Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTajemství ze zlatých dubů
01. 06. 2008
1
2
822
Autor
Dark Paladin
Jeden z dalších rozdělaných pokusů pojmenovaný Tajemstvý ze zlatých dubů
Tajemství ze zlatých dubů
Říká se že samotnou pravdu o sobě člověk zjistí až na samotném konci věků. Zde je ta má. Každý řádek poví to co jsem celý život neuměl a nebo nedokázal vyslovit.
Mé jméno je Eremon z rodu Vyddan a toto je poslední co v životě toužím dosáhnout, svěřit své životní tajemství. Někomu kdo bude ochotný naslouchat slovům starého muže. Jestliže čtete tyto řádky tak můj život nepozbyl smyslu ač činy mé jsou dávno zapomenuty možná se zapíšou ve vašich srdcích a pomohou vám najít cestu do hlouby svých srdcí a zlatých dubů...
Ach zlaté duby je to tak dávno co jsem je spatřil naposledy po tom co jsem byl navždy uvržen do zapomnění a vyhnán za zločin jež mě tížil můj příliš dlouhý život. Každý den jsem se probouzel s myšlenkou co jsem to udělal jak vzácný dar jsem dostal a jak hloupý jsem byl. Zlaté duby nikdy jste o nich neslyšely ani v pohádkách od babiček? Je to tajemné místo v lesích za horami Eofolus ano v zemi věčného lesa. „Sione kde jsi?“ „Tady maminko hned jsem dole.“ „No tak pojď je oběd.“ „A co tam nahoře provádíš?“ „Nehraješ si doufám s věcmi z truhly po tvém pra pradědovi. Víš že máš zakázáno na ni šahat jsou tam moc a moc nebezpečné věci.“ „Neboj se maminko jen si tu hraju.“ Nebezpečné věci po dědečkovi až na jeho starou dýku knihu spoustu podivného oblečení a pár čmáraných mapiček tu nic není pomyslel si Sion rozhodně ne nic co by mohlo být nebezpečné. Ale dědečkova kniha jeho vyprávění tu z mysli vyhnat nemohl když scházel po schodišti z půdy dolů.
„A copak máme k obědu?“ Polévku se zeleninou a chléb ale nejprve dojdi pro tatínka ať jde k obědu s námi.“
Po jídle se Sion odebral zpět na půdu vzal knihu a ponořil se do jejich stránek. Některé už byly dosti špatně čitelné ale stále šli přečíst a tak se do toho pustil.
Vyrůstal jsem ve vysočině Efolis předhůří hor Eofolus. Život zde byl vždy těžký a krutý a tak i mé dětsví vzalo brzy za své a musel jsem se stát mužem odejít do hor přežít zimu postarat se sám o sebe stát se pravým mužem vrátit se a začít nový vlastní život. Je to tradice která z našich chlapců dělá muže pravé Horské hraničáře. Tento titul nemůže nosit každý. A právě tehdy započíná i můj velký příběh. Byl poslední den léta mých sedmnáct a já se měl vypravit na tuto zkoušku. Slavnostně jsem přijal vybavení strávil noc bujarou oslavou s lidmi z okolí a když vyšli první paprsky nového dne odcházel jsem za zraku všech přítomných a zvuku harfy a fléten, které hrály na mou počest písně hrdinů těch největších Efoliských Hraničářů. Tyto písně prý pro ně hrály samotní lesní elfové kteří žili podle pověstí někde v lesích za horským masivem Eofolus. Je to tak dávno co jsem vykročil první krok této cesty a stále ho cítím jako by to bylo včera. Je zvláštní kolik tváří a jmen si dneska nevybavím ale na tuhle cestu jsem nikdy nemohl zapomenout. První dny šli celkem snadno teplé počasí bez deště. Dostatek jídla i vody a dobrá cesta do hor. Šlo to nad očekávání obchodní stezku s horskými městy lemovaly zákrsky různých jehličnatých stromů. Vřesoviště všech možných barev horská tráva jak nadýchaná zelená peřina a měkoučký mech. Nikam jsem nespěchal jen jsem postupně směřoval ke svému cíli hoře Eofol zapálit signální oheň a přejít horskou hranici. Pátý den cesty se však všechno změnilo procházel jsem posledním úsekem vysočiny Efolis a přecházet do hor Eofolus. Cesta nabrala na strmosti do kopce tak že jsem si to ani nepředstavoval už jsem nešel ale téměř šplhal všude byly ostré tmavé kameny a lezavá vlhkost a mlha byly všudypřítomné. Zabalil jsem se do pláště ale i tak mě zima a únava donutila rozdělat oheň a odpočívat. Nikdy mě nenapadlo že je tato cesta až tak náročná a to jsem byl teprve na začátku. Dostat se na horu Eofol trvá třicet dní když je příznivé počasí. Ale to asi nebyl můj