Deník legionáře

                   Byl to prý krásný den. Říkám „prý“, protože já sám si ten den nepamatuji, i když pro mne byl asi nejvýznamnější z těch, které jsem prožil.  Moje matka v potu tváře, bolestech a naříkání přivedla na svět tříkilovou kupičku kůže a kostí, která se ne a ne rozplakat, ani po několikerém plácnutí přes zadek.  Doktor měl strach, zda nejsem postižený, ale maminka pronesla památnou větu:

                „Ba ne, je jen statečný. Jednou z něj bude voják.“  Měl jsem se prý čile k světu a než se všichni nadáli, vyrostl jsem jako z vody. Byli mi tři roky a mým nejoblíbenějším pořadem byli Čtyři z tanku a pes a sovětské seriály s vojenskou tematikou. Jako kdybych si pamatoval maminčino prohlášení. Byl jsem tak trochu blázen. Tatínek pro mne sháněl vše, co by mne jen mohlo zajímat a můj pokoj se plnil prázdnými nábojnicemi, vysypanými granáty a jinými, neméně zajímavými věcmi. Vypadalo to, že moje kariéra je předem předurčená.

                Když mi bylo sedm, přišel čas na nějakou disciplínu. Věděl jsem, že jako správný voják musím poslouchat. Paní učitelky ze mě měly radost, když viděly, jak pozorně sedím a poslouchám, zato děti mne nesnášely. Některé proto, že jsem byl prostě jiný a jiné mi záviděly ten arzenál, který jsem si občas nosil i do školy. Jednoho dne jsem na lavici vyrovnával dlouhé kulky z nábojů do Kalašnikova. Někdo se zmínil třídní a ta mi je okamžitě zabavila, že prý to je nebezpečné, to zabíjí a já nevím co ještě. Marně jsem jí vysvětloval, že to je jen kus olova. Zavolala tátu do školy, a tak jsme jí to vysvětlovali oba. Jako by hrách na stěnu házel.  Až když jsem jí na tabuli nakreslil jakési schéma náboje, pochopila. Snad. Druhý den jsem ji ale málem přivedl k infarktu, když jsem si přinesl cvičný náboj do protiletadlového kanónu. To už chtěla vyklidit školu a volat pyrotechniky. Co se týče přísunu munice, mít známého důstojníka na sovětské vojenské posádce a bratrance vojáka z povolání se mi vyplatilo.

                 Moje školní docházka se přehoupla, ani jsem si nestihl všimnout jak. Děti se smířily, že nebudu jako ony a navíc byly rády za nějaké ty drobnosti, kterých jsem měl doma požehnaně. Dávno, dávno už tomu. Najednou jsem se měl rozhodnout, co dál dělat. Jelikož už jsem začal mít nějaký rozum, a prořízlou papulu, mohl jsem se rozloučit se střední školou.  Byl jsem ryze protistranického ražení a to se soudruhům nelíbilo. Tak jsem se vrtnul na učiliště s elektrotechnickým zaměřením. Když jsem si chtěl hrát na vojáčky, jezdil jsem do lesa na vandry. Inu, ani to se tehdy nesmělo, a mně pomalu začalo být v naší Českslovenskosovětské republice tak trochu ouzko.   Sice se otřásala v základech, všichni věděli, že se něco děje ale…