Brána

Povídky - Brána

„Utvořte kruh, utvořte kruh…..“ Bojištěm zněl mocný a chraplavý hlas. Kolem velitele, který neustále povzbuzoval vojáky se pomalu začal tvořit kruh na jeho ochranu. Armáda, které velel neměla téměř žádnou šanci přežít, přesto se velitel nevzdával a rozdával nové a nové rozkazy. Pohled na bojiště naháněl hrůzu a děs. Z ohromné armády zbyla jen hrstka bojovníků, která se nyní zoufale snažila bránit ohromné přesile. Kruh byl uzavřen a v jeho středu stál velitel. Okolo se hemžili všemožné potvory. Bojové pole bylo rozbahněné a všude kolem dohořívaly keře a stromy jež byly při bitvě zapáleny. Počasí bylo jako stvořené pro dnešní den. Ze zamračené oblohy sem tam vyšlehl blesk a hned na to se ozvalo ohlušující zaburácení hromu, poprchávalo. Bojovníci byli promrzlí a vyděšení, netrpělivě čekali na svůj konec. Bestie nervózně kroužily okolo, na něco čekaly. Ale na co, mohli to velice rychle ukončit. Velitel v kruhu nedával znát svůj strach a pomalu se otáčel aby vyděl celou scenérii. V jeden okamžik opět vyšlehl blesk a zaburácel hrom. A v ten samí okamžik bestie vyrazily, jakoby to byl nějaký signál. Bojovníci se tak lekli až udělali pár kroku vzad. „Držte kruh.“ Velitel opět dodal odvahu vyčerpaným bojovníkům. Ti se opět pevně postavili na nohy a začali bojovat s ohromným nátlakem protivníka.

V armádě byl i Giro, jeden z nejlepších bojovníků. Giro byl trpasličí válečník a svoje řemeslo ovládal dokonale. Jeho pomocníkem mu byla mohutná válečná sekera a kroužková zbroj, která už se netřpytila jako dřív. Nyní byla poznamenána bitvou, narezlá a na pár místech protržená. Giro byl zesláblý a únavou sotva stál na nohou, svou únavu však nedával znát a spolu s velitelem pobízel bojovníky. „Dejte těm šmejdům co proto.“ Jeho sekera létala ze strany na stranu a usekávala co jí stálo v cestě. Prosekla hrudník nahému „člověku“ s takovou silou až odlétl o pár metrů zpět. Na zemi však nezůstala bestie dlouho. Pomalu se vydrápala na nohy a opět se blížila k hrstce bojovníků. „Nemrtví, tak to nám ještě scházelo.“ Pomyslel si Giro, ale nepřestával máchat svou sekerou. Napřáhl se k dalšímu útoku……

Giro se pomalu probral jeho hlava třeštila, byla tma obloha pokryta hvězdami. Pokusil se vstát, ale neúspěšně. Všude kolem byl mrtvoly jak nestvůr tak jeho spolubojovníků. Ohromný zápach ho donutil k pohybu. Pomalu s velkou námahou se plazil kamsi na sever. Před očima mu pořád problikávaly vzpomínky z bitvy. Za žádnou cenu si to nemohl srovnat v hlavě. Nevěděl co se stalo ani jak dlouho tam ležel. Byl hrozně vyčerpaný a zmatený. Vzepřel se na rukou aby se pokusil opět vstát. Bolest ho však přemohla, upadl na zem a znovu omdlel.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Xirax si rovnal nějaké věci ve svém domě. Neustále se otáčel ke dveřím jako by někoho čekal. „Sakra co se to semnou dneska děje.“ Pomyslel si sám pro sebe a pokračoval v úklidu.

Xirax byl kouzelní, dalo by se říct že byl začínající kouzelník s velkým talentem. Většina kouzelníku se musí vše naučit, on byl jiný. Některé věci prostě dokázal aniž by o nich vůbec věděl. Magie ho lákala a bavila, takže se jí věnoval naplno. Bohužel se mu zatím nepodařilo sehnat učitele, většina mistrů ho odmítla. Nevěděl proč ho nechtějí učit, zdálo se mu to divné. Žáků je málo a mistři dokáží naučit něco málo i naprostého tupce. Nezabýval se tím problémem a rozhodl se že se bude učit sám. Když se asi po páté otočil ke dveřím ozvalo se zabušení. „Hej Xiraxi, jsi doma.“ Xiraxovi přejel mráz po zádech. „Ano moment hned jsem tam.“ V ruce zrovna držel svou knihu kouzel a velice rychle jí ukryl do tajné díry v podlaze, kde měl uschované další magické potřeby. Nikdy nevěděl proč je vlastně ukrývá. Být mágem a vlastnit magické pomůcky to přece nebyl zločin. Došel ke dveřím a otevřel, dovnitř vpadli tři strážní. Dva ho popadli a vynesli ven. Velitel Hron zůstal uvnitř. Z domu se ozývalo šramocení. „Hrone co se děje?“ Volal Xirax nechápavě na velitele stráží. S Hronem se přece znali dlouho, byly dobří známí, dáli se to tak říct. Dva zbývající strážní stále Xiraxe drželi. Hron nakonec vylezl z domu a když došel ke Xiraxovi praštil ho vší silou do obličeje. Xiraxovi začala pomalu vytékat krev z nosu. „Kde jsou ty zrůdy? Kam jsi je schoval?“ Ptal se Hron. Xirax jen nechápavě zavrtěl hlavou, následoval další uder. Hron se ptal Xiraxe dál měl spoustu otázek na které neměl Xirax odpověď a vůbec je nechápal. Po každé špatné odpovědi následoval bolestivý uder. To pokračovalo tak dlouho než Xirax omdlel.