případ. Vlivem vlhkosti a prudkých dešťů se stezka změnila v potok vody a bláta. Z mých věcí zůstalo suché jen to co bylo ve vaku, jinak jsem byl promáčený na kost. Byl jsem rád za každý krok cesty za sebou a za jakékoliv suché místo které zbilo jen díky občasnému zákrsku nebo malé jeskyni. Pokaždé když jsem se dostal na vhodné místo pokusil jsem se rozdělat oheň a nabrat co nejvíc sil pro další cestu. Noci přicházely rychle a byly mrazivé i krásné. Oblohu zdobily hvězdy jasné jak světlo ohně v jeskyni a jen lehce modrý měsíc dodával obloze punc. Úlevu od mrazu přinášely až teplé paprsky slunce které mne každé ráno budily jak motýlí křídla na tvářích. Po probuzení jsem se najedl a začal pokračovat ve výstupu určil jsem si jako pokaždé místo ke kterému jsem chtěl dojít a nepovolil jsem dokud jsem ho nedosáhl. Šlo to velice pomalu ale každý den jsem měl vrchol blíž a blíž a stále jsem cítil silnější únavu až do morku kostí. Ruce jsem měl rozedřené do krve. Z bot toho už také moc nezbývalo i pevná kůže podrážek dostala od ostrých špiček kamenů pořádně zabrat. Rozpáral jsem koženou vestu kterou jsem měl ve vaku a nařezal jí pomocí loveckého no že na pruhy které jsem našil místo podrážek bot ale i tak si nohy odnesly hluboké šrámy. Každý krok cesty se zdál být horší než jsem si kdy představoval. Postupem dní jsem přestal vnímat jak dlouho má cesta už trvá ani jsem to nechtěl počítat nemělo to smysl prostě až má pouť skončí tak bude u konce. Zbytečné přemýšlení nad tím jakou dobu jsem už na cestě mi stejně nemohlo pomoci. Vrchol se mi již téměř vysmíval kdykoliv jsem prošel clonou mraků viděl jsem že musím ještě pokračovat. Husté mraky byly až na zemi takže jsem směr téměř hádal a směřoval stále do kopce. Občas jsem slyšel hlasy ve větru. Šeptaly a sváděly mě z cesty nevím zda to byly jen přeludy mého unaveného ducha nebo duše hor ale věděl jsem že nesmím sejít z cesty. Vzdálenost kterou jsem byl schopen každý den urazit byla pořád menší. Až jednoho rána jsem uslyšel řev horského orla zřetelně proťal vzduch a vytrhl mě ze snu. Díval jsem se za ním a najednou s ostrou bolestí v hlavě uviděl jsem jeho očima. Vyletěl do mraku kousek víš a já viděl zřetelně obrys chrámu proti slunci a pak byl pryč a vize s ním. Rychle jsem vzal své věci a vyrazil tak kam orel ve vizi směřoval. Téměř okamžitě jsem vyšel z mlhy a uviděl holou skálu a chrám. Chrám slunečního draka bájné místo eofolských hraničářů místo kde prý žije bájný drak. Chrám kde odpočívají ti největší z našeho rodu ve svém věčném odpočinku na úpatí hvězd Tyčil se tam mohutný monument zapomenutých časů byl ohromný, vysoký jak nejvyšší stromy v lese a i ty ve srovnání s ním přišly jako malé. Tyčil se k obloze jako by bez konce ohromné sloupy z černého mramoru a nádherné oblouky na vrchu chrliče ve tvaru dračích hlav. Byl tak děsivý a zároveň nádherný. Jen ozývající se hluk jako by hřmění nebo burácivé vrčení mě děsilo. Byl to zvuk který vydával vítr o sloupy chrámu. Vyrazil jsem k němu abych si ho prohlédl z blízka když v tom okamžiku mě oslepila jasná sluneční záře a z ní vystoupila postava. Temná a vysoká šla přímo ke mě. Přistoupila se slovy „cizinče co pohledáváš v místě jež náleží slunci a drakům?“ „Procházím zkouškou dospělosti nechci vám ublížit ani vás rušit.“ Muž v kápi se jen hlasitě usmál zřejmě ho ta věta velice pobavila. „Ty asi nevíš s kým máš tu čest?“ „Popravdě vůbec netuším.“ Hrdelní smích tajemného muže se rozezněl v horách a zněl tak hrubě že jsem nemohl uvěřit že patří člověku. Muž přišel blíže a stáhnul si kapuci jeho pleť se leskla a byla zlatá, ne jako kůže ale jako plazí šupiny a oči se mu žlutě leskly. Otočil se k zapadajícímu slunci a řekl. „Můj čas se dnes téměř naplnil jmenuji se Dregor až přijdou první paprsky slunce čekej mě a promluvíme si.“ Pak se hlasitě zasmál smích přešel ve strašlivý řev a jak poslední paprsky zapadly za horu proměnil se v ohromného černého draka jen ty zářivé oči zůstaly mávl křídly a odletěl vstříc noci.