

„Bože! Bojíš se už i obyčejného pohledu,“ řekla do tichého pokoje a pak se rozesmála. Jako malá holka. Brzo jí bude devatenáct a stále se v mnoha věcech chová jak malá holka. Přesto však nebyla jako ostatní dívky. Jezdila lovit do lesů, chytat ryby na moři a učila se bojovat s obyčejnými vojáky. Oblékala se i jako kluk. Jen ty husté černé vlasy spletené do dlouhého copu ji stále od mužů odlišovaly.

Převlékla se z noční košilky, omyla si obličej a posadila k zrcadlu. Rozpustila si vlasy a jemně si je začala rozčesávat. Nikdy nebyla tak krásný jako její sestry. Neměla tak heboučkou kůži na obličeji ani takový malinký a roztomilý nosík jako ony. Usmála se. Měla přirozenou krásu. Jemné mužské rysy po otci. Krásné kaštanové oči a plné rty. Líbil se jí její vlastní úsměv.

Zase se zamyslela. Nikdo nepotkala žádného muže, který by ji opravdu miloval. Nezažila ještě ani jediný románek, ale její sestřičky měly zážitků spousty. Ona byla jen plachá, tichá a nespolečenská dívka. Zato mimo palác byla rozená bojovnice. Hravě zvládla i tom, co by mnozí muži udělali jen stěží. To měla po otci. Nikdy se nevzdávala a vždy šla za svým cílem. Jednou snad někoho najde. Někoho, komu nebude vadit, jak se chová a bude ji mít takovou, jaká je. Nebude ji chtít změnit jako všichni ostatní.

„Pro budoucí královnu se přece nehodí, aby pořád lítala jen po lesích a bláznila na nádvoří s obyčejnými vojáky. Je nutné, abyste už konečně pochopila, slečno, kde je vaše místo. Musíte se naučit správného chování, které se sluší u princezen. Váš otec by si tohle nepřál.“ Takhle ji stále upomínal královský prefekt. Stejně nikdy neusedne na trůn. Je přece nejmladší. Před ní jsou ještě další dvě adeptky. Bude ráda, když ji nechají odejít na ten malý lesní zámeček v horách. To by ji stačilo. Etiketa a společenské chování ji už nebaví.

Přestala se česat a zapletla si vlasy do lehkého copu. Otevřela lahvičku s olivovým olejíčkem a trochu si nabrala na prsty. Její sestřičky by s radostí řekly, že už se pomalu podobá služebným od krav. Ony radši pudříky a oční barvičky. Pro ni byla lepší přírodní kosmetiky. Jemnými tahy si vetřela olejíček do kůže na obličeji. Její pleť nabyla přírodního vzhledu a na slunci jemně zazářila.

Pomalu vstala a přešla k oknu. Mlha už zmizela a slunce stálo už hodně vysoko na obloze. V očích se jí zaleskly slzy. Už dost vzpomínání, teď je čas žít. Usmála se. Čeká ji zase další krušný den. Má spoustu povinností a musí toho ještě tolik udělat. Otočila se zpět do pokoje a jemně uhladila šaty. Tudle róbu pár hodin snese a pak vyrazí do lesa.

Ozvalo se slabá zaklepání na dveře. „Dále,“ promluvila jemně a pohlédla na staré kované dveře. Otevřely se a vešla její služebná, tu starou ženu znala už od malička. „Je čas, má paní,“ pronesla mírně přísný hlasem. „Vaše matka a sestry vás očekávají v hlavním paláci k snídani.“ „Ano, já vím.“

Znovu se podívala k oknu a myslí zalétla k tomu blonďatému mladíkovi. Pak zpátky otočila hlavu, vznešený krokem prošla dveřmi na chodbu a vydala se směrem k hlavnímu paláci. Služebná se rozhlédla jemný pohledem po pokoji, zavřela dveře a následovala svou mladou paní.

 

***

 
Jídelna byla obrovská a velmi starodávná. Podlaha pokrytá voňavým dřevem, stěny plné barevných gobelínů a obrazů nejrůznějších velikostí ukazujících celou historii královské rodiny. Dvě těžké almary plné nepoužívaného porcelánového nádobí a křišťálových sklenic. Překrásné pozlacené zrcadlo. Stále zapálený krb, jenž byl srdcem celého hradu. Uprostřed obrovský dubový stůl obestavěný spoustou židlí z každé strany. Okna lemovaná těžkými sametovými závěsy s výhledem na nádvoří, les za hradbami, malé městečko a záliv s přístavem a loděnicí.

Jídelna pamatovala lepší časy z dob dřívějších králů a panovníků. Velké hostiny se spoustou jídla a pití. Dnes už se moc nepoužívala, jen na významné večeře párkrát do roka. Celý hlavní palác se moc nepoužíval. Byl starý a královská rodina jen zřídka kdy opouštěla svoje komnaty, aby přišla sem. Jen snad taneční sál byl nejpoužívanějším pokojem. Jednou do měsíce se zde pořádaly bály a plesy. Na vše ostatní se jen prášilo.