* * * * * 2

Xirax se pomalu probral, nic neviděl a celé tělo ho tak bolelo, že zůstal radši ležet. Oči si pomalu přivykly a Xirax si začal prohlížet místnost. Nebylo tu žádné okno, jen jedny dveře, podlaha byla kamenná. Místnost byla tak malá že se sem sotva vešla matrace na které Xirax ležel. „Co se to sakra stalo? A co měly znamenat všechny ty otázky co mi Hron dával? A proč jsem v……cele?“ Poslední otázka, kterou si Xirax položil ho natolik zaskočila, až zapomněl polknout a slina mu pomalu začala vytékat z úst. Dveře se najednou otevřely tak prudce, až se rozbily o stěnu. Xiraxe oslepilo světlo pronikající z chodby za dveřmi. „Ty, ale vypadáš, tebe pěkně zřídily.“ Xirax mrkal proti ostrému světlu a pomalu začal rozpoznávat postavu stojící uprostřed místnosti, při tom si rukou utřel slinu která se táhla až na podlahu. „Buď pozdraven.“ Xirax chtěl být zdvořilý a měl pár otázek na které se však nedostalo. „Kašli na pozdravy, musíme vypadnout, nebo tady snad chceš tvrdnout věčně?“ Xirax pomalu vstal. Teprve teď si uvědomil jak je ten člověk maličký, když se vedle něj postavil byl mu sotva po ramena. Jeho výška však byla vyrovnaná mohutností, která Xiraxovi pro změnu chyběla. „Trpaslík“ proběhlo mu v hlavě, jestli je tomu tak, je to první trpaslík kterého kdy viděl. „S tebou to bude těžký. Pohni už, nelíbí se mi to tady. Jo já jsem Giro.“ Prohodil jen tak mimoděk a už pomalu vykukoval ze dveří a vyšel na chodbu. Xirax opravdu nechtěl strávit zbytek života v cela, vyběhl za trpaslíkem, který se mu ztrácela za rohem chodby.

Po dlouhém bloudění chodbami bez oken se konečně dostali ke schodům, které je přivedly do malé místnosti kde na ně čekalo nemilé překvapení. U malého stolku seděli tři strážní. V jeden okamžik to vypadalo že se zastavil čas. Všichni na sebe chvíli tupě zíraly. První kdo se probral z náhlého úleku byli strážní. Vyskočily ze židlí a běželi do rohu kde měli opřené zbraně. Giro se prudce rozeběhl proti jednomu z nich a srazil ho na zem dřív než se stačil dostat k meči. Chvíli se na zemi převalovaly jak se strážný snažil vymanit ze sevření. Giro nakonec praštil svého protivníka do tváře takovou silou, až vytryskla krev a strážný omdlel. Okamžitě vyskočil na nohy a očekával další útok, ale k jeho překvapení zbývající strážní leželi na zemi a z těl jim vytékal podivuhodný zeleně zářící hlen. Otočil se ke Xiraxovi. Ten stál jako přikovaný, očima tupě zírajícími na strážné. „Ty, ty jsi kouzelník?“ Vykoktal ze sebe zmateně. „Dobrá, dobrá nic neříkej stejně na to není čas pojď musíme zmizet. Někdo nás mohl slyšet a to by se nám mohlo stát osudným.“ Dodal když se nedočkal odpovědi. Xirax k němu smutně pohlédl. „Ještě nikdy jsem nezabil člověka. Nemusel umřít mohl jsem použít jiná kouzla. Proč jsem to…“ „Nech toho. Jdeme popovídáme si později teď na to opravdu není čas.“ Giro rázně přerušil Xiraxe. Zdálo se že ten chce sice něco dodat, jenže to už byl Giro pryč z místnosti. Bloudili asi půl hodiny, když narazily na zamčené dveře. Giro jen zlostně zasyčel „To sem si mohl myslet že nás nenechají jen tak odejít.“ A už se skoro rozebíhal proti dveřím aby je vyrazil. „Zadrž!“ Xirax sáhl do látky která mu zbyla z jeho šatů a vytáhl svazek klíčů. „Přece nebudeme dělat randál.“ Dodal a při tom už zkoušel klíče. „Jak, kde jsi je vzal?“ Ptal se zmateně Giro. „No přece ti strážní.“ Odvětil a to už cvakl zámek a oni mohli pokračovat v cestě. Za dveřmi na ně čekalo milé překvapení. Byla tu hromada věcí a dokonce pár zbraní, co zbyly po vězních. Oba se oblékly do poměrně slušných a hlavně čistých šatu a vzali něco málo výbavy. „Ták to by jsme měli.“ Dodal Giro a s lehkým úsměvem mrkl na Xiraxe.

