Probuzení

Vzpomínky jsou překrásně hnusnou věcí...občas...asi...

Probuzení

 

Je tomu dávno,

kdy ještě věřila jsi

na přání.

Na ty, co splní

každičký tvůj

tajný sen.

,,Stejně tak ty.

Snil si

často.

Abys zapomněl.“

Tehdy sama a zmatená

bloudila si.

Dokud nevrazil jsem

do tebe

na tom přechodu

pod náměstím...

,,Nechtěla jsem

ti ublížit.

Ale čas vrátit nejde,

tak co teď s tím?“

...pak se cesty

zkřížily znovu.

Tehdy jsem myslel,

že má přání

se konečně plní...

,,Pak se cesty

zkřížily znovu

a ty ses vydal

na cestu…

cestu plnou trní.“

...já

věřil jsem,

dal ti srdce...

,,Ne, nebylo

z marcipánu,

i tak chutnalo

sladce.“

...leč...

,,Nezlob se.“

...

 „Nechápeš,

láska nic neznamená.

Ta bolet přejde.

Jako mrak,

jež zkříží cestu slunci.“ 

Nicotný.

Jako hvězda,

co uprostřed nebe hoří.

Jenom další kapka

v moři slz.

,,Tak naivní…

…hlupák?…

…a bez elánu.

Jako noc, která se

tiše chýlí k ránu.“

Políbil jsem tě tedy,

věda,

že možná naposled.

Kdy mohu

hladit a laskat

tebe, překrásný květ.

To vše,

bych se podíval

do tvých očí.

,,A já do tvých.“

 

A pak řekla´s jen

,,Probuď se,

---