Královská rodina bydlela v jižním křídle. Chodby potažené hustými koberci, stěny teplé a obložené dřevem, každý metr pochodeň osvětlující prostory. Velké komnaty plné zlata a stříbra. Překrásná knihovna, hudební salónem a obrovská obrazárna. Balkóny s nejlepším výhledem do okolí. U každých dveří ozbrojená stráž a všude spousta služebnictva.

Dvořané a náhodní hosté obývali východní křídlo. Nebylo tak skvostné jako jižní, ale i přesto bylo útulné a bohatě zdobené. Menší knihovna, hrací salónem a malé divadélko, které zde sloužilo pro zábavu v dlouhých chvílích. Každý tu našel vše, co potřeboval k životu.

Západní a nejmenší křídlo hradu ukrývalo největší skvosty, jaké kdy člověk spatřil. Nacházela se zde královská pokladnice, šperkovnice, obrovská zbrojnice a malá katedrála. V malé a jediné věžičce sídlil hradní alchymista a čaroděj Šedivý, jehož hlavním úkolem bylo hlídat všechnu tu nádheru. Bez povolení nikdo nemohl vstoupit. Čaroděj zde v klidu bádal a nikdo ho nerušil.

Severní a tudíž i poslední křídlo bylo oproti ostatním podstatně zchátralejší. Bylo temné a strašidelné. Nikdo sem skoro vůbec nezavítal. Všude byl prach a špína. Za svých největších časů bylo toto křídlo nejkrásnější částí paláce. Je největší, má sedm věží a kdesi v jeho útrobách se nachází velká katedrála, zrcadlový sál a bájná zbrojnice s čarovnými meči. Mapy toho křídla neexistují, takže nikdo nevím, kde co leží. Právě sem byla odklizena princezna Yvone, která ve svém volném čase prohledává místnosti a snaží se vytvořit vlastní mapu.

Hlavní palác je centrem mezi všemi křídly. Sice je málo používaný, ale i přesto každou místností každý den někdo projde. V poslední pár měsících je tu lidí hrozně málo. Nenadálé okolnosti způsobily, že většina lidí opustila hrad i městečko a odešli jinam.

Oknem do jídelny proudily první sluneční paprsky a uvízly na obrazech v protější zdi. Oheň jemně zapraskal a u křišťálového zrcadla se něco pohnulo. Ozval drsný dívčí hlas. „Bože! Kde zase je?“

Vysoká tmavovlasá dívka pomalu odstoupila od křišťálového zrcadla, letmým pohledem zpět ještě zkontrolovala svůj složitý účes, uhladila lehké tmavomodré šaty a přešla ke stolu. Na podlouhlém dubovém stole osvíceném dvěma jedinými osmiramennými svícny stál kovový džbán s vínem a čtyři pozlacené poháry. Uchopila jeden, naplnila, lehce přivoněla a napila se.

Položila pohár zpět na stůl. „Dneska si přivstanu o dvě hodiny a zase musím jen čekat.“ Lehce pohodila hlavou ke dveřím a trpce dodala „už jsou to celé tři minuty, co jsme pro ni poslali, a stále tu není. Už mě unavuje to čekání.“

„Uklidni se, sestřičko,“ pronesla vysokým hlasem mladší dívka s dlouhými nazrzlými loknami sedící v křesle u krbu. „Určitě přijde. Je to pro ni stejně důležité jako pro nás.“

Lehce se ovívala velkým vějířem. Letmo se podívala na sestru a upila ze své číše. Pak obrátila oči v sloup a znuděně si povzdychla. „Bože, je ti děsné vedro. Proč je krása tolik těžká?“ Neurčitě si pohladila svoji těžkou a blyštivou róbu.

„Nestěžuj si a drž se etikety. Stejně by ses bez té své parády neobešla. Nebo si chceš brát příklad z naší malé ušmudlané Rosty?“ Ušklíbla se starší sestra. „Tak si otevři okno nebo si sedni dál od toho ohně,“ dodala trpce.

Zrzka ji zpražila nenávistným pohledem. „Ty a ta tvoje etiketa,“ osočila se na ni. „Běž si do knihovny k těm svým diplomatickým žvástům, které si čteš před spaním. Nic jinýho ti nejde!“

Tmavovláska pohodila pyšně hlavou, znovu upila vína, ale pohár si nechala v ruce. Pohlédla své sestře ostře do očí. „Jenom žárlíš. Ostatně, ty máš, co mluvit. Vrať se do pokoje a věnuj se svým múzám. Maluj si, hrej a důležitá rozhodnutí nech starším a zkušenějším. Drž se svého mladého zahradníka, na jehož kytice skládá dětinské básničky.“ Drsně se uchechtla. „Copak ti přinesl dneska? Růže? Tulipány? Orchidej?“

Přešla zpátky k zrcadlu a znovu si lehce upravila svůj účes. Zrzka se v křesle napřímila, složila vějíř a namířila ho na sestru. „Já a zahradník? Co ten tvůj bláznivý básník? Co ti to posledně napsal?“ Jemně se ušklíbla a pištivým hláskem začala pomalu recitovat: „J'aiste, Mon Amour, J’aiste...“

„Je to J'aime, ty huso...“

„Nepřerušuj mě! Nejsi na tom líp než já,“ rázně vstala, přešla ke stolu a dunivě postavila svůj pohár na stůl. „Jsi jen obyčejná děvka. Schováváš se za svoje pravidla a zákony. Při tom se muchluješ na potkání s každým, kdo se ti připlete do cesty. Štětko. Jsi tak ohavná a tak ...“

„Tak už dost,“ zahřměl drsný hlas staré ženy. „Hádáte se jako dvě malé holky. Kvůli tomu tu přece nejste.“ Obě sestry se otočily k hlavním dveřím.

