Ochrana kulturních památek, je vždy až na posledním místě?

Odpovědět na otázku, zda je či není financování ochrany kulturního dědictví až na posledním místě, není zdaleka jednoduchá, a její zodpovězení záleží na každém jedinci a jeho individualitě. Jinak o tomto problému bude přemýšlet ekonom, jinak historik, jinak archeolog, jinak maminka s dětmi na výletě a jinak ministr kultury. Pro každého tohoto člověka je podstatné úplně něco jiného, i když v konečném důsledky usilují většinou všichni o to jedno jediné. Všichni chceme mít krásné památky, udržované, na které můžeme být pyšní, které nás mohou reprezentovat nejen za hranicemi regionu, ale i za hranicemi naší země, a hlavně, které nebudou životu nebezpečné, pokud možno. Ještě že máme fond havarijní péče. Památky jsou součástí naši kulturní historie, ukazují nám, jak žili naši předci, čeho si vážili, čeho se obávali, co v nich budilo respekt. Každý národ má své spojovací prvky a památky jsou jedním z nich. Také proto si zaslouží naší pozornost, a to nejen pozornost státu, ale také nás, obyčejných návštěvníků hradů, zámků, zahrad, klášterů, vesnických domků, božích muk, kostelů, kostelíčků, jejich vybavení, okolí,... Ochrana kulturních památek není rozhodně prioritou při sestavování rozpočtu a upřímně, stát je také mnohdy rád, když se nějaké památky zbaví, neboť vytváření podmínek pro její udržení a hlavní poslání tak, jak to definuje zákon, není levnou záležitostí. Tak skončilo mnoho památek v rukou soukromých vlastníků, kteří se někdy více, někdy méně, snaží o zachování pro další generace. V České republice je velice populární všechny za všechno kritizovat, zvlášť politiky a stát. Je ale třeba si uvědomit, jak samotní lidé přistupují ke kultuře a k památkám, a pak bychom se neměli divit, že k ním stát přistupuje stejně. Stačí se podívat na jednu typickou situaci. Představme si nějakou památku, například starý klášter, který je ve vlastnictví fyzické osoby. V duchu předávání hodnot se klášter otevře veřejnosti. Teď nastává otázka vstupného, které by alespoň minimálně přispělo na opravy, které jsou nezbytné. Jak vysoká částka by to měla být? Vysoké vstupné může návštěvníky odradit. Další možností je dobrovolné vstupné. Které málokdo zaplatí. Odkud tedy pramení základní vládní postoj ke kultuře? Při tvorbě státního rozpočtu se přelévají peníze z jednoho resortu do druhého. Bohužel si mnozí neuvědomují, že přidáním peněz na památkovou péči by se například mohly snížit prostředky na dotace filmové tvorby, vstupenek do kin a galerií. Nebo co kdybychom podpořili památkovou péči přelitím peněz ze zdravotnictví? Kdo si nechá šáhnout na zdraví díky estetickému zážitku? Tato spekulace ale nemění nic na tom, že památky skutečně chátrají. Jak je zachránit a kde vzít peníze na jejich obnovu? Česká republika má obrovské množství nádherných památek, které ale, bohužel, stojí mnoho peněz. Nejde jen o opravu, aby se objekt nezřítil, ale o zateplování, opravy střech, okolí, příjezdových cest, propagačních materiálů, značení stezek a tvorba informačních tabulí, které by přilákaly turisty. Na financování památek se podílí, a je to tak správně, vlastník a návštěvníci památky. Pokud vyhraje vlastník výběrové řízení, pomůže mu s financováním stát. Podstatný problémem ale je, v jaké míře by to měl každý z nich činit a jaké k tomu má důvody. Těmito důvody mysleme morální a faktické, nikoliv zákonem uložené povinnosti. Tak tedy vlastník. Památka je jeho majetkem a většina lidí se o svůj majetek stará. Vlastnictví památky pro něj představuje nevyhnutelné náklady ale také možnost příjmů z turistického ruchu. Je tedy také nutné, aby krom památky vlastnil podnikatelského ducha. Návštěvník památky, turista, platí za estetický zážitek, poznání něčeho nového, co ho obohatí historicky a umělecky. V zájmu státu by mělo být udržovat určité kulturní a historické hodnoty, které jsou spjaty s jeho územím. Ale vzhledem k množství objektů, které jsou památkově významné, není možné, aby se stát podílel na financování všech. Dnešní model, kdy stát v rámci několika grantů a programů pomáhá s udržováním mnoha objektů a položek drobnými finančními částkami, není efektivní. Bylo by mnohem lepší, kdyby stát pomohl s propagací mnohých atraktivních památek, čímž by se přilákali turisté, kteří by zaplacením vstupného mohli za sezónu zafinancovat opravy. Naopak by zbyly prostředky na památkové objekty, kterým jejich forma neumožňuje uplatnit se na trhu. Jde o části vybavení kostelů, malby, varhany, nábytek a tak dále. Při realizaci této metody by bylo komplikované vybrat ty památky, které mají šanci uplatnit se a konkurovat ostatním na takové úrovni, aby jejich činnost nebyla natolik ztrátová, že by se riskovala samotná existence památky. Je tedy financování kulturních památek až na posledním místě? Zřejmě bude skutečně na místech posledních. Estetické a kulturní zážitky nejsou pro nás životně důležité, je tomu bohužel tak, a dle toho se také přerozdělují peníze při tvorbě státního rozpočtu. Tak jako stát dává poslední zbytky peněz na ochranu památek, tak stejně tak my, obyčejní občané, prvně nakoupíme jídlo, vyléčíme se z chřipky a až poté myslíme na výlet na hrad. Pokud bychom měli za prohlídku onoho hradu platit, mezistupňů markantně přibude. Přesto, stát by zde měl nahrazovat nesrovnalosti trhu, kdy památky nejsou schopné na sebe vydělat a z pohledu, že kulturní dědictví je nejenom součástí naši kultury celkově, ale také zasahuje i do jiných resortů jako je školství. Dokud se Česká republika nevypořádá s tím, co zde napáchal, a v ochraně kulturních památek také významně zanedbal, minulý režim, nebude otázka záchrany a ochrany kulturních památek prioritou. Neuplynulo ani dvacet let od dob, kdy se kultura považovala jen za nástroj režimu sloužící k jeho podpoře. Z tohoto pohledu je dvacet let skutečně málo, i když památky již bijí na poplach.

---