Vylétávám nad střechy

Vylétávám nad střechy

Vylétávám nad střechy, komíny kouří, halí má křídla popelem.

Už nemám křídla jak padlý sníh, doutnám, hořím, rozžhavené jiskřičky čpícího dehtu pálí můj chvost.

Pomóóóc, křičím do prázdna, ale mrtvé město mě neslyší...

Kam jsi zmizel člověče? Bože? Pane...?

Proč komíny zůstaly opuštěné, jako já nad nimi?

Hle, támhle na té střeše barvy zetlelého bahna, snad nějaký člověk jenž také vzlétl? Však mává křídly již a mizí v prachu.

Asi přelud sám. Jsou sny zde i tam dole. Ještě žiju, nebo ne?

Chci procitnout, zlehka dýchat, vidět zeleň korun stromů, milovat...Chci snad tolik?

Pryč! Už vás nechci křídla popelavá!

Padám dolů, kolem střech, kolem domů, kolem šedých stěn.

Není sen. Slyším hlasy, cítím pachy starých chodníků prošlapaných tisíckrát.

Živé město a v něm lidé z masa, kostí, krve. Avšak neprocitám ze snu zcela, přesto blažený jsem, vracím se domů zas...

Nechci vylétávat nad střechy!