Myslím si, že také nikdy nekoupím keříček růží....

Přemýšlím o tom často.
…a ptám se sama sebe proč.
 
Tak třeba dneska. Prý několik sazenic okurek uschlo, protože je včera zapomněla zalít.
Neřekne: „Proč jsi nezalila ty okurky?!“ Ne, jen přijde a řekne: „Několik sazenic uschlo…“ A já na to: „Uschlo?“ A ona: „Jo, zapomněla jsem je zalít.“
 
V takových chvílích jsem ještě donedávna mívala vztek. Takový to glosování, kdy prošla od kuchyně přes obývák, porovnala  noviny na konferenčním stolku, uhladila přehoz na křesle a jen tak nahlas si povzdechla: „Ach jo…“ někdy prohodila i to své: „Pane Bože…!“
 
Ten vztek se mi pak zakuklil někde v puse a koukal ven mýma očima. Mlčela jsem a  raději se na ni ani nepodívala, aby ho neviděla. Je totiž pěkně hnusnej!
 
Můj muž ho zná a ví jak na něj. Ví, že když ho mám v očích, koukám bokem, nebo před sebe, protože vím, že mi z očí dělá kaštany… takový ty pichlavý, zelenohnědý,  než se vyloupnou.
On se nakloní, kouká  na mě a usmívá se. No, zkuste to někdy. Stoupněte si blízko naštvaného člověka, upřeně se na něj dívejte  a usmívejte se.
„Seš tak blbej!!!“ Vyprsknu a začnu se smát. A je po vzteku.
 
Jenže s ní to tak nejde. Nedokážu to. Zabalím se do takový pavučiny a pletu pak v myšlenkách všechno dohromady. Že jako už nejsem dítě, že si žiju svůj život a  budu si dělat, co chci a ona mi nemá co poroučet a organizovat. Okna umyju, až se mi bude chtít a záhonky vypleju, až mě přestane bolet hlava.
Jenže pak ji vidím s motykou v bramborách…
To jsem radši, když ji jen slyším, jak pod kuchyňským oknem okopává růže. Umí je vypěstovat z uříznutého stonku.
„Musíš dát tři listy do země, vidíš? A alespoň dva by měly být nad zemí. Zahrneš je hlínou a přiklopíš velikou sklenicí od okurek.
Do příštího roku se tady zakoření a další rok je pak  můžeš přesadit na záhon do přední zahrádky.“
Je pyšná na to, že nikdy nekoupila jediný keříček růží, všechny je sama vypěstovala. Pacientky o této její zálibě věděly. Když viděla na nemocničním stolku růže ze zahrádky v barvě, kterou ještě neměla, poprosila o růžičku, aby ji nevyhazovaly do odpadu, až uvadne. „Sestřičko, tak si je vezměte hned“… to ona striktně odmítala: „Ne, jen se s nimi potěšte, mně uděláte radost, když mi tu růži dáte, až zvadne.“
Myslím si, že také nikdy nekoupím keříček růží.
 
Přemýšlím o tom často. Jsem jiná, než ona a přesto mě nikdy nenapadlo přát si, aby tu nebyla.
 
Děsí mě popisované obrazy, povídky, ve kterých dcery likvidují své matky a pak si zapálí cigaretu.
 
Můj vztek už přestal obalovat moje oči pichlavými šlupkami.
Dívám se na ni teď častěji než dřív …
 
…a musím už končit. Slunce  se schovává za skleník.
Musím jít zalít okurky…