Uprostřed těch obrovských a otevřených dvoukřídlých dveřích stála starší žena. Dlouhé blonďaté vlasy spletené do drobounkých copánků svázané v pevný drdol, pronikavé a velmi unavené bleděmodré oči, tváře jak alabastrová panenka, středně vysoká a oblečena v složitou a širokou krvavě rudou róbu. Rukou se opírala o jeden rám dveří a přísně pozorovala své dcery. ‚Jak moc se změnily, mé malé holčičky?!‘ zamyslela se v duchu.

Starší Stela byla vysoká a velice štíhlá. Nosila převážně tmavé a lehké šaty zvýrazňující její postavu. Hnědé vlasy vyčesané a spletené do složitého účesu zdobeného drobnými perlami tak, aby byla vidět její bělostná šíje. Sytě zelené oči, malé ale výrazné obočí, vystouplé lícní kosti, orlí nos a úzké rty. Ač se to nezdálo, byla i tak neskonale krásná. Bylo jí 25 a studovala vědy, diplomacii a společenské chování. Královna každým coulem, ideální partnerka budoucího krále, ale zatím bez vhodného nápadníka.

Mladší Lorne byla menšího vzrůstu a trošku při těle, ale zase žádná baculka. Měla velkou zálibu v pestrobarevných a blyštivých šatech, velmi složitých, ale zato fascinujících. Rezavé vlasy měla v hustých loknách položená na ramenou. Oči světle modré, husčí obočí, plné tváře, drobounký nos a výrazné rty. Díky pudru její pleť stále zářila až smrtelnou bělostí. Byla též neskutečně krásná. Bylo jí 21 a věnovala se umění. Malovala, hrála na klavír, harfu a flétnu, vyšívala a psala básně. Umělecká duše. Pořádala honosné plesy a bály a uměla se bavit. Také vhodná nástupkyně na trůn, stále však bez manžela.

Obě před ní stály v celé své kráse a dívaly se na svou matku s posvátnou úctou. Chyběla jen ta třetí, nejmladší. Dívka s mužskou silou, pevným rozhodováním a velkým srdcem. Ohrožovala její trůn. Byla jí trnem v oku. Brzo se jí zbaví. Navždy.

Lehce se usmála, vkročila do pokoje, zastavila se u stolu a položila svou drobnou ruku na opěradlo jedné dřevěné židle. „Jste přece dámy, budoucí královny své země. Chovejte se tak“

Vedle krbu se otevřely tajné dveře z vetší části ukryté za velkým gobelínem s podzimní přírodou. Těmi malými dvířky dovnitř vešla Yvone. Z vlasů si smetla drobné pavučinky a jemný prach z šatů. Za ní vešla do pokoje její služebná a zavřela za sebou. „Jsem tu, matko,“ pronesla Yvone neurčitě.

„Oh, podívejte se. Zase přišla jako děvka od prasat. Kdepak ses nám zase válela? Prolézala si s kominíkem komíny?“ pronesla posměšně Stela a Lorne se šibalsky uchechtla.

„Takhle byste se svou sestrou jednat neměly, dámy! Nehodí se to.“ Eleanor trpce pohlédla na svou nejmladší dceru. „Bělo, ráda tě vidím. Čeká nás důležité rozhodnutí.“ Obrátila zpět svůj zrak k těm starší a nepřítomně do vzduchu hlesla „Inez, přiveď ho.“

Služebná se uklonila, prošla velkými dvoukřídlými dveřmi a zavřela je. Nastala chvíle ticha. Stela se vrátila k zrcadlu.a zase zkontrolovala svůj vzhled. Lorne došla zpět ke krbu, roztáhla svůj velký vějíř, pomalu se začala ovívat a zahleděla se do plamenů. Eleanor uchopila číši, nalila si vína a lehce upila. Nervózním pohledem se rozhlédla kolem sebe. Yvone přistoupila k oknu, položila ruce na parapet a sledovala hemžení dvořanů na nádvoří.

Do toho ticha zaznělo zaskřípění jednoho křídla dveří. Všechny čtyři se naráz otočily, zamířily na ně svůj pátravý zrak a čekaly až někdo vejde. Vstoupila Inez a svým jemným hlasem řekla: „Arutha, rolník z Tsuranských hor žádá o přijetí, má paní.“

Eleanor lehce přikývla. „To není možné!“ špitla Yvone a nevěřícně sledovala, jak mladík prochází dveřmi do pokoje.
 

***