Přepadení dne 21.6.2007

Měla jsem ten den moc krásný, svítil oskar, v práci to utelko opravdu rychle, pak rande s člověkem, který mě měl tak rád!... Ani už nevím, jestli jsme byli, jako vždy - v kině, pamatuji si, chodili jsme po parku, vykládali, občas objali, pusu dali, moc krásně bylo...

Můj Nejmilejší v té době točil svůj film, horor, zrovna toho dne dávali dohromady, natáčeli znásilnění, kruté, drsné, na horor normální. Smáli jsme se tomu. Pak jsme došli na autobusovou zastávku, kde mému brzy přijel spoj domů a já se dala na cestu svou. Bylo léto, příjemné počasí, dosti lidu všude kolem. Nastoupila jsem na tramvaj, ze které jsem chtěla přestoupit na autobus, který mě doveze skoro před dům. V tramvaji, docela plné, byl jeden mladšího, neupraveného vzhledu člověk, jež snažil se vypadat nenápadně, přesto unaveně a opile. Šla jsem na druhý konec tramvaje a snažila se ho nevnímat. Zná ten snad ten pocit, prostě ač nikdy jste daného člověka neviděli, přesto cítíte z něj něco špatného. Tak to bylo u něj.

Vystoupila jsem na velké křižovatce, kde dosti ruchu, ale bylo již před jedenáctou v noci, tak lidu méně, než přes den bývá. Chtěla přejít přes cestu, ale byla pořád červená, pak jak naskočila zelená, viděla jsem ten můj autobus, jak ujíždí. ON byl  vedle mě! Když chtěla jsem přejít přes cestu, nepostřehl, že jsem se otočila, a přeběhl sám. Já si oddychla a utíkala na druhou stranu křižovatky, kde jsem chtěla na tramvaj. Co však dalším šokem bylo, když se objevil v TRAMVAJI! To jsem dostala strach, vyhrkli první kapky, které zavlažili oči, v ruce svírala jsem mobil a nevěděla co dělat. Zavolat policii? Nevysmějí se mi, že jen panikařím, že jsem hysterka? Nebo tátovi? Ale co mi ten pomůže, když k zastávce je to rychlou chůzí skoro čtvrt hodiny?!

Snažila jsem se uklidnit, že jsem opravdu na hlavu, že přece mě nezná, že neznám já jeho, že prostě náhodou máme stejnou cestu. Vystoupila jsem u Ferony, kde normálně vystupovala pokaždé, když se vracela domů. ON vystoupil taky, jen ON a Já!! Přešla jsem přes cestu a šla pomalu, vyhledala v telefoně toho mého, abych se jeho hlasem, slovy, uklidnila, nechala se přesvědčit, že snad jen já jsem paranoidní. Šel za mnou. Rozběhl se, já uhla na cestu, tak předběhl. Zahnul za oplocený roh, neviděla jsem jej jít dál! Zastavila se a málem rozplakala. Vytočila číslo mého, ten nevěděl co se děje, a já snažila klidným hlasem, abych náhodou neprozradila tomu schovanému něco, říct, že už se blížím k domovu, že proto volám, když tu najednou ON vystartoval, skočil po mě a já se zmohla v telefoně akorát neskutečné křičet. Pak ukončila telefon. Nevím, jak jsem se dostala na zem, ale více ten násilník nedokázal, snažil se mi roztáhnout nohy, kousala jsem, kříčela. Nejméně 10metrů ode mě, byly rodinné baráky, vedra, tak i večer příjemně, takže měli otevřená okna, nikdo ani nerozsvítil! Přes tramvajové koleje benzínka, samozřejmě v provozu, přesto prostě nikde nikdo. Ten můj zoufale se snažil dovolat, já nevěděla jak zbavit se toho chlapa! Bylo to nekonečné, i když po roce, tak musím dávat pauzy, neb strach a slzy opět jsou.

Nevím za jak dlouho přijela další tramvaj, vystoupila mladá holka, malá, silnější postavy. Nevěděla, co se děje, jestli ji hrozí nebezpečí, rozběhla se mým směrem. ON se lekl a dal se na útěk, já jen zoufale plakala. Děvčeti, „které mě zachránilo možná ani nebylo víc než mi“, ale byla asi svědek, nebo nevěděl na dálku, kdo to je…ptala se mě, kde bydlím, uměla jsem odpovídat, jen „tam“, pak volala domů, v telefonně se rozbrečela a táta mi spěchal naproti. Já vstala a s děvčetem, které bylo samo vystrašené, šli společným směrem domů.

Tátu jsem potkala skoro u baráku. Ten byl rozčílen na násilníka, „že by mu urval hlavu“ a podobně, ale mě ti řeči nijak neuklidňovali. Neměla jsem na sobě žádné šaty, minisukně, či nějak odhalené oblečení, ani zmalovaná jak dikobraz. Můj Milý mě má rád takovou jaká jsem, tak jestli řasenka bylo veškeré líčení, kterého jsem se na obličeji dopustila?! Vlasy rozpuštěny, dlouhé kalhoty, halenku s dlouhým rukávem, neuplou, volnou.

Mylšnky lítali různě, jak budu teď chodit domů, jakto že se mi to stalo, je toho všude tolik, proč to nemohlo se vyhnout mi?! Doma jsem volala mému, ten byl strachy bez sebe. Prý v prvním okamžiku myslel, že si dělám srandu, když jsem se bavili zrovna v ten den o znásilnění, ale bylo to velmi chvilkové, ani ne sekundové, neb dle křiku poznal, že tak nekřičí někdo, kdo si dělá srandu. Celou noc nespal….já v půlnoc volala ještě kamarádce z divadla. Ta mě trochu odvedla od reality, ale taky se v ten den dostala do podobné situace…ale měla štěstí. Ji pronásledoval chlap přes den, v parku, když začala utíkat, On za ní, doběhla v místa, kde byli další lidi a HO nikde!

Usla jsem snad kolem půl čtvrté ráno, vstávala brzy do práce. Bála se jít k Feroně, ale je to jediné místo, když se potřebuji dostat kamkoli?! Srdce bylo až v žaludku, když procházela jsem v místa, kde před několika hodinami jsem ležela a nešlo utéci, kde zvládala jsem hovado jen kousat! V ten den měla jsem toho mít mnoho, můj Milý taky, přesto nevydržel a přijel alespoň na 5 minut na zastávku autobusu, aby viděl, že jsem živá a zdráva!

Měla jsem štěstí, měla jsem člověka, který mi pomohl se z toho dostat, ale ne každý to štěstí má, ne každý se ubrání, ne každému dorazí pomoc zavčasu…