* * * * * 3

            Pár minut bloudily v přítmí chodeb a opatrně se vyhýbali služebnictvu které potkávali kráčejíc nepřítomně po chodbách. Nakonec se jim podařilo dostat se k východu. Krčili se u velké brány a pozorovali hemžící se lidičky. „Je tu něco divného…něco se děje. Pořád mi tu něco nesedí, ale nevím co,“ špitl tiše Xirax. Jeho mysl začala bloudit ve vzpomínkách. Vězení, údery do obličeje od Hrona, spousta otázek. Ne, bylo to ještě pře tím…. „Vyrážíme!“ vytrhl ho z přemýšlení jeho nový přítel. Lidé, kteří se pohybovali na nádvoří začali, tvořit hlouček zády od brány. To byla příležitost, kterou nesměli propást. Vyrazili a klidně prošli kolem lidí a celým nevelkým městem, až za hradby střežící bezpečnost místních obyvatel. Za branou opevnění jako když do nich střelí, utíkali tak daleko, jak jen mohli, po té zvolili ostřejší chůzi. Kupředu je hnala vzpomínka na vězení. Utábořili se až pozdě večer, když už neviděli ani na krok. Posadili se na zem a nechali myšlenky volně plynout. Vydrželi sedět dlouho a strnule hleděli do tmy. Kouzelník usnul chvilku před rozbřeskem, Giro celou noc nezamhouřil oko, jeho mysl bloudila po bitevním poli a marně hledala tvář nepřítele, který ho přivedl do stavu nevědomí. Snažil se také rozpomenout, jak se vlastně dostal do cely. Jeho mysl vždy uvízla na mrtvém bodě. Za svítání lehce šťouchl do kouzelníka. „Vstávej, musíme dál. Tady by nás brzo našli.“ Kouzelník se pomalu posadil, zívl tak moc, až si málem vysadil čelist z pantů. „A proč by jsme měli utíkat? Já nevím jak ty, ale já nic neprovedl.“ Giro nechápavě zavrtěl hlavou. A potom dodal. “Hm, tak nic a proč jsi se teda dostal do cely. Když jsem tě tam našel, nevypadalo to, že by jsi byl bůhví jaký svatoušek. A nezapomeň, že jsi z něj uprchl, takže důvod už vlastně mají.“ Odmlčel se, nechtěl kouzelníkovi předhazovat ty strážné, které tam nechali jen tak ležet. Věděl, jak ho to vzalo, ale Xirax nezapomněl a možná pro to smutně dodal: „Vlastně je ze mě vrah.“ Giro je válečník, možná právě proto ví, jak se asi teď Xirax cítí. Ve snaze trochu ho povzbudit nasměroval hovor jinam, než původně zamýšlel. „Jo tak to já jsem v tom případě masový vrah, zabil jsem ve svém životě víc potvor, než kolik jsi ty stihl potkat.“ Kouzelník smutně sklopil oči k zemi, jeho hlas se chvěl rozrušením a byl tak tichý, že se trpaslík musel soustředit na každé jeho slovo, aby jej vůbec slyšel. „Jo, ale potvory nejsou lidé...“ „Sakra!“ rozčílil se trpaslík, pak si uvědomil že svého nového přítele děsí. Jeho hlas se ztišil. „Ti strážní byli taky pěkný šmejdi, když zavírali nevinný lidi. A krom toho, nebyli to lidé. Když jsem se s tím jedním rval, viděl jsem mu přímo do očí. A co myslíš že jsem tam viděl? Nic! Lidé mají ve svých očích pocity, vzpomínky. Ale tenhle tam měl prázdno, rval se a při tom hleděl jako by někam do jiného světa.“ „To je ono, ti lidé!“ řekl Xirax. Všichni ti lidé, které potkávali na chodbách, měli něco společného, něco děsivého, něco co Xirax nedokázal vysvětlit. „Giro, ty jsi na to přišel, ty jsi hlavička. Ti lidé….“ Najednou se zarazil vyskočil na nohy a vyrazil. Giro chvilku zmateně koukal za odcházejícím kouzelníkem, nakonec vyskočil na nohy a doběhl ho. „Co to má znamenat, jak hlavička? Jak přišel? A kam vlastně tak pádíš?“ Xirax se pousmál a obešel jeho vyptávání jednou stručnou odpovědí. „No přece prcháme z vězení.“