Nohavica a úhoři

dnes trošku z jiného soudku ale musím se z toho vypsat... ještě, že tu ten písmák je.

A je to tu zase, páteční večer, kdy po parném dni házím vak s pruty a tašku s dalšími věcmi do auta, žížaly nakopány, kamarád-spolurybář připraven a razíme.
Už se oba těšíme, jak si sedneme k vodě, budeme pozorovat hemžení hmyzu nad hladinou, dokud nezačnou s připozdívajícím se večerem létat netopýři,
jak postupně utichne řev přírody, která dává všemožnými zvuky najevo radost ze života a jak nakonec zdoláme -ukájejíce své nejstarší lovecké pudy- nějakou tu rybu.

Ale co to? všechno je jinak.
Když vjíždím v Sázavě na most, na první pohled mě upoutá louka pokrytá auty. Co se tu tu sakra děje?
Inu, pokračuji dál a jako obvykle nechávám auto u kempu pod Sázavským klášterem. Vak na záda, tašku přes rameno a jde se na mé oblíbené místečko.
Už při zastavení motoru auta mně upoutá dost hlasitá muzika. Že by už začala sezóna diskoték? Pouštím to z hlavy a za pár minut se uvelebuji v mé oblíbené zátočince.
Když v tom se začne z amplionů instalovaných nade mnou proud nějaké nesrozumitelné řeči. To přece na diskotékách nebývá. A za chvíli už si užívám paní Rottrovou a její "Lásko, voníš deštěm." Tohle u vody? nádhera.
A po ní? Najednou zpívá Jarek. Náš Jarek, chtělo by se říci. Zpívá krásně a snad ještě lépe hraje, jedna písnička střídá druhou a já aniž bych byl v kotli před podiem slyším a užívám si.
Nemohu vám popsat, jak vypadalo pódium, kolik tam bylo lidí, ani jsem nepočítal, kolik písniček vlastně zazpíval. Ale jako jeho dlouholetého fandu mě zaujala jedna věc. Jarek si zase jednou přizval starou kapelu a zahráli spolu pár věcí (namátkou třeba "Jdou po mně, jdou"). Šlapalo jim to náramně.
A takhle nám hrál bratru do desáté, nebo do půl jedenácté (nevím přesně, klášterní odbíjení, které na Sázavě ovykle měří čas svým zpěvem přehlušil).
Inu, bojím se, že takhle krásný lov úhořů už nezažiju, co na tom, že jsme s kamarádem ten večer vytáhli z vody každý jenom jednoho a ten můj šel zpět do vody, protože měl pod míru?
Že jsou ryby veskrze poetickou záležitostí jsem věděl už dříve, ale něco takového se mi ještě nestalo.
Přál bych vám zažít tu nádheru.
P.S: a paní Rottrová tam byla naživo taky :-)

---